Rusko: jak se dostal Putin k moci

V článku, převzatém včera v deníku Guardian z New York Review of Books, argumentoval finančník George Soros, že se v Rusku dostal k moci Vladimír Putin, protože ho nastolil magnát Boris Berezovskij.

Fenomenální vzestup Vladimíra Putina odnikud do čela ruského státu se podobá obrovskému úspěchu politického inženýrství, v jehož důsledku byl v roce 1996 znovuzvolen Boris Jelcin. Mám dlouhou zkušenost s Borisem Berezovským a viděl jsem, že v obou operacích měl prsty.

Poprvé jsem se setkal s tímto ruským finančníkem a průmyslníkem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v lednu 1996. Komunistickému kandidátu na ruský prezidentský úřad, Gennadiji Zjuganovu, se v Davosu podnikateli dostalo pozitivního přijetí. Řekl jsem Berezovskému, že jestliže bude Zjuganov zvolen, Berezovskij nebude v Rusku bezpečný.

Chtěl jsem, aby Berezovskij podpořil Grigorije Javlinského, jehož jsem považoval za jediného čestného kandidáta, ale byl jsem naivní. Neuvědomil jsem si, do jak velké míry je Berezovskij angažován s Jelcinovou rodinou. Podle jeho vlastních veřejných prohlášení vedlo mé varování ohledně jeho bezpečnosti k tomu, že se na věc výrazně soustředil. Spojil se s dalšími čelnými ruskými podnikateli, kteří byli v Davosu, a vytvořili syndikát pro Jelcinovo znovuzvolení. A tak se stali oligarchy.

Byl to pozoruhodný úspěch politického inženýrství: Jelcin začínal jen s asi desetiprocentní voličskou podporou a jim se podařilo, aby byl znovu zvolen. Volební kampaň řídil Anatolij Čubajs. Neznám podrobnosti, ale dovedu si to všechno představit. Když byl přistižen jeden Čubajsův poradce, jak odchází z ruského Bílého domu - z ústředí premiéra a jeho vlády s 200 000 dolary v kufříku, jsem si jist, že to nebyly peníze pro něho na hraní.

Oligarchové si od Jelcina za podporu pro něj vybrali velkou cenu. Obdrželi akcie v nejvýnosnějších státních podnicích jako jistinu na půjčky, které poskytli státnímu rozpočtu prostřednictvím nechvalně známého projektu "půjčky za akcie". Poté, co Jelcin vyhrál volby, tyto společnosti byly vydraženy a oligarchové si je mezi sebou rozdělili.

Znám Čubajse dobře. Podle mého názoru je to ryzí reformátor, který prodal svou duši ďáblu ve snaze bojovat proti tomu, co charakterizuje jako rudohnědé nebezpečí - kombinaci socialismu a nacionalismu - o němž je přesvědčen, že v Rusku zvítězí, pokud on sám tomu nezabrání. Po Jelcinově znovuzvolení znovu začal řídit hospodářství, ale jen s obtížemi ovládal oligarchy. Byl jsem velmi povzbuzen, když si Jelcin přivedl Borise Němcova, reformistického guvernéra města Nižnyj Novgorod do vlády a zacházel s ním jako s adoptivním synem. Čubajs byl pošpiněn volbami, ale Němcov byl čistý: mohl stát pevně tam, kde Čubajs pevně stát nemohl. Považoval jsem to za signál, že se chce Jelcinův režim pod Čubajsovým vedením skutečně dostat pryč od zlodějského kapitalismu k legitimnímu kapitalismu.

Deficit státního rozpočtu a množství oběživa byly udržovány v rozumné míře a začaly být také vybírány zpětné daně. Poklesla inflace i úrokové míry. Práva vlastníků akcií byla lépe respektována a burza rozkvetla. Právě v této situaci jsem se rozhodl v roce 1997 účastnit se na aukci Svjazinvestu, státní telefonní holdingové společnosti. Rozhodoval jsem se těžce a dlouho. Byl jsem si vědom, jak všudypřítomná je v Rusku korupce. Bylo by lehčí udržet si čisté ruce, kdybych zůstal jen při filantropii, ale věděl jsem, že Rusko potřebuje zahraniční investice ještě více než filantropii. Pokud se Rusku nepodaří přejít od zlodějského kapitalismu k legitimnímu kapitalismu, veškerá má filantropie je marná. Tak jsem se rozhodl účastnit se na konkurenční nabídce pro Svjazinvest: ukázalo se, že ta nabídka zvítězila. Byla to první autentická aukce, při níž nebyl stát okraden. I když jsme zaplatili spravedlivou cenu, asi 2 miliardy dolarů, z čehož já jsem poskytl téměř polovinu, vypočítal jsem, že by to byla velmi dobrá investice, kdyby mělo skutečně dojít k přechodu od zlodějského k autentickému kapitalismu.

Bohužel se to nestalo. Aukce vyvolala interní boj mezi oligarchy. Zloději se začali mezi sebou prát. Někteří oligarchové chtěli přejít k autentickému kapitalismu, zatímco jiní se tomu snažili zabránit, protože neumějí v legitimním prostředí podnikat. Hlavním odpůrcem aukce a jejího výsledku byl Berezovskij. Poté, co jeho spojenci v aukci prohráli, zapřísahal se, že Čubajse zničí.

Mnohokrát jsem s ním hovořil mezi čtyřma očima, ale nepřesvědčil jsem ho. Řekl jsem mu, že je bohatý člověk, která má na papíře vlastnictví v hodnotě mnoha miliard dolarů. Jeho nejvýznamnějším vlastnictvím byl Sibnet, jedna z největších ropných společností na světě. Potřeboval si jen zkonsolidovat své postavení. Kdyby to neuměl učinit sám, mohl si najmout investičního bankéře. Řekl mi, že ničemu nerozumím. Nejde o to, jak bohatý je, ale zda se mu podaří zvítězit nad Čubajsem a dalšími oligarchy. Dohodli se a dohodu musejí dodržet. Musí protivníky zničit anebo být sám zničen.

Stal jsem se zblízka svědkem pozoruhodného historického spektáklu, kdy se mocní muži pokusili zvrátit výsledky nejen této aukce, ale celého vládního úsilí zvládnout oligarchy. Sledoval jsem, jak se lidé perou ve člunu, zatímco se člun blížil k vodopádu. Jako součást kampaně obviňování a protiobviňování zveřejnil Berezovskij skutečnost, že Čubajs dostal 90 000 dolarů za smlouvu na knihu, což byl ve skutečnosti honorář od jiných oligarchů za to, že byl v předvolební kampani Jelcinovým manažerem. Čubajs byl oslaben a byl rozptylován tím, že se neustále musel hájit. Vybírání daní potřebovalo, aby ho Čubajs podpořil, a když to nečinil, příjem státu poklesl. Hospodářství se začalo nebezpečně naklánět právě v době, kdy začaly být pociťovány důsledky asijské ekonomické krize. Vyvrcholilo to tím, že Rusko nebylo v srpnu 1998 schopno dál splácet své interní dluhy, což otřáslo mezinárodními trhy.

Jelcinova rodina se mezitím pod vedením Berezovského poohlížela po Jelcinově nástupci, který by je po volbách ochránil před trestním stíháním. Nakonec takového člověka nalezli ve Vladimíru Putinovi, šéfu Federální bezpečnostní služby. V létě roku 1999 byl Putin jmenován premiérem a vybrán jako Jelcinův kandidát na prezidentský úřad. Došlo k vzrůstu čečenské teroristické činnosti. Když provedl Šamil Bašajev, jeden čečenský teroristický velitel, invazi do Dagestánu, Putin reagoval energicky. Bezpečnostní jednotky zaútočily na teroristy a Putin vydal ultimátum, že bude Dagestán očištěn od teroristů do 25. srpna. Ten cíl byl splněn. Obyvatelstvo Ruska reagovalo na Putinovo řešení situace nadšeně a jeho popularita dramaticky vzrostla.

Pak došlo v Moskvě k několika záhadným výbuchům, kdy byly vyhozeny do povětří celé obytné bloky a asi 300 lidí zahynulo ve spánku. Při panice, která následovala, byl strach a hněv zaměřen proti Čečencům, čemuž napomáhala pečlivě režírovaná kampaň v tisku a v televizi. Putin provedl invazi do Čečenska a volby do ruského parlamentu se konaly v atmosféře válečné hysterie. Jen málo kandidátů se odvážilo kritizovat invazi.

Svaz pravicových sil, vedený Čubajsem, Sergejem Kirijenkem a dalšími reformátory, podpořil Putina a získal docela dobrou podporu, 8,6 procent. Jevgenij Primakov, který byl považován za předního kandidáta na prezidentský úřad, byl rozhodným způsobem poražen. Jelcin oznámil svou rezignaci na Silvestra a tím v podstatě zajistil Putinovi volební vítězství. Primakov stáhll svou kandidaturu.

V roce 1996 jsem měl s Berezovským celou řadu velmi otevřených diskusí o volební kampani. Dověděl jsem se, jak to funguje.

Pak jsme se stali odpůrci při aukci o Svjazinvest, ale dál jsme spolu hovořili. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby opustil principy zlodějského kapitalismu a podpořil zásady legitimního kapitalismu. Pokusil se mne využít ve své kampani o předsednictví Gazpromu - daleko nejmocnějšího ruského průmyslového podniku. V červnu 1997 mě pozval do Soči, u Černého moře, na návštěvu k Viktoru Černomyrdinovi, který byl předsedou správní rady podniku Gazprom předtím, než se stal premiérem a který mě posléze odvezl zpět do Moskvy svým soukromým letadlem. Řekl mi, že Čubajs i Němcov podpořili jeho kandidaturu. Nevěřil jsem mu, tak jsem se zeptal Němcova. "Jen přes mou mrtvolu," zněla jeho reakce.

Poté jsem obědval s Berezovským v jeho "klubu", který byl zařízen, ať už úmyslně nebo ne, takovým způsobem, jak by Hollywood vytvořil restauraci, kam chodí mafie. Byl jsem jediným hostem. Neřekl jsem mu, co konstatoval Němcov, ale řekl jsem mu, že jsem se zeptal Němcova a že Němcov tvrdil,že nic neví o tom, že by Berezovskij usiloval o předsednictví správní rady Gazpromu. To vedlo Berezovského k tomu, že se neobyčejně rozčílil a toho jsem se docela zděsil. Dal mi najevo, že si myslí, že jsem ho zradil, i když mi to otevřeně neřekl. Byl to bod obratu v našem vztahu.

Berezovskij vnímal svět prismatem svých osobních zájmů. Bez potíží podřizoval zájem Ruska svému vlastnímu zájmu. Upřímně byl přesvědčen, že si on a ostatní oligarchové koupili ruskou vládu a že vláda tuto koupi porušila tím, že dovolila, aby se o Svjazinvest konala skutečná aukce. Byl rozhodnut zničit Čubajse za to, že ho zradil. Když jsem ho varoval, že strhává stan, ve kterém sedí, řekl mi, že nemá jinou možnost: kdyby ukázal slabost, nepřežil by.

Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale ze zpětného pohledu je to jasné. Berezovskij nedokázal přejít k legitimním způsobům podnikání: jeho jedinou nadějí na přežití bylo udržovat lidi v síti ilegálních vztahů, jaké vytvořil. Ovládal Jelcina v důsledku pomoci, kterou poskytl Jelcinově rodině. Například učinil Jelcinova syna šéfem Aeroflotu, jehož zahraniční příjem byl odkloněn do švýcarské firmy s názvem "Forus", což, jak mi vysvětlil, znamenalo "Pro nás". Tím získal nad Jelcinem takovou moc, jakou neměl žádný jiný oligarch. Berezovskij také ovládal Čubajse a když to pro něj vypadalo špatně,neváhal ho podrazit. Peníze, které Čubajs získal v rámci smlouvy na knihu, načas způsobily jeho pád.

Berezovskij a Jelcinova rodina hledali způsob, jak si zajistit imunitu, kterou měli za Jelcinova prezidentství. Berezovského situace se značně ztížila v roce 1999, kdy vypukl skandál ohledně propírání ruských ilegálních peněz v amerických bankách. Bylo pro něho nutné najít takového nástupce za Jelcina, který by Berezovského ochránil. Tak vznikl plán podpořit Putinovu kandidaturu.

Během letu ze Soči do Moskvy v roce 1997 mi Berezovskij vyprávěl, jak podplatil protiruské vojenské velitele v Čečensku a v Abcházsku. Takže když provedli Čečenci invazi do Dagestánu, měl jsem pocit, že je to všechno falešné. Dal jsem si zkoušku: stáhne se Basajev do doby, kterou určil Putin? A Basajev to učinil.

Nemůže být pochyb, že Putinovo vítězství v prezidentských volbách způsobila válka v Čečensku. V letech 1994 - 1996 bylo obyvatelstvo Ruska rozhněváno, když vidělo, k jakému ničení a k jakému utrpení dochází v důsledku ruské invaze do Čečenska. Protesty matek vojáků v základní službě a aktivistů bojujících za lidsk práva pomohly vyjednat dohodu o příměří. Tentokrát byla reakce ruského obyvatelstva v příkrém kontrastu s jeho předchozími postoji. Je nutno přiznat, že do značné míry za to nesou odpovědnost čečenští teroristé. Zajímali humanitární pracovníky a novináře, zadržovali je jako rukojmí a často je usmrcovali. Už neexistuje skoro nikdo, kdo by se odvážil pomáhat Čečencům anebo zveřejňovat, jakých krutostí se stali obětí. Veřejné mínění bylo velmi efektivně zmanipulováno proti nim.

Na začátku let po vládě Michaila Gorbačova měli Rusové skutečný odpor k násilí. Tehdy málokdy docházelo ke krveprolévání a kdykoliv tehdy zřídka došlo ke krveprolití, v gruzínském hlavním městě Tbilisi, v Litevsku a později při obléhání ruského parlamentu v říjnu 1993 - veřejné mínění se obrátilo proti těm, kdo užívali násilí. Teď už tomu tak není. Tím, že zvolili Putina prezidentem, Rusové vzali na sebe více než kdy předtím vinu za krveprolévání v Čečensku.

Existuje teorie, že oběť, která byla dostatečně zbrutalizována, může sama nakonec začít páchat násilí. Chová se tak mnoho násilných zločinců a vyskytuje se to také při etnickém násilí. Srbové se už dlouho považují za oběti a Miloševič mohl těchto pocitů dobře využívat, když zahájil politiku etnického očišťování. K něčemu podobnému, jak se zdá, došlo v Rusku.

Putin se pokusí znovu vytvořit silný stát a je pravděpodobné, že se mu to podaří. Provede-li přechod od zlodějského kapitalismu k legitimnímu kapitalismu, vznikne tak zřejmě za Putinovy vlády hospodářské oživení. Mé investice v Rusku, včetně investice do Svjazinvestu, začnou zřejmě přinášet zisky. Ale je nepravděpodobné, že by byl Putinův stát založen na principech otevřené společnosti: daleko pravděpodobněji bude založen na demoralizaci, ponížení a frustraci ruského lidu. Je pravděpodobné, že bude i nadále využívat pocitu děsu, jaký pocítili lidé v době, kdy byly do povětří vyhazovány obytné domy. Bude se snažit vytvořit autoritu státu doma a slávu Ruska ve světě. Čelíme nyní výhledům, jimž jsme se mohli vyhnout, kdyby se otevřené společnosti Západu samy energičtěji přidržovaly zásad otevřené společnosti.

Ve svém projevu na rozloučenou požádal Jelcin ruský lid za odpuštění: zato, že se neuskutečnilo mnoho našich nadějí, za skutečnosti, které se zdály jednoduché, ale ukázalo se, že jsou složité.

"Chci žádat o odpuštění za to, že jsem nebyl schopen ospravedlnit naděje některých lidí, kteří věřili, že se nám jedním rázem podaří přejít od šedivé, totalitní a stagnující minulosti do pestré, bohaté a civilizované budoucnosti. Věřil jsem tomu sám, ale ono k tomu nedošlo."

Jelcin neřekl, že on a mnoho dalších lidí vložilo svou naději do Západu, ale Západ nesplnil jejich očekávání, která byla ovšem přehnaná. Mohu mluvit jen za sebe.Ze začátku jsem si myslel, že západní státníci prostě nerozumějí tomu,co se děje. Že Gorbačov chce změnit systém, se zdálo až nerealisticky dobré, a tak jeho rozhodnutí chtěli podrobit zkoušce. Stavěli mu překážky a když je překonal, stavěli mu ještě větší překážky. Nakonec museli přiznat, že je změna režimu v Rusku skutečná, ale mezitím přišli o veškerý respekt Ruska jako supervelmoci: začali zacházet s Rusy jako se žebráky.

Toto je výňatek ze Sorosovy připravované knihy Open Society: the Crisis of Global Capitalism Reconsidered (Otevřená společnost: znovu o krizi globálního kapitalismu).