Zákony určené k obcházení?
ad Svoboda informací po česku - Týden č.15/2000
Miloš Štěpánek
Všeobecný povzdech
Kdo neměl chuť zlomit hůl nad nízkou úrovní české politické kultury? Nakonec to ale člověk vzdá a pokusí se dovézt tu svojí trošku do onoho příslovečného politického mlýna. Naneštěstí, v podmínkách české bezbřehé svobody slova (přecházející vlivem nedisciplinovanosti účastníků veřejného diskursu až ve svobodu žvanění) se nejednou zapomíná na základní podmínky rozumné besedy, ke kterým patří (vedle representativnosti účastníků) zejména nutnost osvětlovat problém přinejmenším ze dvou (protilehlých) hledisek. Jednostranné kolovrátkové opakování vlastního stanoviska a přehlížení stanovisek protivných (v obou významech výrazu) nenaplňuje obsah Masarykovy maximy, že demokracie je diskuse, ani nenastává pravý dialog, z něhož se může zrodit pravda. Jako předpoklad vykřesání pravdy, k dosažení pokroku ve vzájemném porozumění, se nejprve musí formulovat sporné dichotomie, zvláště když jde o svobodu informací.
Papírová média jsou v diskusi omezena svými výrobními i finančními mezemi (rubriky a stránky nejsou nafukovací). To je objektivní hranice pro rozvíjení výměny názorů (a redakce ovšem je mohou mít za dobrou výmluvu za ně skrývat svoji neochotu zveřejňovat názory, které nejsou “v souladu s linii listu”). Tak či onak, Internet tyto meze překračuje, ačkoliv vytváří problém, jak překlenovat roztříštěnost a mnohovrstevnatost a jak diskusi soustředit (na témata a relevantní argumenty). Možnosti pro žvanivost tu jsou ještě bezbřežejší. Laskavý čtenář posoudí, zde k omezení entropie přispívám nyní já, nebo naopak redakce Týdne, když na můj následující příspěvek nereagovala.
Potíže se zákonem o svobodě informací a jeho implementací
Nemohu souhlasit s komentátory, že plnění zákona ještě stále "stojí a padá s náladou úřednického stavu". Zaregistroval jsem již dříve zprávu, že hodnotící rozbor zkušeností s ním již projednala i vláda. Pro objektivní obrázek takto vstřícné chování významného orgánu státu k jehož kultivaci je zákon určen se patrně neměl článek opominout. Sama sebe by neměla podceňovat média. Pomoci tu bude moci jistě ombudsman, zvláště když by byla zadržována informace opravdu důležitá pro život občana-tazatele. A naděje bych hlavně vkládal do uplatňování výpočetní techniky v příslušných úřadech, rozvoje státního informačního systému, jakož i Internetu. Tvorba podkladů pro poskytování informací komukoliv a zejména "externím zájemcům" je nejjednodušší tehdy, když jejich prvotní záznam (pokud možno na magnetických médiích) si provádí příslušný pracovník (nebo jejich skupina v síti) v rozsahu tak jako tak potřebném "pro sebe", ale v takové formě, aby byly využitelné pro všechny oprávněné zájemce.
Z tohoto hlediska není jednoznačný případ p. Ivana Turnovce z Turnova (pokud skutečně existuje a není to pro větší názornost jen nějaký Rohovín Čtverrohý). Jeho zájem o počet úspěšných a neúspěšných soudních pří města za poslední dobu a nákladů na ně ventiloval Oldřich Kužílek již v článku “Úředník škodí více než tuneláři" (Lidové noviny, 14. 2. 2000 ). jako "snadno zodpověditelný ", o čemž jsem na základě svých dlouholetých zkušeností v budování (byť jen podnikové) informační soustavy ihned obecně zapochyboval. Nyní v Týdnu 15/2000 se rozsah dotazu ještě rozšiřuje.
Kolik soudních sporů vedlo město v uplynulých pěti létech, jaké z nich vyhrálo a jaké prohrálo. Jaké byly výlohy prohraných pří? Jak jsou řešena případná mimosoudní vyrovnání? Jak jsou zainteresováni advokáti, kteří město zastupují? Nemůže docházet ke střetu zájmů?
Sestavit zpětně za pět let přehled o dříve nesledovaných skutečnostech z nečekaného hlediska může být pěkný oříšek. Netuším, kolik se může v Turnově vést ročně sporů. Nevím jak roztroušeně (či naopak soustředěně, třeba dokonce na počítačové síti s bohatým kódováním, umožňujícím snadnou analýzu) je tam vedená spisová služba a v ní evidence soudních případů. Soudit se mohou různé útvary od personálního, přes reklamace oprav dopravního prostředků atd. atp.až třeba po investiční akce. Nevím, jak se tam vede účetnictví o různých nákladech - vůbec to nemusí být také z hlediska jednotlivých soudních kauz ani ve velmi náročném systému podvojného účetnictví. Potřebuje přehled zpracovaný v takovém komplexu nějaký řídící orgán města, takže jde pouze o jeho zveřejnění, nebo se bude muset šmátrat v zaprášených archivech? (Připouštím, že možná takový rozbor zastupitelé mají znát, ještě na to nepřišli a dotaz může vést k tomu, že se vytvoří mechanismy, aby se standardně zpracovával). Debata o prosazování zákona by se ovšem neměla vést jen z hlediska "presumpce viny" úřadu. Nedávno přece hackeři dokázali zahltit svými dotazy i poskytovatele specializovaných na informační (internetové) služby.
Z tohoto hlediska není triviální otázka nákladů na sestavení odpovědi a úhrady. Co když tazatel chce na úřadu menší disertaci! Samozřejmě, že za pouhé vydání snadno disponibilních informací by se nemělo vybírat nic, nebo jen manipulační poplatek, jako za výpis z trestního rejstříku apod. V případě daného dotazu nevylučuji, že by kalkulace 16 tisíc korun opravdu mohla odpovídat pracnosti i při jen velmi stručném několikastránkovém výsledku. Vždyť je to - s přihlédnutím k nikoli neobvyklé 100-200% režijní přirážce pro výpočet ceny práce jak to dělá třeba LOK - suma za cca týdenní práci (a kolik se platí za kopii stránku z estébáckých spisů?).
Nemám nyní chuť studovat procedurální ustanovení citovaného zákona a tak připouštím, jak píší autoři článku v Týdnu, že Zákonný postup musí probíhat tak, že občan získá informace proti zaplacení poplatku, takříkajíc z "ručky do ručky". Ihned si však musím položit otázku, zda náhodou v konkrétním případě není pravidlo vůči úřadu poskytujícímu informace nerovnoprávné, vůči případně ne zcela solidnímu Rohovínovi Čtverrohému riskantní. Jako mají nemocnice problémy s výběrem dluhů za ošetření třeba jen od cizinců.
Nemůžeme přece vyloučit, že žadatel si nemusí předem uvědomovat, jak nákladná může být odpověď na jeho otázku. Za (oprávněně!) vysokou cenu nemusí mít občan o informace zájem a pod dojmem výše nákladů od svého dotazu ustoupit; nebo nemusí být schopen částku zaplatit. Či ve vynalézavém národě Švejků to vše může jen tak nafilmovat a o plnění ve skutečnosti vůbec nemít bona fide zájem. Takže se nebude konat "z ručky do ručky", jen úřadu zůstane nepotřebná zpráva. V tomto případě úředník "placený daňovými poplatníky" zbůhdarma promarnil čas, během něhož mohl konat skutečně potřebnou činnost. Takže novela, kterou průlomový zákon určitě bude potřebovat, by měla krotit nejen gogolovské byrokraty, ale i vychytralé Revizory. Třeba by mohla v případech náročných dotazů počítat s podpisem reversu se souhlasem k úhradě nákladů (aby po zhotovení odpovědi byl titul k vymáhání peněz od nesolidního tazatele), nebo s vinkulací částky u notáře, nebo s jinou krkolomností.
Mimochodem po článku v Lidovkách jsem v polovině února zaslal na adresu ODA p. Kužílkovi dopis s otázkou po jeho odhadu pracnosti splnění dotazu p. Turnovce. Již uplynulo více než 30 dní a nic. Na p. Kužílka se pochopitelně zákon nevztahuje, ale jako bojovník za svobodu informací mi přece jen odpovědět mohl.
V jisté souvislosti se svobodným přístupem k automatizovaným informacím je otázka elektronického podpisu. Jsme ujišťování, že toto elektronické opatření je zcela neprůstřelné. S euforickým prosazováním tohoto racionálního a racionalizačního opatření (jemuž bych opravdu rád věřil) se paralelně mluví o bankovních počítačových defraudacích, zejména po nejmodernější aféře, kdy hackerové narušili stránky samotného amerického prezidenta. Jak dát ruku do ohně za tento způsob užití techniky třeba v daňových přiznáních?
Kladu tuto otázku i proto, že jsem ve své výše zmíněné (ne zcela dobrovolné) informatické praxi na (diluviálním) počítači EC1021 zorganizoval ve středně velikém podniku (se skoro 3 tisíci zaměstnanci) dosti dokonalé účetnictví, automatizované od prvotního dokladu až po periodickou závěrku a bilanci. Teď již je vše promlčeno (nebo bych to měl dokonce vydávat za sabotáž bolševické ekonomiky(?) a tak se mohu přiznat, že jsme přes "neprůstřelnou automatizovanost" s vykazováním zisku (pro minimalizací odvodů) žonglovali a revize nikdy na nic nepřišly. Jsou záruky “elektronického podpisu” opravdu tak bezpečné?
V Praze dne 5.4.2000
