Za ČR proti ČR
První vítězství a první porážka - pro koho vítězství a pro koho porážka? Podle výroků českých politiků zleva odprava, se zdá, že i oni uvítali rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v kause "Krčmář a spol. versus Česká republika." Zdá se tedy, že prohráli žalobci, kterým podle rozsudku musí Česká republika zaplatit několik milionů namísto požadovaných miliard. Podle výroku rozsudku však prohrála Česká republika. Komentáři k tomuto rozsudku tak naplnili naši politici přísloví " z nouze ctnost". Jako by vlastně chtěli, aby to takhle dopadlo!
SLÁVA, VÍTĚZSTVÍ JE NAŠE
Miloš Zeman nahrávky Evropského soudu pochopitelně využil: "Privatizace, které dělaly minulé vlády, nebyly příliš ukázkové, a když, tak ukázaly,jak se nemají dělat." Jeho oposmluvní protivník V.Klaus se odmítl vyjádřit s tím, že "tehdy byl ve federální vládě a není detailně informován." Nejvřeleji rozsudek uvítal vicepremiér pro legislativu Pavel Rychetský, který prohlásil: " rozsudek nepředstavuje nějakou zásadní újmu na dobrém jménu ČR . Považuji však za velmi pozitivní, že vzniká precedent, že opravdu každý český občan se může odvolat k evropskému soudu, a to i úspěšně." Ministr spravedlnosti řekl: "štrasburský soud má čtyřicetiletou tradici své judikatury, která u nás byla systematicky ignorována.Ekonomický dopad není pro republiku tak tragický, jak vypadal,protože původní nárok šel do řádu několika miliard korun." Pan ministr se ale nezmínil o odpovědnosti těch, kteří tuto judikaturu ignorovali v posledních deseti letech, ani o své funkci předsedy Nejvyššího soudu v této době. Jediný, kdo projevil trochu sebereflexe byl ex-ministr financí Ivan Pilip: " jinak dobrá privatizace se trochu uspěchala a podcenily se restituční nároky." Těm, kteří tento případ znají jen okrajově, je třeba připomenout, že původní podnik "František Otta, továrna na mýdla a jedlé tuky" v Rakovníku byl znárodněn dekretem prezidenta republiky č.101/1945, kterým se znárodňovaly podniky na výrobu jedlých tuků s více než 150 zaměstnanci. O splnění této podmínky rozhodoval tehdejší ministr výživy, který podniky určené k znárodnění publikoval v Úředním listě č.115/1948, aniž tento výměr stanovoval limit zaměstnanců co do jejich počtu. Vyhláškou č.26 ze dne 9.1.1946 publikovanou ve stejném věstníku,prohlásil tentýž ministr podnik za znárodněný. Celý vyvlastňovací akt byl uzavřen dalším výměrem ministra zemědělství ze dne 11.1.1949, který stanovil konečný rozsah znárodnění opět bez uvedení limitu zaměstnanců.
Dne 25.3.1991 se bývalý podnik Františka Otty, za socialismu několikráte přejmenovaný, změnil na "Rakonu a.s." Kupní smlouvou ze dne 19.6.1991 koupila Rakonu americká společnost "Procter a Gamble" a 22.6. téhož roku česká vláda tuto privatizaci schválila. To vše se stalo v době, kdy dědici původního majitele vznesli své restituční nároky podle zákona 87/1991 Sb. Těm nebylo vyhověno právě s odkazem na skutečnost, že podnik byl znárodněn ještě před rozhodující časovou hranicí pro restituci, to jest před 25.2.1948. Proto také s odkazem na nesplnění podmínky rozhodné doby, v které měl předmětný podnik přejít na stát, Obvodní soud pro Prahu 1 dne 29.6.1993 zamítl žalobu restituentů na vydání Rakony. Podle názoru soudu výměrem z roku 1949 nebylo "rozhodné doby" dosaženo, protože tento výměr měl jen deklaratorní charakter a z téhož důvodu restituenti neuspěli ani jako odvolatelé na podzim téhož roku u Městského soudu v Praze. Tak to také dopadlo u Nejvyššího soudu o dva roky později. Poslední nadějí restituentů pak už zůstal jen Ústavní soud ČR.
Ten si vyžádal doplňující zprávy z různých archivů za účelem zjištění skutečného počtu zaměstnanců v podniku. Z této dokumentace zjistil, že v dopisu bývalého vlastníka adresovaného ministru, byl uveden průměrný počet zaměstnanců číslovkou 117,3, zatímco dopisy Závodní rady a vedení Národní správy uváděly počet zaměstnanců přibližně o jedno sto větší. Ústavní soud nakonec ústavní stížnost restituentů zamítl, když na rozdíl od obecných soudů, které za vlastní znárodňovací akt považovaly vyhlášku z 9.1.1946, dospěl k závěru, že podnik F.Otty byl znárodněn již prvotním dekretem prezidenta republiky č.101/1945 Sb. dne 27.10.1945. Protože rozhodnutím Ústavního soudu ČR vyčerpali restituenti podle českého právního řádu všechny možnosti k uplatnění svých požadavků, obrátili se se svojí stížností k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.
THE EUROPEAN JUDGMENT
týkající se žádosti č.35376/97 byl druhou českou věcí, o které tento soud rozhodl. A první, ve které stěžovatelům vyhověl! Evropský soud neposuzoval oprávněnost znárodnění, ani existenci podmínek a předpokladů tohoto znárodnění, ale vázán obsahem stížnosti pouze skutečnost, zda-li se stěžovatelům dostalo u Ústavního soudu spravedlivého procesu. Ti si totiž stěžovali na to, že Ústavní soud opřel své rozhodnutí o listiny, které nebyly provedeny jako důkazy, a které nebyly předloženy účastníkům k vyjádření. Šlo přece o to, zda-li byla nebo nebyla překročena hranice 150 zaměstnanců. V právním a demokratickém státě by nebylo důvodu zprávám a dokumentaci z archivů nevěřit. Bylo ale Československo v letech 1945 - 1948 takovým státem? Zdánlivě ano, ale vliv a moc komunistů a jejich pozice na důležitých místech státního aparátu a administrativy již byly takové, že o spravedlnost museli demokraté těžce zápasit s KSČ. Vítězství se zpočátku střídavě klonilo na obě strany, ale s dobou blížící se k "Vítěznému únoru", umíraly demokracie a právní stát stále rychleji. Historici, právníci a také pamětníci mohou tento stav dokumentovat řadou příkladů. Vzpomeńme jen procesu s Janem Baťou nebo zákona, který dostal název "Lex Schwarzenberg". Byl objektivnější tehdejší vlastník nebo komunisty infiltrovaná Závodní rada? To samozřejmě nevěděl ani Evropský soud. Zjistil ale, že stěžovatelé se nemohli k nově shromážděným důkazům vyjádřit. To mu stačilo, aby dospěl k názoru, že Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti porušil ustanovení:
odst. 6, § 1, ÚMLUVY O LIDSKÝCH PRÁVECH
"Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o správnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost musí být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo pokud to vyžaduje ochrana nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo,v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by vzhledem ke zvláštním okolnostem veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti."
KOLIK STOJÍ SPRAVEDLNOST?
Precedent je rozhodnutí soudu, podle kterého se rozhoduje v pozdějších případech. Proto je uvedené rozhodnutí evropského soudu tak významné. Jsem přesvědčen, že právě tento evropský precedent bude tou pravou cestou, která nás dovede do právního státu. Doposud ji vytyčovaly jen rozhodnutí Ústavního soudu, který, jak dokázal náš případ, může také chybovat. Reakce českých politiků na uvedené rozhodnutí jsou licoměrné, vždyť zástupce vlády v tomto sporu u štrasburského soudu hájil dosavadní rozhodnutí českých soudů a proto lze oprávněně pochybovat o tom, že vicepremiér pro legislativu myslel svá slova upřímně. Na lži politiků jsme již zvyklí; dosud jsme si však nezvykli na to, že spravedlnost k nám může přicházet jinak, než prostřednictvím českých zákonů. Málokdo z těch, kdo dosud adresovali své stížnosti do Štrasburku, věděl, že rozsudky Evropského soudu jsou v ČR nevykonatelné, neboť žádná norma českého právního řádu nestanovuje jejich vykonatelnost. V tomto smyslu jsou tedy shora uvedená prohlášení českých politiků zavazující. Bude-li ČR respektovat rozhodnutí Evropského soudu dobrovolně a to i bez "transformační normy" stanovující jejich vykonatelnost v právním řádu ČR, pak se skutečně ocitneme jednou nohou v právním státě. Pro současný stav české demokracie,práva a justice, bude jen příznačné, že se tak stane na základě vynucených a populistických prohlášení politiků. Díky ale za ně! "Skok" do právního státu si také zaplatíme. Vždyť těch 10 milionů odškodného, které stát musí nyní stěžovatelům zaplatit, zaplatí daňoví poplatníci. A protože na pořadu rozhodnutí jsou ve Štrasburku další české causy, budou muset pravděpodobně zaplatit další miliony. Ale spravedlivá spravedlnost je přece k nezaplacení. Něco by ale měli zaplatit i ti politici, kteří za předmětná nespravedlivá rozhodnutí nesou odpovědnost. Neměli by se schovávat za soudy. Ty soudily tak, jak jim to právní politika po listopadu 1989 dovolovala. A to nejdůležitější ponaučení? Nebát se pro Českou republiku žalovat Českou republiku!
P.S.
Nebývá zvykem psát za články "post scriptum". Tady si ho nemohu odpustit. Koho při čtení tohoto článku napadne, že restituční zákony měly jít až k roku 1945, myslí logicky, ale mimo realitu restitučních zákonů. Komunismus "oficielne"začal až v únoru 1948! Kdo si uvědomí, že vyvlastňovací dekrety a zákony jsou již všechny zrušeny "via facti", tj.malou i velkou privatizací a že"státní"nebo"národní" majetek je červeným hadrem před očima liberálních zastánců tržního hospodářství a kapitánů české privatizace, může si položit otázku, proč jsou ty vyvlastňovací zákony tak důležité pro české soudy? Aby respektovaly historii? Jistě, co se stalo, nelze odestát! Zákony jsou však jen tehdy spravedlivé, když měří všem stejně. Opačnou odpověď však nedává v ČR jen causa "Rakona", ale i mnoho dalších. Proč? Snad jen Bůh a naši Václavové to vědí!
11.3.2000
JUDr.Milan Hulík
