Nová pozoruhodná kniha o české historii
Politické překrucování faktů jako podstata lidské zkušenosti
Derek Sayer, Pobrezi Cech: Ceska historie [The Coasts of Bohemia: A Czech History]. Princeton: Princeton University Press, 1998, 442 s.
‘Pobrezi’ v nazvu knihy znaci romanticke asociace, ktere si s ‘Bohemii’, Cechami, tradicne spojovalo zapadni mysleni. Autor knihy, kanadsky sociolog Derek Sayer, v ni sleduje dve hlavni myslenky. Prvni je prepsani zapadni historie s Cechami jako centrem modernity. Druhou jsou ‘dejiny ceskeho pretvareni historie’, tedy sledovani toho, jakych funkci nabyvaly udalosti ceskych dejin ve vytvareni novodobeho ceskeho naroda a statu.
Ruzne imaginarni asociace se slovem "Bohemia" se objevuji jiz v Shakespearove Zimni pohadce. Shakespeare v ni obdaril Cechy pousti a morskym pobrezim. Slovo "Bohemian" v anglictine od sedmnacteho stoleti znamenalo nejen "obyvatel Cech", ale i "cikan spolecnosti, nekdo, kdo odmita konvence", nebo proste "cikan". Duvodem bylo, ze cikani, nebo Romove, prisli do zapadnich zemi pres Cechy (s. 5-6). Oxford Advanced Learner’s Dictionary dnes preklada "bohemian" (s malym b) jako "(osoba, zvlaste umelec), ktery ma nebo vykazuje velmi neformalni a nezvykly zpusob zivota", a zapadni tradice vetsinou povazuje Cechy za romantickou a neznamou zemi, ktera lezi za hranicemi Zapadu a modernity, alespon te v zapadnim pojeti. V roce 1938 se v tomto duchu distancoval od Ceskoslovenska britsky premier Chamberlain. Zelezna opona, ktera po roce 1945 rozdelila Evropu, dale posilila ono vyneti Cech z Evropy a Zapadu (s. 8). I dnes jsou Cechy "pohadkovou zemi, kde sametove revoluce vynaseji filosofy-dramatiky na kafkovske hrady, aniz by se pri nich zatrasla jen okenni tabulka" (s.9).
Sayer odmita tyto romanticke postoje. Cil jeho knihy, formulovany v uvodu, je radikalni: prepsat historii moderni Evropy tak, jak by mohla byt videna ze skutecnych Cech, nikoliv tech imaginarnich. Modernitu Sayer sice nedefinuje, ale popisuje ji takovymi znaky jako jsou protestantismus (husitske Cechy byly jeho kolebkou), narod a nacionalismus, zacatek tricetilete valky prazskou defenenestraci v roce 1618, protireformace, cenzura, sekularizace v devatenactem stoleti, narodni obrozeni a s nim vznik "narodnich mensin" Nemcu a zidu. Klikatost ceske historie je pro Sayera pripomenutim, kolik zapominani je v kazdem "vytvareni pameti", tedy v psani historie. Ceska identita, ktera je podle Sayera zcela zrejma kazdemu, kdo Cechy navstivi, ma jediny prvek kontinuity: neustale zachranovani a prestavovani tvari v tvar opakovanym navratum, nicenim a prerusovanim. Jakmile je ceske historii dana celistvost, povrchni abstrakce jako jsou ‘Evropa’, ‘Zapad’, ci ‘modernita’, ktere tuto celistvost neuznavaly a daly Cecham punc jinosti ci odlisnosti, jsou samy zpochybneny. Podle Sayera je tatovato historie zakladem pro porozumeni toho, cemu rikame moderni svet. Sayer sleduje interpretaci dejin v umeni, publikacich, katalozich vystav, tematech postovnich znamek a v oficialnich prohlasenich, a cini to nesmirne poutave.
Interpretace historie ve jmenu politickych zajmu, stejne jako dalsi 'vynalezy' dvacateho stoleti, jako je napriklad etnicke cisteni, ma sama bohatou historii. Ferdinandova ‘normalizace’ po Bile Hore se snazila vnuknout predstavu doby Karla IV. jako klidne idyly pred nastupem rozvratneho husitskeho kacirstvi (s.46). Misto Husa vynalezli Jezuite kult Svateho Jana Nepomuckeho, ktery byl ve skutecnosti kombinaci dvou historickych postav. Narodni buditel Josef Jungmann, ktery kodifikoval cesky jazyk, se svymi prekroucenymi preklady originalnich dokumentu psanych v nemcine take zaslouzil o to, aby Cesi chapali Narodni muzeum, zalozene v roce 1821, jako muzeum ceskeho naroda, nikoliv jako Muzeum Vlasti, schranujicim pamatky z Cech. Muzeum vsak bylo svymi aristokratickymi zakladateli zamysleno prave jako muzeum zemske (Vaterlaendisches Museum), nikoliv "ceske narodni". Takova zemska muzea vznikala i v dalsich zemich monarchie, prvni v nemecky mluvicim Styrsku v roce 1812 (srv. J. Pernes: Pod moravskou orlici). Moravsko-slezske zemske muzeum bylo zalozeno v roce 1816, pet let pred zemskym muzeem v Praze. Casopisy jako Zlata Praha, vychazejici od roku 1884, sice nebyly agresivne nacionalisticke, ale zcela ignorovaly nemeckou Prahu. Narodni divadlo se v osmdesatych letech devatenacteho stoleti stalo "zlatou kaplickou nad Vltavou", zatimco Nemci hrali ve Stavovskem divadle. Koncem stoleti jiz byly drivejsi projekty dvojjazycneho cesko-nemeckeho naroda - jako byl Bolzanuv ze zacatku stoleti - prachem historie. Cesky jazyk se stal posvatnym totemem.
Nic na tom nemenilo, ze byt Cechem ci Nemcem byla do znacne miry vec volby. Palacky mluvil s detmi a s zenou nemecky, stejne jako Masaryk se svou matkou. Miroslav Tyrs a Jindrich Fuegner, zakladatele Sokola, jenz byl ceskou odpovedi na nemecky Turnverband (viz E.Wiskemann: Czechs and Germans), se narodili jako Friedrich Emanuel Tirsch a Heinrich Fuegner a mluvili spolu nemecky, protoze jejich jednoducha cestina nestacila na ucena temata jejich rozhovoru (s.109). Ani cesti buditele ani nemecti pangermaniste ovsem neprijimali zidy, protoze ti nezapadali do jejich historickych schemat (s.113).
Sayerova zkusenost v marxisticke analyze - tak se to aleson zda z nazvu jeho publikaci - ho dobre vybavila pro hodnoceni ceske ‘oficialni historiografie’. Byl to totiz nejenom Masaryk, ackoliv nebyl marxista, kdo videl socialni otazku jako jedine reseni ceske otazky (s.156), a proto chvalil Havlicka, Nemcovou, Svetlou a Nerudu za socialni obsah jejich del. Masaryk navazoval na desetileti prace narodnich buditelu, kteri definovali cesky narod jak narodnostne, tak tridne. Obrozeni totiz prineslo ztotozneni naroda s imaginarnim ‘lidem’. Pojmy ‘lidovy kroj’ a ‘narodni kroj’ znamenaly totez. Ceskou aristokracii kreslili obrozenci jako odnarodnenou ci germanizovanou, a to pres jeji nezanedbatelne prispeni k narodnimu obrozeni. Udajne ci skutecne distancovani slechty od lidu, to jest od lidu venkovskeho jako zdroje narodnich hodnot, slouzilo buditelum, mestskym intelektualum a prislusnikum stredni tridy, k odsouzeni slechticu jako odnarodnenych elementu. Komuniste pozdeji pouzili stejnou retoriku pri likvidaci ceske burzoazie - a k odsouzeni Masaryka jako burzoazniho predstavitele (s.119).
Jak zduraznuji i jini, treba soucasny publicista Emanuel Mandler, komunismus nebyl tedy cizi ideologii, importovanou ze Sovetskeho svazu, ale mel silne domaci koreny. Politicke strany Narodni fronty se po valce predhanely v radikalnim nacionalismu. Pozdeji komunisty pronasledovany narodne-socialisticky predak Prokop Drtina ohnive volal na stranickem sjezdu v Lucerne po naprostem vycisteni republiky od nemeckych "privandrovalcu" a a po vytvoreni "cisteho" narodniho statu Cechu a Slovaku (s. 240). Lidovecky politik a knez Bohumil Stasek, straviv valku v koncentracnim tabore a ztrativ tam jedno oko, se vyjadril, ze na Nemce se prikazani odpusteni bliznimu nevztahuje. Najednou se zdalo, jako by Nemci nebyli v Cechach nikdy doma. Po vyhnani Nemcu, konfiskaci jejich majetku a po znarodnovacich dekretech se pojmy ‘narod’, ‘vlast’ a ‘lid’ prekryvaly natolik, ze pro komunisty bylo snadne na nich vybudovat dum zvany totalita. Ve jmenu ceskeho lidu ozivili komuniste Husa, postupne rehabilitovaneho uz od sedmdesatych let devatenacteho stoleti, jako narodniho mucednika. Jejich antisemitismus cerpal nejen z antisemitismu nemeckeho, ale i z Nerudova ci Havlickova.
Sayer popisuje aktivity mezivalecne umelecke avantgardy, ktera protestovala proti oficialnimu umeni, predstavovemu napriklad malirem Alsem ci spisovatelem Jiraskem a odmitala heslo "ceske je hezke". Podle Sayera ceske umeni dosahlo nejlepsich vysledku, kdy ‘tradicne ceskym’ nebylo a kdy naopak cerpalo z modernich evropskych smeru, jako byl surealismus. Sdruzeni vydavatelu Kmen chtelo propagovat kulturu "jak narodni, tak svetovou". Narozdil od ‘oficialnich’ velkych nakladatelu publikovalo i ceske-nemecke autory; jeho editorem byl vzdy progresivni Stanislav Kostka Neumann. Sayer sype z rukavu zajimave detaily, o nichz bezny cesky ctenar, zvlaste ten, pro nehoz studium ceske literatury skoncilo na stredni skole nebo na ucilisti v dobe komunismu, nemel tuseni. Kulturni magazin Tvorba zacal vydavat F.X.Salda, ktery jej v roce 1928 predal komunisticke strane na protest proti cenzure komunistickeho tisku. Novym editorem se stal Julius Fucik, redaktor Rudeho prava a pozdejsi ‘narodni mucednik’. Fucik spolu se zakladatelem avantgardni umelecke skupiny Devetsil Karlem Teigem verejne pranyrovali soudruhy Vancuru, Olbrachta, Neumanna, Seiferta a dalsi, ktere komunisticka strana v roce 1929 vyloucila za "radikalne maloburzoazni" nazory (s.210). Spisovatel Milan Kundera prispel potom po valce epickou basni Posledni maj k vytvoreni Fucikova kultu. I naciste si byli vedomi dulezitosti propagace ‘narodni kultury’, takze Smetana za protektoratu se hral; v kvetnu 1944 byl v Obecnim dome proveden cely cyklus symfonickych basni Ma vlast jako soucast oslav vyroci Smetanovych narozenin (s.233). Po valce byla mezivalecna avantgarda v ramci statem prosazovane amnesie tabu, prosazovala se "srozumitelnost" a "realismus." Historicke romany spisovatele a narodne-demokratickeho senatora Aloise Jiraska, ktere se za prvni republiky staly "bibli naroda" a ktere skolni ditky povinne cetly v plnem zneni, se v padesatych letech dockaly mohutnych reedici, prestoze narodne demokraticka strana se stala jiz ve tricatych letech soucasti semi-fasistickeho Narodniho sjednoceni. 28. rijen, den oficalniho zalozeni Ceskoslovenska, zustal narodnim svatkem, avsak byl nyni ucinen dnem znarodneni podle Benesovych znarodnovacich dekretu, svazuje tak rok 1918 s rokem 1945 jako dva milniky na ceste k narodni seberealizaci.
Sayerova ‘dekonstrukce’ modernity a historickych mytu jej radi do postmodernistickeho tabora, avsak narozdil od rady jinych postmodernistu, jejichz jazyk je casto tak slozity, az je nesrozumitelny, je jeho kniha naprosto strhujici. K zabavnym ukazkam konstrukce dejin by bylo mozne dodat dalsi priklady, ktere se v knize jiz nenachazeji, ve svetle Sayerovych argumentu ale davaji smysl. Marxovi a Engelsovi se napriklad dostalo ceskych krestnich jmen. Jelikoz jim nemohla byt odejmuta jiste neprijemna nemecka narodnost, zamlcely ceskoslovenske komunisticke dejiny alespon Marxovy zidovske rodice a odpor obou filosofu k ‘reakcnimu’ nacionalismu slovanskych narodu. Karl Marx byl ted navic Karel, Friedrich Engels byl Bedrich, prejmenovani, proti kteremu by Marx a Engels ve svem vsenemectvi zrejme protestovali, kdyby ve dvacatem stoleti jeste zili. Sayeruv popis komunisticke kultury take objasnuje Saxonbergovo tvrzeni http://www.britskelisty.cz/9809/19980904e.html - 04, ze cesti komuniste jsou ve svem nacionalismu a v obhajobe ‘tradicni ceske kultury 'pravicove' konzervativni stranou.
Sayerova kniha, vybavena vynikajicim rejstrikem a bibliografii a rozsahlym poznamkovym aparatem, uspela v ilustraci toho, jak moderni evropske dejiny mohou byt ve zkratce podany na dejinach Cech. Kniha je velmi erudovana v oblasti umeni a kultury, v popisu politickych udalosti je vsak misty prilis zjednodusena. Sayer napriklad zamlcel takticke spojeni ceskych liberalnich politiku se zemskou slechtou od sedesatych let devatenacteho stoleti, ktere melo slouzit k zastaveni ‘vsenemeckeho’ nebezpeci. Ackoliv Sayer zminuje Herdera jako inspiraci romantickeho nacionalismu devatenacteho stoleti, nevenuje prilis pozornosti vyvoji nemeckeho nacionalismu v ceskych zemich. Ceske narodni obrozeni slo ruku v ruce se vznikem nemeckeho (a ve Slezsku s polskeho) nacionalismu, reagovalo na nej a napajelo jej novymi impulsy. Bitky Cechu a Nemcu v ceskych mestech na prelomu stoleti vedly az k nekolikeremu vyhlaseni vyjimecneho stavu nad Prahou a okolim. Sayer se ve sve vasni pro dekonstrukci ceske oficialni historiografie paradoxne prilis ponoril do ceskeho nacionalismu a opakoval tak opakujici se sklon ceskych historiku psat o dejinach Cech jako o dejinach ceskeho ‘naroda’ a vynechat jako nepatricne dejiny ‘ceskych’ Nemcu a dalsich etnik. Samym vyberem tematu se take pridal k caste tendenci pojimat dejiny ceskych zemi jako dejiny Cech, a ponechat na okraji Moravu, Slezsko, ci Horni a Dolni Rakousko (kde v devatenactem stoleti zily statisice Cechu). V ramci Cech se pak az prilis soustredil na Prahu. Krome uvodu se Sayer ani slovem nezminuje o historii Romu. Vzhledem k romantickemu popisu Cechu jako ‘imaginarnich cikanu’, nacrtnutemu na zacatku knihy, je to dvojnasob skoda. Pres tyto nedostatky poskytuje Sayerova kniha fascinujici vhled do dejin ceske kultury a politiky. Ukazuje, jak daleko je kazda historie od takzvane objektivni pravdy.
