Politici (poslankyně Dostálová) versus(?) elektronická média
aneb vakcína na neduhy české politické kultury
Miloš Štěpánek
V Česku panuje vzácná shoda názorů, že politická kultura strádá mnoha neduhy. Spor však plane už kolem otázky, kdo je na vině a má tedy s "polepšováním" začít, jaksi "slovem do vlastních řad". Jak politici tak novináři neradi připouštějí, že by choroba mohla být přinejmenším společná a bacilonosiči také ve vlastních řadách. Probíhá mezi nimi spíše neurvalý catch-as-catch-can než alespoň - jak bychom si přáli - v civilizaci obvyklý řecko-římský zápas. V lepším případě mezi nimi panují poměry zákopové války. Není lehké vykročit ze začarovaného kruhu vzájemného hledaní oné slámky v cizím oku. Úsilí o nápravu celkové politické kultury by mělo být společné, ale souběžně se zřejmě musí začít zametáním před vlastním prahem.
Za impuls k zaznamenání několika myšlenek k léčbě vzájemných animozit žurnalistů a politiků mi bezprostředně posloužila aktuální stížnost poslankyně Dostálové v Britských listech 7.4 na dřívější výtky, čerpané z programu Ozvěn dne Plus, k niž je připojen redakční dodatek s třemi významnými dotazy, jako základnou k další diskusi. Jde o půtku dostatečně typickou, která se zatím nepřiměřeně nerozbujela. Formálně se týká pořadu Radiožurnálu, který má mezi elektronickými médii jeden z nejvyšších posluchačských "ratingů", a to patrně i proto, že jeho zpravodajství a publicistika patří v Česku k tomu nejlepšímu. Větší partajně-politikářské "investice" a vášně nejsou k tomuto případu přímo soustředěny, i když v pozadí vystrkují růžky události kolem České televize (poslanecké komise pro sdělovací prostředky, odvolání Rady České televize a volby nové). Proto zde vidím vhodný vivisekční materiál pro vyjasňování některých zamlčených (ne-li zamlčovaných) předpokladů úspěšné léčby.
Pro jistotu předesílám rekapitulaci události, která je téměř modelová pro vznik tak častých "mediálních humbuků". Britské listy kritizovaly - bona fide - postoj poslankyně Dostálové podle pořadu Radiožurnálu. Ten tentokrát pracoval s neověřenými výroky, z doslechu od jiného mediálního zdroje (novináře - jestli si dobře pamatuji - Respektu) a patrně zmanipulovanými. Poslankyně si váží Britských listů a odvolává se k nim, aby splnily úlohu - řekněme Gardnerova - "Soudu posledního odvolání". Britské listy v dovětku bezprostředně připouštějí prohřešek svůj a potažmo rozhlasového zdroje. Tím by teoreticky mohla jedna "kauza" končit, kdyby "poškozená" pokání přijala.
Britské listy dále ihned navrhly předchozí průběh událostí odmést jako informační smog (copyright na tento vtipný obrat patří Jakubovi Patočkovi - Literární noviny č. 14/2000 v úvodníku Nejlepší z odvolaných) a hlouběji testovat názory poslankyně Dostálové trojicí nových otázek, což budí dojem, jako by na původním vyznění neetického pořadu Radiožurnálu přece jen něco bylo. Doufám, že tento návrh bude přijatelný i pro poslankyni Dostálovou, ta sepíše svoji odpověď a tak bude moci toto drobné léčení neduhů politické kultury pokračovat. Nemusím zdůrazňovat, že promptní hašení jednotlivých ohnisek svárů mezi politiky a médii považuji za tu vakcínu, zmíněnou v podtitulku. Snad je tu prostor i pro několik poznámek jednoho pokoutního léčitele.
Za slibnou tedy považuji orientaci Britských listů na konkretizaci debat. Ty by však nemohly dospívat k užitečným koncům, kdyby si kterýkoliv účastník dělal monopol na volbu otázek či jen jejich formulací, výběr (či odmítání) relevantních aspektů diskusních témat. Žádná debatující strana nemůže předkládat nezpochybnitelné ankety inkvizičního typu a vyžadovat na ně odpovědi v biblické prostotě: ano ano ne ne. Nejde přece o nadčasový výzkum či katedrovou akademickou debatu, ale o praktické zlepšení na nejasné scéně. To jsem se pokusil naznačit již v souvislosti s televizním pořadem Naskočíme? (viz Britské listy dne 28.2) o němž se debata příliš nerozběhla. Avšak přesvědčivě to zaznělo i z povzdechu Jana Čulíka po návratu z Prahy v úvodníku Britských listů 10. 4. 2000).
Každá ze tří otázek vyžaduje hlubší objasnění..
a) Protože nejde o šedou teorii, musím v praktických souvislostech zapochybovat již o korektnosti první otázky, zda mají být sdělovací prostředky rovnoprávným, kritickým partnerem politiků. Je to otázka na první pohled zdánlivě řečnická, tj. vlastně nic než kývnutí hlavou nevyžadující. Pokud jde o tisk a Internet, je však dnes především vlastně nadbytečná, protože za současných právně-politických poměrů žádnému občanovi (ani politikovi) nezbývá, než média brát jako samostatný živel.
Přesto by po takto položené otázce mohla padnout bezvýhradně kladná odpověď, jen kdyby se zcela zapomnělo na všeobecně známý neuspokojivý stav našich médií. (Souběžně pro přehlednost pracuji na pokusu o souhrnný přehled Co dluží média české politické kultuře). Novinářský stav by přece měl nějak reflektovat skutečnost, že snad každý náš občan (nemusí to být politik) zakusil to, nač právem poukázala poslankyně Dostálová, avšak nedostalo se mu satisfakce. Spontánní opravy vlastních omylů jsou v médiích bílou vránou. Proto nutno přiznat oprávněnost obrácené otázce: jsou média ochotna považovat občana (a ovšem i politika) za svého rovnoprávného, kritického partnera? Její oprávněnost nelze ukřičet hesly o svobodě slova a tisku, pokud zlořády v něm dosahují našich současných rozměrů. Nelze nepřipomenout, že v souvislosti s tiskovým zákonem útoky ze žurnalistických kruhů proti právu na odpověď předpokládaly mezi občany většinu grafomanů a mezi politiky většinu děržimordů. Veřejnost byla přesvědčována o obrovských samočisticích schopnostech médií, které se však zatím prakticky projevují jen sporadicky.
b) Vzhledem k faktickému stavu svobody tisku (papírového a elektronického) byla již první otázka vlastně jakýmsi zástupným "oslím můstkem" k debatě o poměru politiků k médiím "éterovým", nezbytně licencovaným pokud je k disposici jen omezené množství frekvencí. Sem již přímo míří i celková formulace otázky třetí, která rovněž souvisí nejen s rovnoprávností "tříd" žurnalistů a politiků, ale i s kvalitou informací. Třetí otázka vyzývá poslankyni Dostálovou, aby potvrdila či popřela svůj údajný výrok, že "zkoumání výdajů na modernizaci parlamentu zpochybňuje Česká Televize mandát volených zástupců". Opět to vypadá na řečnickou otázku a tentokrát jednoznačné kroucení hlavou.
Ale ouha, výrok je zřejmě zkreslen. Pořad na mne skutečně zapůsobil jako zlehčování členů našich zákonodárných sborů. Jakkoliv umístění obou komor Parlamentu snad v tuctu objektů na Malé straně nefandím a inkriminovaný program jsem sledoval jen periferně, utkvělo mi, že zákon o záboru objektů v této lokalitě byl prezentován -necituji, uvádím svůj dojem - jako bařtipánství (což bych ještě strávil), ale celá tato akce byla srovnávána s arogantními postupy bolševické moci, která své bezduché aktivity legitimizovala nabubřelou vnější formou a historickými kulisami. Zásada "padni komu padni" rozhodně nebyla dodržena.
Všimněme si však první části citátu, která je v dovětku jinde rozvedena. Údajně platí argument (cituji rovněž z paměti), že není dobré, když se politikové dotazují na okolnosti vzniku pořadů, kritických vůči státní správě, protože to ohrožuje nezávislost televize. Jakkoliv by se toto prohlášení hodilo do učebnice, musím i to v konkrétní souvislosti zpochybnit. Především pouhé dotazy kohokoli (včetně politiků) bych jen s velkou nadsázkou a ostychem považoval za útok na svobodu tisku a nespokojenost - případně oprávněnou - kohokoliv (včetně politiků!) za ohrožení nezávislosti médií (kde by jinak byla ona shora vyžadovaná rovnoprávnost). Pomocí takovéto tirády nelze dokázat vynikající úroveň a průkaznost televizního pořadu. Tak jako v případě již zmíněných připomínek k seriálu Naskočíme (viz) bych nejprve uvítal hodnocení dokumentaristicky-uměleckého díla nezávislým kritikem, ačkoliv zatím se (jako u stavu lékařského) nezdravě často zdá, že vrána vráně oči neklove.
c) Konečně jsem dospěl ke klíčovému dotazu č. 2, v němž se od poslankyně Dostálové vyžaduje zdánlivě "jednoduchý" souhlas, že kontrola sdělovacích prostředků musí být vyňata z působnosti politiků, poslanců a politických stran. Pokud by šlo o čítankový spor měřený na autoritářsko liberální škále, bude jistě kdekdo proti jakémukoliv totalitárnímu či partajnickému náhubku.
Takto prostince položená otázka se však míjí s faktickými problémy (nevyhnutelně mocenského) licencování omezeného - při daném technickém řešení - počtu vysílacích frekvencí a dozoru (přinejmenším) nad využíváním výnosu z poplatku za tzv. veřejnoprávní televizi a vůbec dodržování jejího statutu. Co slovo to problém. Při transformaci právního řádu ještě nedošlo k redefinici "příspěvkových organizací", a už vůbec ne na definici institucí "veřejnoprávních". To v britské monarchii se maj´, když BBC funguje na základě královské charty, což samo o sobě její koordináty velmi přesně definuje ze všech myslitelných úhlů pohledu. Licence na kmitočty musí někdo udělovat a protože mezinárodní souvislosti jsou v této věci tak silné, že odpovědnost nelze sejmout ze státu.
Nad penězi a dobrými mravy televize a rozhlasu veřejné služby musí za společnost někdo bdít. "Dozorčí rada" by jistě neměla být bezprostředně orgánem státu, ale ten se konec konců musí - v té či oné míře a formě - podílet. Ve zmíněné Británii kupodivu nevadí, že jmenování provádí nejen orgán moci výkonné, ale dokonce ministr vnitra. Soudní moc zde může sotva pomoci. Při tvorbě dozorčího orgánu jsme tedy zpět u moci zákonodárné takže přísně vzato kontrola sdělovacích prostředků z působnosti politiků, poslanců a politických stran zcela vyňata být nemůže.
V této "institucionální nouzi" v našich poměrech partajně-politikářské vlivy při volbách např. Rady České televize nesporně hrozí, ostatně jako při volbě ombudsmana, nebo jakékoli jiné volbě na této půdě. Kritický hlas veřejnosti (médií) k jednotlivým kandidaturám může být velmi prospěšný. Nikoliv však falešná rychlokvašená politologická argumentace. Především se opomíjí fakt, že v každém orgánu se během doby vyvine určitý duch spoluzodpovědnosti za svěřený objekt. To se projevovalo i za nyní paušálně kritizovaného období bolševismu. Různé autoritativně nadiktované orgány začaly přicházet z vlastní praxe, získávané odbornosti a zájmu s věcně potřebnými názory a návrhy¨"mimo stranickou linii", kvůli kterým se dostávaly do potíží. Spolu s námitkami proti kandidatuře partajních exponentů se doporučuje nominovat přestavitele akademických a vědeckých institucí (jako by jejich představitelé žili z hlediska politiky /zájmů společenských vrstev/ ve vzduchoprázdnu) nebo z církví či různých profesních organizací (jako by korporativní zájmy byly pro nezávislé fungování orgánů principiálně méně nebezpečné než zájmy stranické).
Přesně nevím, jakou radu - kromě trpělivosti s (investigativními) žurnalisty a informační vstřícnosti - bych v této souvislosti adresoval politikům. Ti jsou při svých každodenních i dlouhodobých půtkách (neironizuji!) pod drobnohledem (?) médií a v první řadě od nich dostávají neustále obsahové i procedurální lekce z chování - ať již oprávněně nebo ne. A dostává se jim i od soupeřů, souputníků i kolegů z vlastní stáje. (Upřesňuji, že mne tento termín napadl v souvislosti s Formulí 1, ale jsem si vědom, že hodnocení kvality českých politických uskupení by mohlo evokovat význam zemědělský - chlév, ačkoliv to jsem původně neměl na mysli).
Jakkoliv je politická scéna - řečeno opět v zemědělské terminologii - zahnojená, nemělo by ani nejpřísnějším (i mediálním) kritikům unikat, že přece jen žijeme v demokratickém zřízení. A v tomto nejméně špatném (W. Churchill) ze všech systémů vládnutí politici za svoje jednání přece jen nesou před voliči (omlouvám se za dosti zprofanovaný výraz) politickou odpovědnost, i když se projevuje se zpožděním až při dalších (řádných či mimořádných) volbách.
Podivuji se, že po dekádě budování demokratického zřízení se i do specificky formulované otázky fakticky promítly názory tak vzdálené konservativním i liberálním postojům k (štíhlému ale efektivnímu) státu. Jsou to ve svých důsledcích negativistické - dokonce snad až anarchistické - postoje k ústavním institucím a především politickým stranám, které se na jejich formování a fungování musí podílet (podrobněji viz Česká média a politická kultura - Britské listy 2.3.2000).
Bez skutečně rovnoprávné součinnosti politiků a žurnalistů se vzájemnou intoleranci politiků a žurnalistů nepodaří překonat. Netrpělivost nás k vysoké úrovni politické kultury skokem nepřivede.
Miloš Štěpánek
10. 4. 2000
