středa 5. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby České školství:
  • Chystaná státní maturita je špatná (Oldřich Botlík) Česká televize:
  • Veřejní služebníci nebo volená vrchnost? Krize veřejnoprávní televize a její souvislosti (Tomáš Pecina) Stát a bankovnictví:
  • Jak je to se státním zachraňováním bank? (Petr Novotný, Jaroslav Plesl) Česká politika:
  • Žádní mafiáni (Ivan Hoffman) Velká Británie:
  • Radikální změny v BBC Hitler a svoboda projevu:
  • Mein Kampf a podstata demokracie (Jason Gilliam)
  • Několik poznámek k nacismu (Martin Mevald) Reakce:
  • Trápí mě ubíjení elit v Čechách (Oldřich Maděra) Fejeton:
  • Madeleine Albrightová: Kandidatura na prezidenta České republiky (Lubomír Ptáček) Oznámení:
  • Děkujeme, přijďte! Pozvání pro zájemce o křesťanskou demokracii



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Veřejní služebníci nebo volená vrchnost?

    Krize veřejnoprávní televize a její souvislosti

    Tomáš Pecina

    Čtu rád, v Britských listech i jinde, články a komentáře Milana Šmída, které zpravidla bývají kultivované, zasvěcené, přesné, věcné a vzácně uměřené. S většinou jeho názorů, zejména těch týkajících se kauzy TV Nova, souhlasím. Méně se ale ztotožňuji se Šmídovým chápáním veřejnoprávních médií; obávám se totiž, že Milan Šmíd podléhá tomu, co by se dalo nazvat "vrchnostenským" pojetím veřejného zájmu (a demokracie vůbec), tedy představě, že veřejnost je hostem v restauraci, který si jednou za čtyři roky vybere lokál a dál nemá právo mluvit do toho, co je mu servírováno a jak s ním personál podniku zachází. Kuchař a číšníci potřebují klid ke své práci: je-li host nespokojen, může se přece v příštích volbách rozhodnout pro změnu!

    Podle tohoto pojetí stojí dozorčí rady veřejnoprávních médií nikoli mezi médiem a veřejností, nýbrž mezi médiem a Parlamentem, jediným legitimním - protože voleným - představitelem veřejné vůle. Rada je tudíž zástupcem občanů před politiky, vykladačem veřejného zájmu, jednou z mnoha zájmových skupin (lobby), líšící se od ostatních pouze tím, že nehájí partikulární, ale generální zájem. Čím odbornější rada, tím snáze přesvědčí poslance o své věci a tím příznivější kompromis pro občany u politiků vyjedná.

    Radní takového orgánu by opravdu měli vědět, že rating není share...

    Jsem přesvědčen, že v zemích, kde veřejnoprávní média dobře fungují (a takových není mnoho ani v západní Evropě), je konstrukce jejich dozorčího orgánu zcela jiná. Pojetí, které pro Radu ČT prosazuje Milan Šmíd, je jen metastabilním předstupněm slovakizace veřejnoprávní televize (pro zahraniční a v místních reálích neorientované čtenáře připomínám, že papírově veřejnoprávní Slovenská televízia byla v době vlády Vladimíra Mečiara zcela podřízena propagandistickým zájmům vládních stran a důvěru, o kterou přišla, nedokázala dodnes získat zpět).

    Pokud bychom chtěli kvalitní veřejnoprávní média, museli bychom pro ně najít takové radní, kteří by nebyli osobně zainteresováni na přízni politických stran a svou prestiž neodvozovali od příčle politické hierarchie, na kterém právě stanuli. Zda jsou nebo nejsou odborníky v mediální problematice, je přitom vedlejší. Dobrým radním jistě byl (aspoň po část svého působení) astronom Jiří Grygar a jistě jím není scénárista Vladislav Kučík, který byl do stranické hierarchie zařazen dokonce jako člen městského zastupitelstva (za ČSSD).

    Celkový stav České televize s jejím novým, zatím poněkud neviditelným, ředitelem ale mnoho naděje na vývoj tímto směrem nedává. Přestože všichni vědí, že "Experiment Puchalský" skončil nezdarem, televize nebyla s to projevit sebereflexi této situace navenek, dokonce ani ve vztahu k tzv. odborné veřejnosti: Jirák a Puchalský sestoupili do mediálního Hádu, zavřely se vody a tím vše - aspoň na obrazovce - skončilo.

    Místo aby se debatní pořady zabývaly krizí vedení České televize a kritickým rozborem přehmatů nezkušeného ředitele a jeho mentora, pozvaly do studia několik "nezávislých" odborníků, kteří (se vzácnou výjimkou Jaroslava Veise), jako by je natáhli klíčkem, spustili litanii na téma, jak politici chtějí ovládnout veřejnoprávní televizi. Ovšemže chtějí, když k tomu dostali tak vynikající příležitost; kdybych byl poslancem, tato kampaň by možná i pro mne byla poslední kapkou v poháru nevole.

    Problém - a v tom se Milan Šmíd i další pozorovatelé mýlí - ale není jen v politicích. Podmínkou existence "vrchnostenské" demokracie, jak ji prosazuje zejména ODS, je rozsáhlá diskreditace a demoralizace tradičních elit. V české společnosti, kde byla po desítky let podmínkou odborného a dokonce i uměleckého působení příslušnost ke straně reprezentující totalitní ideologii nebo dokonce závazek spolupracovat s politickou policií režimu, nelze čekat, že během deseti let vznikne sebevědomá a tradicí prověřená občanská společnost (a její vzývatelé, včetně Václava Havla, se hluboce pletou, pokud se domnívají, že si místo ní společnost nechá podstrčit rychlokvašený halíkovsko-pehovský ersatz).

    Udrží-li se v České republice demokratické poměry, vznikne i sebevědomá občanská společnost, ale spíš než o rehabilitaci starých elit při tom půjde o proces generační výměny. Struktury, které by si mohly nárokovat účast v rozhodování o složení rad, jak to zcela přirozeně činí např. německá akademická obec, v tuto chvíli neexistují, a to, bohužel, Klausovu modelu demokracie s potlačenou sférou veřejného života velmi napomáhá k věrohodnosti.

    Důvodů k optimismu není tedy mnoho. Současný proces zániku nezávislé veřejnoprávní České televize a její přeměnu v polostátní médium považuji za nezvratný. Těším se však nadějí, že během 10-12 let dospěje česká společnost do stavu, kdy bude schopna si na svých politicích média veřejné služby (bez ohledu na způsob jejich financování) opět vynutit.

    Do té doby jsou - aspoň v případě ČT - možné dvě přechodné varianty: buď Mathého model, tj. dobře spravovaná televize s úmyslně zdrženlivým, neprovkujícím a tedy nekvalitním zpravodajstvím, umně balancující v okolí meze únosnosti politické třídy, nebo slovenský (slovensko-ruský) model partajních, záměrně neobjektivních médií, veřejnoprávních i soukromých, které budou v područí vlivových skupin.

    Asi to bude znít resignovaně, ale mám za to, že tak, jako nelze chtít po šestiletém dítěti, aby s pozoruměním četlo Shakespeara, nelze chtít po české společnosti, aby si deset let po převratu vybojovala nezávislost své televize.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|