Kosovo: rodí se děti znásilněných žen

Během loňských kosovských masakrů bylo znásilněno až 20 000 žen. Nyní tyto ženy začínají rodit děti. Jejich společnost většinou odvrhuje tyto ženy i děti. Zveřejnil o tom v neděli 16. dubna týdeník Observer tento poněkud drastický článek.

Byl to zdravý chlapeček a Mirveta ho právě porodila. Když jí ho vytáhli z lůna v kosovské Brity vedené univerzitní nemocnici, mladá albánská matka si ho vzala a připravila se na svůj čin. Pochovala ho na prsou, podívala se mu do očí, pohladila ho po tváři a zlomila mu vaz. Říkají, že to udělala docela čistě. Pak mrtvé dítě v slzách vrátila zpět zdravotním sestrám. Od té doby je v Prištině v psychiatrické léčebně a neustále tam pláče.

"Kdo ví? Třeba pohlédla do očí toho dítěte a uviděla v nich oči Srba, který ji znásilnil."

Tato slova pronáší nevzrušeně Sevdije Ahmetiová, skoro jako by o nic nešlo. Ahmetiová je neúnavná aktivistka za lidská práva a členka prozatímní kosovské vlády. Nechce, aby někdo z osudu této ubohé ženy dělal senzaci. "Je to taky oběť. Je jí jen dvacet let a je negramotná. Manžel ji opustil. Podruhé byla znásilněna psychicky."

Čte o Mirvetině případu z tlustého žlutého bloku. "Samozřejmě, činí pokání, ale názor, že je to chladnokrevná vražedkyně, není správný. Kdo ví, čím ta ubohá dívka vším prošla? Kdo ví, proč neměla potrat? Byla celá pohmožděná. Pokusíme se jí sehnat nového právníka."

A to právě dělá Ahmetiová: mluví za přibližně 20 000 žen, které nyní nosí temné kosovské tajemství. Jde o bezpočet žen, které byly znásilněny, otěhotněly a které opustily jejich rodiny i přátelé. Jsou to ženy vyhnanci - znásilněné, mučené a pak odmítnuté, jako by byly mrtvé - jsou to ženy, na které "sáhl" někdo jiný a které tím přivodily hanbu na rodinu svého manžela. Jsou to ženy, které vidí každý den ve své mysli válku, jejich tělo je svědkem války, protože porodilo děti - důsledek znásilnění.

Je pátek ráno a kolem oken Střediska na ochranu žen a dětí, založeného v roce 1993, poletují sněhové vločky. Ženy se vydávají na kopec, kde Středisko stojí, a někdy, když mají pocit, že jsou silné, vstupují dovnitř. Někdy, když má Ahmetiová štěstí, jí vyprávějí, co se jim stalo. Dosud našlo jen 76 žen, většinou mladých a krásných, byly to dcery významných Kosovců a starších představitelů vesnic (právě na takové ženy se Srbové zaměřovali) dostatek odvahy na to, aby vešly do střediska.

Na každou takovou ženu, která přišla, říká Ahmetiová, jich existuje nejméně stokrát víc. Jsou pouze špičkou ledovce, je to jen několik málo žen, jimž se podařilo rozbít "železné ticho" které obklopuje otázku "poznamenaných" žen.

Neboť kosovské ženy nikdy neužívají slova znásilnění. Tady to není Bosna: není zde kosmopolitní Sarajevo. Je tu jen provinční Priština. Ve vesnicích a vesničkách, kde zjevně šílela srbská policie, armáda a srbské polovojenské jednotky, ještě slovo "znásilnění" nevstoupilo do jejich starobylého slovníku.

"Jsou to prosté ženy, ženy, které byly poníženy a ponesou toto trauma jako kulku v těle po celý život," říká Ahmetiová a kouří jednu cigaretu za druhou. "Znásilněné ženy po celém světě o tom velmi těžko hovoří, tady o tom nehovoří skoro nikdy. Neřeknou si to ani mezi sebou - máme tady případy sebevražd, případy šílenství, kdy ženy přišly o přístup ke svým ostatním dětem, když vyšlo najevo, že byly znásilněny."

Mirveta, krásná dívka, která svého syna hned po porodu zavraždila, není výjimkou. Podle zprávy organizace Human Rights Watch, zveřejněné minulý měsíc, je typickou obětí výběru, jaký prováděli pachatelé.

Během úsilí Kosovo etnicky očistit vyhledávali příslušníci polovojenských jednotek - jimž často pomáhali místní maskovaní Srbové - systematicky mladé dívky na vrcholu potenciální porodnosti.

Cílem bylo ovládnout a zlomit, ponížit a pomstít se. A jak lépe zničit morálku nepřítele než tím, že mu zničíme rodinu? "Naše společnost je tradiční. Albánští muži jsou vychováváni k tomu, aby se považovali za ochránce a za osoby, které pro rodinu vydělávají peníze," konstatuje Ahmetiová. "Jakmile ´poznamenáte´ ženu, dotknete se cti rodiny a vyprovokujete muže k reakci. Srbové toto dobře věděli. Bělehrad léta šířil propagandu, že jediné, co albánské ženy umějí, je rozmnožovat se jako myši. A tak byly dcery před očima otců, manželů, bratranců, před očima svých matek a svých dětí skupinově znásilňovány, aby byly poníženy a odlidštěny.

"Světová zdravotnická organizace a americké Středisko pro kontrolu nemocí odhadují, že během dvou let před tím, než do Kosova vstoupily jednotky NATO, bylo znásilněno až 20 000 kosovských žen (4,4 procent obyvatelstva). Je to velmi podobný počet jako v Bosně, jestli není vyšší.

Ale na rozdíl od Bosny, kde byly po celou dobu války přítomny mezinárodní organizace, Kosovo zůstalo samo. O osudu žen nehovořili ani politikové, ani humanitární organizace.

"Myslím, že bylo úmyslně rozhodnuto to potlačit. Věděli jsme, že v takovéto patriarchální společnosti, kde lidé pohlížejí na znásilnění tak středověce, by to vyvolalo velké množství bolesti," konstatuje Gamilla Backmannová, poradce o prevenci proti násilí u Světové zdravotnické organizace. "Mezinárodní společenství zaujalo vůči znásilňování žen cynický postoj. Na případech znásilněných žen v Bosně se ukázalo, jak máločeho se dosáhne vyjednáváním."

Když bylo Kosovo osvobozeno, byly objeveny stovky žen, které si Srbové vybrali z kolon uprchlíků, jak bloudí po kopcích, často dezorientované, pod silným vlivem utišujících prostředků, polonahé a pološílené.

"Všichni se strašně soustřeďovali na uprchlíky, kterým se podařilo dostat se z Kosova ven a málo na těch 700 000 lidí, kteří v Kosovu zůstali. A ti utrpěli to nejhorší trauma," konstatuje Ahmetiová..

Kolik těchto žen pak zjistilo, že jsou těhotné, zůstane tajemstvím. Kolik z nich pak porodilo dítě se taky nikdo nedoví, protože je to tabuové téma.

Místní organizace na ochranu lidských práv, včetně Červeného kříže, odhadují, že se jen lednu 2000 narodilo asi 100 dětí, které byly počaty při znásilnění. Bezpočet jiných takovýchto dětí se narodil na podlaze koupelen a na kuchyňských stolech, za vysokými zdmi rodinných klanů, které se zapřísáhly nikdy o tom nehovořit.

"Jen Pánbůh to ví," řekl profesor Skender Boshnjaku, čelný kosovský neuropsychiatr, který se specializuje na ženské choroby, "kolik dětí se tajně narodilo.Vím o dětech, o které se starají babičky, ženy, které chtějí ochránit své dcery. Tyto děti budou terčem nenávisti."

Otázka dětí, narozených "v důsledku násilí" není námětem, o němž Kosovci hovoří lehce. Bosnjaku se při rozhovoru soustřeďuje na špičky svých bot. Bylo by možné promluvit s některými obětmi?

"V žádném případě," řekl jasně. Albánské ženy o sobě nemluví. Nemluví o svých pocitech. Užívají jazyka spoře, jen k vyjadřování základních rysů svého primitivního života. Jsou "majetkem mužů, jsou na prodej a před narozením už jsou přislíbeny budoucímu manželi". Jsou to "pytle, které existují kvůli naplnění", cituje Kanun, středověký kodex chování, který je tu stále ještě dodržován.

"Naše společnost byla vybudována na generacích nenávisti. Existují někteří starší Albánci, kteří hovoří srbsky, ale všeobecně vzato styky mezi Albánci a Srby skoro vůbec neexistovaly. A teď," mává zoufale rukama, "jsou tady tyto děti."

I pro Ahmetiovou, která pochází z rodiny světa znalých, kosmopolitních intelektuálů, je existence srbsko-albánských dětí nepříjemná. Některé ženy je přijmou, jiné se o ně budou starat neochotně, jiné je odmítnou. Ale ty děti neskončí v sirotčincích ani na ulici.

"Jsou to nevinné děti, samy za nic nemohou," konstatuje. "Lidi si je tu rozeberou domů a vdané ženy je skryjí ve svých vlastních rodinách. Doufáme, že ty děti vyrostou bez viny svých matek." Místní úřady se chystají zahájit televizní kampaň, v jejímž rámci budou pro ty děti hledat rodiče. "Velmi mě znepokojuje, že někteří lidé říkají těm dětem ´děti hanby´."

Ale znásilnění, dovídáme se během našeho prvního večera v Prištině, je horší než smrt. Být albánskou ženou, která porodí srbské dítě, znamená být odsouzen do živoucího pekla.

Pedrič, který to řekl, je mladý a světa znalý. "Kdybych byl normální, dítě bych si nechal a manželku bych přijal. Ale v Kosovu, v naší kultuře je smrt lepší než znásilnění. Nemohl bych manželku přijmout. Byla by špinavá, zosobnění zla, hradem nepřítele," zdůrazňuje. "Mnoho žen se v té věci zachovalo velmi rozumně. Utajily to, porodily doma a pokud byly opravdu rozumné, učinily to, co učinila minulý měsíc ta Mirveta. Usmrtily své špinavé děti."

Agron Krasiqi, gynekolog z prištinské fakultní nemocnice konstatoval: "Všichni z nás děláme potraty čtyřiadvacet hodin denně. Jen před několika týdny jsme tu měli ženu, která přišla do nemocnice, že byla znásilněna a že potřebuje pomoc. Byla v šesti měsících. Takových žen je obrovská spousta. Jsou to ženy, které se nebyly fyzicky schopny vydat na cestu do nemocnice či do soukromé kliniky, protože buď na to neměly anebo se to neodvážily říct manželovi. V tomto případě jsme jí nemohli pomoci. Je to strašné, stejně jako ty opuštěné děti, které také máme v nemocnici. Máme celý nemocniční pokoj plný opuštěných dětí. A jsou to chlapci. V naší kultuře nejsou chlapci skoro nikdy opouštěni. Je zjevné, že většina z nich se narodila v důsledku znásilnění. Nikdo o těch opuštěných dětech nechce mluvit, nikdo s nimi nechce mít nic společného. Snažíme se je chovat, bereme je často do náručí, protože víme, jak neobyčejně důležitých je prvních šest týdnů života. Předtím jsme to nedělali a bylo to vidět. Matky si pro ně nikdy nepřijdou. Většinou je přinášejí v pět hodin ráno a udávají falešné jméno."

Na dětském křídle nemocnice je dalších asi dvanáct opuštěných dětí, všechny ve věku od šesti do osmnácti měsíců. Když otevřeme dveře, vyběhnou, tahají nás za sukně a za kalhoty, chtějí, abychom je vzali do náruče. "Jsou to překrásné děti," říká přítomná zdravotní sestra. "V jiných nemocnících jsou taky děti, které se narodily v důsledku znásilnění."

Je velmi obtížné přimět ženy, aby promluvily o svém osudu. "Setkáváme se tu s mnoha případy násilí páchaného v rodině proti ženám, je to v této kultuře velmi časté," konstatuje Jeanne Wardová, americká psychoterapeutka, která pracovala v programech pro ženy, které se stávají terčem fyzického násilí, také ve Spojených státech. "Avšak dosud k nám žádná žena nepřišla s případem znásilnění, i když mnoho žen trpí depresí, izolací, nočními můrami, neustále se jim vracejí do mysli scény znásilnění, a trpí i dalšími typickými příznaky takovéhoto traumatu. Nic se tady totiž neutají a společenské stigma je prostě příliš velké. Kosovské ženy se obávají, že kdyby se o nich lidé dozvěděli, že byly znásilněny, budou odříznuty od příbuzných, od rodiny, od dětí, ode všech.

V Lubeniqu bylo na náměstí zastřeleno asi sedmdesát mužů, kteří se pokusili se zbraní v ruce ochránit své ženy. Slyšeli o hromadném znásilňování a báli se. Zastavili jsme se v Lubeniqu a viděli jsme, jak si tam děti hrají kolem hrobů svých příbuzných. "Vevnitř mám tatínka," řekl Mentor Ukšinaj a ukázal na mohylu se jménem Hajdar Ukšinaj. "Umřel, když se snažil ochránit mou maminku. Umřel mi před očima."

Když jsme dojeli do Belegu, ukázali nám místní lidi, kde došlo k masakru a ke znásilnění. Bylo to ve velké stodole. "Přišli, oddělili muže od žen, odebrali nám dokumenty a odvedli mladé ženy. Slyšeli jsme, jak křičí, prosí, brečí. Mnoho z nich se do vesnice nevrátilo. Odešly do Albánie a myslím, že pak šly do zahraničí.

Ty ženy, které se do Belegu vrátily, jsou zlomené. "Je tady jedna dívka, je jí sedmnáct let. Znásilnilo jí šest Srbů, drželi jí a pořezali ji na prsou. Kdykoliv ji nějaký muž pozdraví, vyskočí a křičí. Je nemocná. Dostává léky. Nemluví. Nikdo se s ní neožení. Její život je u konce."

Když jsme požádali Ahmetiovou, abychom mohli promluvit s některými oběťmi, zle se na nás podívala. Jen její organizaci se podařilo přimět ženy, izolované ve vesnicích, jako je Belegu, aby přišly. Ahmetiová se velmi zlobí, že nikdo pro tyto ženy nedělá víc.

Po vraždě nemluvněte, k němuž došlo minulý měsíc, zahájila Světová zdravotnická organizace program pro lékaře a zdravotní sestry, aby se naučili předem citlivě vnímat, která žena snad odmítne své nově narozené dítě. Jinak však je sociálně psychologická podpora naprosto minimální. Tyto ženy jsou považovány za společenské vyvrhele. Některé z nich jsou válečnými vdovami a mnoho z nich nemá zaměstnání, nemá rodinu, nemá nikoho, na koho by se mohly obrátit. Skoro nikdo se nepokusil je znovu integrovat do společnosti, najít jim, kde by se mohly usadit či poskytnout jim terapeutické poradenství. Anebo ochránit je jako svědky, aby mohly svědčit u trestního tribunálu v Haagu.

"Tohle je roztříštěná společnost a je třeba tady napravit tolik věcí, nikdo se o potřeby těchto žen nezajímá. Všude, kam v Kosovu přijdete, narazíte na oběti, ale tyto oběti nezískají nic z toho, že by o svém osudu hovořily. Jen podruhé znásilníte jejich duši."

Má samozřejmě pravdu. V Kosovu byli všichni v určité etap obětí a opravdu není nutno chodit daleko, aby člověk našel další. Ahmetiovou interviewuje devětadvacetiletá Luljeta Selimi, novinářka, která je povoláním gynekoložka (to povolání nesmělo za srbské vlády být příliš aktivně provozováno). "Promiňte, že nemluvím dobře anglicky. Dřív jsem mluvila velmi dobře, ale loni v dubnu mě Srbové zatkli, když jsem pomáhala přítelkyni při porodu. Drželi mě devět hodin ve vodě, bili mě, až jsem omdlela a pak mě hodili na smetiště. Zachránili mě cikáni, kteří mě odvezli do Makedonie," řekla. "Ty ženy nikdy nenajdete. Musela jsem strávit ve vesnicích dlouhé týdny a předstírat, že jsem lékařka. Teprve tak jsem získala jejich důvěru a bydlela jsem v jejich bytech."

Ukazuje se, že Selimi shromáždila svědectví od 200 obětí znásilnění. Má je zdokumentovány v černých zápisnících a na audiokazetách. "Chci, aby svět věděl, co se stalo mé zemi, co se stalo těmto ženám. Tisícům žen, které přišly o všechno."

Během následujících tří týdnů nám přivedla tři ženy: mladé a vzdělané ženy, rozhněvané na na svět. Rozhněvané, že NATO nezasáhlo dříve anebo nevyslalo pozemní vojska do Kosova dříve. Rozhněvané, že jim nikdo nepomohl: jsou odkázány samy na sebe, na drobné náhodné laskavosti spoluobčanů. Chtějí o svém osudu hovořit, protože chtějí, aby svět věděl, že existují. Přišly o domov, přišly o majetek (ten jim sebrali násilníci). Mají ale štěstí - alespoň neotěhotněly.

"Zastavili naše auto, když jsem s manželem, se synem a s dcerou jela 22. března, dva dny před začátkem intervence NATO, směrem k makedonské hranici," konstatovala učitelka z vesnice jižně od Prištiny. "Byli to příslušníci polovojenských jednotek, měli masky.

Donutili nás, abychom vystoupili z auta, přiměli nás, abychom šli pěšky do kopců - pak mě odvedli a znásilnili. Když se jim v tom můj manžel pokusil zabránit, zastřelili ho. Byly u toho moje děti, víděly to."

Obě dvě druhé ženy byly také takto zatčeny, když se pokusily utéci přes albánskou hranici. Jedna z nich poté, co se v lesích skrývala s rodinou, když Srbové vypálili jejich vesnici.

Obě ženy byly před znásilněním panny a od té doby se vyhýbají sexuálnímu styku. Obě mají nejsmutnější, nejprázdnější oči, jaké jsme kdy viděli.

"Tak co bychom měli udělat?" zeptali jsme se jedné z nich, té s vlasy nabarvenými na červeno, co ji dlouhé hodiny znásilňovali v lese.

Ano, co můžeme udělat - stali jsme se svědky nejbolestnější události, jakou tato žena kdy zažila a nemůžeme jí nabídnout nic, žádnou úlevu - jen máme schopnost učinit zjevným, že tato žena a děti války "existují"...