Jaká byla Jednadvacítka 12. července 2000
Nemají co vysílat
Jan Čulík
Daniel Častvaj včera uváděl na ČT 2 Jednadvacítku s třemi hlavními tématy: Temelín, klesající porodnost v České republice a rezoluce českého Senátu proti nedemokratickým poměrům v Bělorusku. Do toho ještě, zřejmě na vyplnění času, byla víceméně bez kontextu včleněna několikaminutová reportáž o tom, že kdesi v Mexiku policie zadržela nějaké drogy.
Ano vím, jsou letní prázdniny, politika není zrovna nejintenzivnější, a tak Česká televize nemá, zdá se, zrovna co vysílat.
Televize by ovšem mohla a měla vytvářet vlastní nezávislou agendu: neměla a nemusela by být závislá na tom, co přinese každodenní zpravodajství a když nepřinese nic, vyplňovat vysílání v podstatě nezprávami.
Anebo je to tím, jak jsou témata zpracována?
O Temelínu se už v českých sdělovacích prostředcích hovořilo mnohokrát. Včerejší diskuse v Jednadvacítce byla poněkud surrealistickým rozhovorem mezi moderátorem Danielem Častvajem, zástupcem organizace Greenpeace a činitelem Státního úřadu pro jadernou energii. Představitel organizace Greenpeace konstatoval, že v Temelíně je prý poškozené či pomačkané jakési jaderné víko, činitel Státního úřadu pro jadernou energii uvedl, že to nevadí, nic neuniká a všechno se bude znovu zkoušet, atd.
Daniel Častvaj ví, že se má každého interviewovaného ptát na otázky z opačného úhlu pohledu. Praktikoval to do určité míry v tomto rozhovoru. Jenže pojetí námětu bylo banální, bylo to povinné cvičení, aby se něco vysílalo: nového se posluchač nedověděl nic. Zástupce Greenpeace řekl, že jsou problémy, zástupce vládního úřadu, že nejsou a nebudou. Co z toho. Televize sama se o analýzu nepokusila. Co kdyby sama televize přizvala zahraniční odborníky, nebo se jich zeptala na názor?
Ne všechny Častvajovy otázky byly promyšlené. Tak zástupce organizace Greenpeace se Častvaj zeptal např. : "Vy nevěříte Státnímu úřadu pro jadernou energii?"; když byla řeč o tom, že Greenpeace požaduje kontrolu Temelínu od zahraničních expertů, Častvaj pronesl snad až filozofický výrok: "Existuje v současném světě vůbec někdo nezávislý?" Nejméně jednou udělal základní chybu v tom, že přítomnému státnímu úředníku dal otázku v jeho prospěch ("Jsou znalosti českých inspektorů na dostatečné výši?"). Nedalo se čekat nic jiného, než že úředník na to odpoví (samozřejmě až delším rozkladem, byl to český úředník, pamatujme): "Ano."
Na jednom místě ukázal Častvaj, jak ošidné je používat metafor: interviewovaný člověk se za ně totiž může dobře schovat anebo se na ně vymluvit. Častvaj se pracovníka Státního úřadu pro jadernou energii ptal, zda jeho činitelé jsou ochotni za Temelín "dát hlavu na špalek". Ten metafory využil k tomu, aby se tak přísnému přirovnání vyhnul, i když by se dalo argumentovat, že v případě nebezpečné jaderné energie by měli státní úředníci, odpovědni za ni, přijmout ta nejpřísnější měřítka a poskytnout stoprocentní záruky. Metafory však přesné vyjadřování neumožňují.
Radikální pokles české porodnosti
V další části pořadu se Daniel Častvaj zabýval další včerejší agenturní zprávou, že se totiž očekává v následujících desetiletí velmi drastický pokles počtu obyvatelstva nejen v celé Evropě, ale zejména v samotné České republice. Tato část pořadu byla uvozena reportáží Veroniky Kafkové, která měla velmi silný pražský přízvuk, působící nevzdělaně - přízvuk je to jistě velmi urážlivý například pro celou Moravu (silně otevřené samohlásky, podle Kafkové prý dojde k poklesu "až a jadan milián abyvatel"). Trpěla také častým nešvarem reportérů České televize, že jí při mluvním projevu vypadávaly ze slov samohlásky. (Totéž se dělo při čtení úvodních hlavních témat pořadu v jeho zahájení Danielu Častvajovi - slyšet jeho hlas bez vizuálního vjemu mluvící osoby budilo v úvodu pořadu v důsledku těchto výslovnostních chyb neprofesionální dojem.) Když se pak Častvaj na obrazovce objevil, u diváka vznikl v důsledku Častvajova mladistvého vzezření zase jiný dojem, totiž že sleduje studentské vysílání třeba na Glasgow University, které občas vidím jedním okem na monitorech ve veřejných prostorách této školy, když zrovna někam spěchám kolem. Moderátoři prestižních zpravodajských pořadů, jako je Jednadvacítka, by měli mít určitou gravitas, která přichází s věkem, a asi by jim nemělo být pod čtyřicet.
O poklesu české porodnosti promluvili starší pán, Zdeněk Pavlík z přírodovědecké fakulty UK a Jan Fischer z Českého statistického úřadu. Pan Pavlík byl přeopatrný a neřekl vlastně zase nic. Podle něho se nedá proti poklesu porodnosti nic dělat, neboť by to bylo drahé a složité. (Bylo zjevné, že porodnost klesá asi hlavně proto, že lidi nemají peníze. Nikdo se to neodvážil říct. Ale jistě: existují bezpochyby i další faktory, jenže o nich jsme se moc nedověděli.) Česká společnost si bude muset zvyknout na příliv cizinců, a to bude pro ni asi těžké,řekl pan Pavlík.
Je to téma, které bylo, jak se zdá, všude jinde dávno promrskáno - jistě ve světě: Britské listy se jím zabývají opakovaně. Některé Častvajovy otázky zraňovaly svou naivitou:
"Může se stát, že bude v ČR víc důchodců než pracovních sil?"
Ale nekritizujme ho za to příliš - taková otázka může být legitimní, neboť divákovi rázem ozřejmí, o co vlastně v celé věci jde - že se o tom mělo hovořit už dávno a že tyto skutečnosti už měl dávno každý znát je jiná věc.
Jiná Častvajova otázka zněla vědecky:
"Z teoretického hlediska: co by mohlo být impulsem pro nastartování porodnosti?"
(Proč bylo nutno říkat "z teoretického hlediska"? - snad aby to znělo akademicky?)
I v nejnudnějším televizním pořadu, kdy "můžeme takhle mluvit celé hodiny, aniž se šedáá hmota ve vaší lebce znatelně pohne" (G. K. Chesterton) se nenechají inteligentní lidé úplně zadupat do země. Zajímavě, i když jen krátce, promluvil o statisické práci v oboru demografie Jan Fischer, místopředseda Českého statistického úřadu.
V reportáži, varující, že se Česká republika bude muset zřejmě vyrovnat s přílivem cizinců, ukazovaly záběry v ČT vietnamské trhovce, případně ubožáky uprchlíky kdesi na chodbách policejních úřadů. Tím ČT potvrdila už existující stereotyp cizince jako nevzdělané pakáže. Ilustrační záběry jiných cizinců neměla?
Rezoluce Senátu o Bělorusku
Poslední část Jednadvacítky, po zmínce o výročí masakru ve Srebrenici v Bosně (je výročí nějaké události zpráva?) a po reportáži Barbory Šámalové o zachycení jakýchsi drog z Mexika, která byla zjevně sestavena z agenturních záběrů bez nějakého konkrétního účelu, se věnovala Jednadvacítka pod Častvajovým vedením v posledních minutách pořadu už zcela virtuálnímu tématu: totiž skutečnosti, že český Senát včera schválil protestní rezoluci proti porušování lidských práv v Bělorusku.
I když je chvályhodné, že české státní orgány se těmito záležitostmi zabývají, ve skutečnosti něco takového není zpráva - nepamatuji se, že by se informace o takovýchto rezolucích třeba britských státních orgánů objevovaly v britských novinách či v televizi - ať už veřejnoprávní či komerční. Sdělovací prostředky totiž nejsou věstníkem pro zveřejňování vládních či parlamentních zpráv. Normální novináři vědí, že parlament svými rezolucemi nevytváří realitu.
Ale dobře - řekli jsme, že bylo správné, že Senát tuto rezoluci schválil, i když přirozeně - jak na to poukázali mnozí poslanci - existuje daleko drastičtější útlak v mnoha jiných zemích světa, jimiž se tentokrát Senát nezabýval.
Nad debatou k tomuto tématu jsem pociťoval znepokojení. Daniel Častvaj si k věci pozval komentátora americké stanice Svoboda, Rusa Jefima Fištejna a pak člověka s poněkud nejasným statutem - Tomáše Pojara z agentury Člověk v tísni, která působí v samotné České televizi. Je dost podivné, že člověk, zastupující humanitární organizaci hovoří v rozhovoru v publicistickém pořadu České televize o politických záležitostech. (Pojar v Jednadvacítce: "Spojil jsem se s běloruskou opozicí a mám dobré signály, že se opozice sjednocuje..." - cituji po paměti).
Pojar ve vysílání podle mé zkušenosti z Británie nepůsobil jako pracovník humanitární organizace. Znám z Velké Británie pracovníky významných světových humanitárních organizací, kteří, když vystupují ve sdělovacích prostředcích, se zasazují o osudy umírajících, chudých či utlačovaných lidí. Nehovoří přitom o politice. Britské humanitární organizace se politickými otázkami nezabývají. Nemohly by totiž působit v utlačitelských režimech. Neslyšel jsem nikdy žádného západního pracovníka humanitární organizace, který by řekl v televizi to, co včera konstatoval v Jednadvacítce Tomáš Pojar: "ČR by měla mít aktivní zahraniční politiku a měla by rozšiřovat prostor demokracie." To je "party-political thinking", to jsou zaujaté, stranickopolitické výroky, které znějí z úst pracovníka humanitární organizace jako něco šokujícího. Takhle může mluvit politik nebo politický aktivista, nikoliv mluvčí humanitární organizace. To, co říkal Pojar, budilo dojem, že nadace Člověk v tísni hraje v Bělorusku spíše politickou než humanitární roli. Existuje někde veřejně přístupná zpráva, co Člověk v tísni v Bělorusku vlastně dělá?
Fištejn i Pojar si v diskusi notovali, že je velmi záslužné, že Senát rezoluci proti běloruskému útlaku přijal.Častvaj jim neoponoval. V této části pořadu se nevyskytly naprosto žádné kritické otázky. Podtextem diskuse byla kritika sociálně demokratických poslanců za to, že se v Senátu mnozí z nich zdrželi hlasování o této rezoluci. V diskusi v televizním studiu byly také proneseny kritické zmínky o tom, že česká vláda snad poskytla Bělorusku jakousi půjčku. Nebyl přítomen žádný zástupce vlády ani parlamentu, aby byl na to kriticky dotázán. Vlastně nebyl v celé Jednadvacítce nikdo významný či odpovědný, žádný vládní či parlamentní činitel, kteří by byli donuceni reagovat třeba na znepokojující skutečnosti (ne nutně vycházející z vlády či z parlamentu!), jaké odhalila nezávislá Česká televize.
Nekritické rozkládání v závěru pořadu o Bělorusku, kdy nedošlo k žádnému střetu názorů, zástupce utlačitelské běloruské vlády či velvyslanectví nebyl pozván, jen si, jak se zdá, muži spřízněných názorů navzájem notovali, dojem virtuální reality v ČT jen výrazně posílil. Působilo to taky trochu jako stranickopolitické vysílání nějaké politické strany. Jenže které?
