Veřejní služebníci nebo volená vrchnost?
Krize veřejnoprávní televize a její souvislosti
Čtu rád, v Britských listech i jinde, články a komentáře Milana
Šmída, které zpravidla bývají kultivované, zasvěcené, přesné, věcné a
vzácně uměřené. S většinou jeho názorů, zejména těch týkajících se kauzy TV
Nova, souhlasím. Méně se ale ztotožňuji se Šmídovým chápáním
veřejnoprávních médií; obávám se totiž, že Milan Šmíd podléhá tomu, co by
se dalo nazvat "vrchnostenským" pojetím veřejného zájmu (a demokracie
vůbec), tedy představě, že veřejnost je hostem v restauraci, který si
jednou za čtyři roky vybere lokál a dál nemá právo mluvit do toho, co je mu
servírováno a jak s ním personál podniku zachází. Kuchař a číšníci
potřebují klid ke své práci: je-li host nespokojen, může se přece v
příštích volbách rozhodnout pro změnu!
Podle tohoto pojetí stojí dozorčí rady veřejnoprávních médií nikoli
mezi médiem a veřejností, nýbrž mezi médiem a Parlamentem, jediným
legitimním - protože voleným - představitelem veřejné vůle. Rada je tudíž
zástupcem občanů před politiky, vykladačem veřejného zájmu, jednou z mnoha
zájmových skupin (lobby), líšící se od ostatních pouze tím, že nehájí
partikulární, ale generální zájem. Čím odbornější rada, tím snáze přesvědčí
poslance o své věci a tím příznivější kompromis pro občany u politiků
vyjedná.
Radní takového orgánu by opravdu měli vědět, že rating není share...
Jsem přesvědčen, že v zemích, kde veřejnoprávní média dobře fungují
(a takových není mnoho ani v západní Evropě), je konstrukce jejich
dozorčího orgánu zcela jiná. Pojetí, které pro Radu ČT prosazuje Milan
Šmíd, je jen metastabilním předstupněm slovakizace veřejnoprávní televize
(pro zahraniční a v místních reálích neorientované čtenáře připomínám, že
papírově veřejnoprávní Slovenská televízia byla v době vlády Vladimíra
Mečiara zcela podřízena propagandistickým zájmům vládních stran a důvěru, o
kterou přišla, nedokázala dodnes získat zpět).
Pokud bychom chtěli kvalitní veřejnoprávní média, museli bychom pro
ně najít takové radní, kteří by nebyli osobně zainteresováni na přízni
politických stran a svou prestiž neodvozovali od příčle politické
hierarchie, na kterém právě stanuli. Zda jsou nebo nejsou odborníky v
mediální problematice, je přitom vedlejší. Dobrým radním jistě byl (aspoň
po část svého působení) astronom Jiří Grygar a jistě jím není scénárista
Vladislav Kučík, který byl do stranické hierarchie zařazen dokonce jako
člen městského zastupitelstva (za ČSSD).
Celkový stav České televize s jejím novým, zatím poněkud
neviditelným, ředitelem ale mnoho naděje na vývoj tímto směrem nedává.
Přestože všichni vědí, že "Experiment Puchalský" skončil nezdarem, televize
nebyla s to projevit sebereflexi této situace navenek, dokonce ani ve
vztahu k tzv. odborné veřejnosti: Jirák a Puchalský sestoupili do
mediálního Hádu, zavřely se vody a tím vše - aspoň na obrazovce - skončilo.
Místo aby se debatní pořady zabývaly krizí vedení České televize a
kritickým rozborem přehmatů nezkušeného ředitele a jeho mentora, pozvaly do
studia několik "nezávislých" odborníků, kteří (se vzácnou výjimkou
Jaroslava Veise), jako by je natáhli klíčkem, spustili litanii na téma, jak
politici chtějí ovládnout veřejnoprávní televizi. Ovšemže chtějí, když k
tomu dostali tak vynikající příležitost; kdybych byl poslancem, tato kampaň
by možná i pro mne byla poslední kapkou v poháru nevole.
Problém - a v tom se Milan Šmíd i další pozorovatelé mýlí - ale není
jen v politicích. Podmínkou existence "vrchnostenské" demokracie, jak ji
prosazuje zejména ODS, je rozsáhlá diskreditace a demoralizace tradičních
elit. V české společnosti, kde byla po desítky let podmínkou odborného a
dokonce i uměleckého působení příslušnost ke straně reprezentující
totalitní ideologii nebo dokonce závazek spolupracovat s politickou policií
režimu, nelze čekat, že během deseti let vznikne sebevědomá a tradicí
prověřená občanská společnost (a její vzývatelé, včetně Václava Havla, se
hluboce pletou, pokud se domnívají, že si místo ní společnost nechá
podstrčit rychlokvašený halíkovsko-pehovský ersatz).
Udrží-li se v České republice demokratické poměry, vznikne i
sebevědomá občanská společnost, ale spíš než o rehabilitaci starých elit
při tom půjde o proces generační výměny. Struktury, které by si mohly
nárokovat účast v rozhodování o složení rad, jak to zcela přirozeně činí
např. německá akademická obec, v tuto chvíli neexistují, a to, bohužel,
Klausovu modelu demokracie s potlačenou sférou veřejného života velmi
napomáhá k věrohodnosti.
Důvodů k optimismu není tedy mnoho. Současný proces zániku nezávislé
veřejnoprávní České televize a její přeměnu v polostátní médium považuji za
nezvratný. Těším se však nadějí, že během 10-12 let dospěje česká
společnost do stavu, kdy bude schopna si na svých politicích média veřejné
služby (bez ohledu na způsob jejich financování) opět vynutit.
Do té doby jsou - aspoň v případě ČT - možné dvě přechodné varianty:
buď Mathého model, tj. dobře spravovaná televize s úmyslně zdrženlivým,
neprovkujícím a tedy nekvalitním zpravodajstvím, umně balancující v okolí
meze únosnosti politické třídy, nebo slovenský (slovensko-ruský) model
partajních, záměrně neobjektivních médií, veřejnoprávních i soukromých,
které budou v područí vlivových skupin.
Asi to bude znít resignovaně, ale mám za to, že tak, jako nelze
chtít po šestiletém dítěti, aby s pozoruměním četlo Shakespeara, nelze
chtít po české společnosti, aby si deset let po převratu vybojovala
nezávislost své televize.
