Boj o jednotky - zatím ale na nedostatečnou
Nepraktičnosti se prý meze nekladou, ale nesmyslu se klást musí.
Nedávná diskuze o fyzikálních jednotkách se zde zřejmě
rozšířila i do jazykové a snad i "nadjazykové" domény.
Nepraktické totiž bylo, že se naši jazykoborci neporadili
nejdříve s fyziky, hloupé ale navíc je, když "nasazují"
termíny, které nejsou logicky ani historicky oprávněné.
Vezměme si onu "hmotnost": na technice jsme prostě
říkávali hmota; možná nesprávně, ale protože jsme
věděli, o co jde, k omylům nedocházelo. Něco jiného je, když
to budete vysvětlovat laikovi, který se denně setkává s váhou v
"kilogramech", o "kilopondech" nikdy neslyšel a slovo "hmotnost" v něm
vyvolává výbuchy smíchu. Proč také ne - však ta
hmotnost doslova znamená "schopnost mít hmotu", stejně jako
blbost znamená schopnost - ale to sem už nepatří. Podívejme se do
ciziny: Angličané správně rozlišují mezi matter - hmota
a mass - masa (ano, tak se to píše podle českých Pravidel
pravopisu, i když se dříve psávalo logičtěji massa).
Možná ale, že tou "masou" tam míní pouze singulár od
"mávajících mas lidu na prvomájovém průvodu". Anglicky
mluvící muž totiž slovo mass příliš nepoužívá,
jemu stačí znát "weight", váhu. Také českému laikovi
stačí znát váhu (teda tady na Zemi) a o hmotnosti si asi
nanejvýš řekne, že je to něco jako opak
nehmotnosti.
Ještě lepší špatný příklad je umělé
rozdělení výrazů "vteřina" versus "sekunda": anglická "second"
se totiž používá jako jednotka pro obojí pro čas i pro
úhel - jiný výraz prostě nemají. Problémy jim to
nedělá, protože muž z ulice s tak malými úhly ve styk
nepřijde. Pokud vím, i v češtině je slovo sekunda
běžné a plně zaměnitelné s vteřinou. Proč tedy nenechat
muži z ulice jeho vteřinu i sekundu coby míru času?
"Úhlová" vteřina či sekunda laika nezajímá a odborník
dobře ví, jestli měří čas nebo úhel, ať už je to ve
vteřinách nebo v sekundách :-).
Svět technika a jazykovědce se rozhodně liší a věci
nepomáhá, když se jeden plete druhému do řemesla. Uvedené
příklady ukazují jazykovědce coby "Alenky v říši divů", ale
jsou i technici, kteří zase prosazují svoje názvy ubohému muži
z ulice. Příklad nedůvtipného použití technických jednotek v
běžném životě mám z Kanady. Přišlo to právě se změnou
imperiálního systému (česky jsme říkali "palcového")
na metrický. Stará jednotka tlaku (psi - libra na
čtvereční palec, technici mají ještě asi deset jiných
jednotek tlaku!) se šmahem u benzinových pump předělala na Pascaly.
Jenže se muselo přidat ono "kilo" - a to ještě to "kilo" skoro
nestačilo, protože například tlak v pneumatice (40 psi), je v
novém systému kolem 276 kiloPascalů (jinak ovšem jen asi 2,7
atmosfér). Jeden kiloPascal je totiž jen o málo víc, než když
vám někdo kýchne do pneumatiky. Viděl jsem na vlastní oči
zděšeného staříka, který se snažil z ukazatele v
kiloPascalech (jediný ukazatel, co tam u pumpy byl, ty staré
vyřadili), kolik to vlastně je ve staré míře. Hlavně to "kilo"
mu vrtalo hlavou, asi se mu pletlo s kilogramem, kterýž ovšem také
tehdy ještě nestrávil. Já mu to radši nepřepočítával, ale
půjčil jsem mu můj kapesní měřič tlaku, se škálou v
psi.
Podobně jako technici musí často působit jako předvoj a
razit nové názvy pro nové termíny (i když by jim právě
tehdy měli jazykovědci pomáhat), hlavní úlohu jazykových
normalizátorů vidím v tom, že mají standardizovat už
převážně vžité jazykové formy a ne vymýšlet nové
výrazy nebo významy pro něco, co se už dávno vžilo jinak.
Takhle je nebezpečí, že skončí jako oni buditelští "brusiči
jazyka českého": lidé se jim budou smát a budou si radši utírat
slzy kapesníkem, než "pusonosočistoplenou".
|
