Mají si lidi na zdravotnictví připlácet?
Dobrý den,
O pobouření paní Vladimíry Boškové, předsedkyně občanského sdružení na
ochranu pacientů si můžete přečíst v dnešním vydání Lidových novin v
článku "Fišer chce, aby se za lepší implantáty připlácelo." Svých práv
se pacienti mají domáhat soudní cestou. Tímto rozhodnutím údajně hrozí
tzv."medicina tříd", kdy chudší pacienti dostanou v nemocnici pouze
levnější kyčelní náhradu nebo oční čočky.
Myslím, že tvrzení paní Boškové, alespoň podle citovaného článku, je
mírně zavádějící. Bohužel, v medicíně nikdy nebude dost peněz na vše
pro všechny.
A nejenom u nás, je tomu tak všude ve světě, i v těch nejvyspělejších
zemích.
Konkrétně k problémům s kyčelními klouby a očními čočkami se těžko mohu
odborně vyjádřovat. Z vlastní praxe ale například vím, jaká je situace
se sluchadly pro nedoslýchavé. Pojišťovny je hradí podle závažnosti
poruchy sluchu, ale úhrada prakticky nepřekročí 5-6 tisíc korun na
pacienta za 5 let. Rozvoj mikroelektroniky v této oblasti ale přináší
novou generaci digitálních sluchadel, samozřejmě kvalitnějších a
výkonnějších, ovšem za několikanásobně vyšší ceny.
Tato situace se mi nyní zdá dosti podobná té s klouby a čočkami.
Myslím, že paní Bošková by tudíž měla vyzvat pacienty, aby se soudně
domáhali práva na přidělení těch nejkvalitnějších , nejvýkonnějších a
nejdokonalejších sluchadel.
Namítáte snad, že pak možná nezbude na elementární léky pro kardiaky a
diabetiky?
No, asi máte pravdu...
Peter Erbák
Poznámka JČ: Je to otázka výkonnosti ekonomiky a organizace zdravotnictví. V Británii má v principu každý občan k dispozici pokud možno nejkvalitnější zdravotnickou službu (i Viagra se podle úsudku praktického lékaře předpisuje na lékařský předpis, jiná věc je, že poplatek za jednu položku na předpisu je pro lidi neosvobozené od těchto poplatků důchodce, děti, těhotné ženy, studenty, nezaměstnané, atp. více než pět liber, tj. více než 300 Kč), avšak na mnohé operace se ve státním zdravotnictví dlouho čeká. Nyní navrhuje Blairova vláda radikální restrukturalizaci zdravotnictví, aby vznikla "operační střediska", kde by méně věhlasní odborníci dělali rutinní operace, které normálně blokují zdravotnictví, na běžícím pásu. Ale princip, o němž hovoří pan Erbák, i když není dosud v bohatých západních zemích pociťován tak bolestně jako třeba v ČR, je závažný. Lékařství se bude stále zdokonalovat a lékaři budou vždy muset dělat etická rozhodutí na základě finančního rozpočtu. Už je dělají dnes, v některých zemích je tomu věnováno více veřejné pozornosti než v jiných.
