Kandidát Bush, české tanky a svět 21. století
František Roček
V srpnu vzpomínáme na desáté výročí vypuknutí krize v Perském zálivu, v Japonsku vzpomněli na úspěšnou jadernou bombardovací premiéru z roku 1945 a prezidentský kandidát Bush mladší Američanům řekl, že ve vojenské oblasti je nutné se vzdát iluzí posledního desetiletí. V souvislosti s tím bych se chtěl také ohlédnout za podivením z pátku 21. července, kdy v BL byl uveřejněn článek "Kam bude vlast posílat lidi na popravu?", v němž byla položena otázka, k čemu že je nám drahé modernizování českých tanků a kam že s nimi chceme dojet - zda do Koreje, na Kubu či kam?
I.
Na otázku proč modernizovat tanky T-72, lze odpovědět: protože nevíme, k čemu se nám ještě budou hodit. Zdroje budoucího nebezpečí jsou nejhorší - neznámé.
Jsme součástí zájmového kroužku NATO. Proto musíme počítat s tím, že naše tanky mohou být v případě nutnosti nasazeny až na samých vnějších hranicích NATO, nebo dokonce i za hranicemi NATO. Totéž platí o našem letectvu.
Již dnes má NATO starost jak to vypadá s naší přepravní železniční kapacitou - a zjistila: není to žádná sláva. Naší povinností bude vytvořit časem silnou expediční jednotku (na úrovni divize). Dnes se můžeme utěšovat tím, že to je nutné jen pro případné mírové operace. Mohou nastat i fatálnější situace.
Čas možného
Modernizované pozemní síly nebudeme potřebovat asi do roku 2010, ale kolem roku 2015 již můžeme hypoteticky počítat s konfrontací Evropy v rámci nového kola přerozdělování moci ve světě. Kritický čas může nastat do roku 2020.
Již dnes se Evropa potichu připravuje k obraně svého „životního prostoru“, který zahrnuje celý „západní“ zájmový prostor: nejen země NATO, ale i přilehlé země jihu a východu Evropy, Blízký východ, včetně ropné oblasti Perského zálivu a Středozemní moře, Atlantik a prakticky všechna moře navazující na evropský prostor.
T-72 pro čas konfrontace?
Jakékoli rozsáhlejší nasazení evropských pozemních jednotek v případě konfliktu na hranicích (za hranicemi) NATO by si vyžádalo jistě i nasazení české expediční jednotky vybavené zcela určitě i tanky T-72. Proto maximální modernizace, čili zajištění podmínek pro přežití jejich osádky, je nutností.
Tank T-72CZ by měl dosáhnout efektivní dálky střelby ve dne i v noci jako tanky 3. generace (např. americký Abrams, francouzský Leclerc apod.) Shodná by měla být i schopnost pozorování v noci.
Původní T-72 měly vést proti obrněným cílům účinnou palbu do vzdálenosti 2100 m s pravděpodobností zásahu první ranou 0,6 až 0,7. Modernizovaný T-72 by se měl naučit zabíjet na vzdálenost 2000 m za jízdy přes strniště a krtince s pravděpodobnosti zásahu 0,9, aby se dalo mluvit o modernizaci. Americký M1A2 Abrams (tedy jeho poslední model) má na 2000 m dosahovat pravděpodobnosti zásahu 0,95. Účinný dostřel má být u M1A2 Abrams 3000 až 3500 m. Pokud generál Šedivý hovořil o nutnosti vyrovnat se s chybějící vzdáleností 1500 m ve výkonu kanónu, znamená to dosáhnout obdobného účinného dostřelu.
Že by modernizace tanků T-72 měla i exportní úspěch?
V tisku bylo naznačeno, že by modernizačními zákazníky by mohli být např. Finové.
Proč ne? Mohly se ve Finsku projevit příznivé reference od sousedů Švédů, protože pro Švédy modernizujeme bojové vozidlo pěchoty (BVP) ve Vojenském opravárenském podniku (VOP) 026 Šternberk. Kromě toho Švédi zadali Vojenskému technickému ústavu výzbroje a munice Slavičín studii o proveditelnosti osazení věže bojových vozidel pěchoty (BVP) 120 mm minometem. Za zmínku stojí i společná produkce dělostřeleckých zapalovačů apod. s Poličskými strojírnami. Švédské objednávky speciálních výbušnin k odstřelu např. železobetonových konstrukcí směřovaly do Synthesie Pardubice. Takže určité reference zde jsou. Proč by tedy nemohlo vzít Finsko na vědomí, že další český zbrojař, VOP 025 Nový Jičín, modernizuje tank T-72?
Problém je v tom, že T-72CZ se systémem řízení palby od italské firmy Officine Gallileo dlouhodobě nefungoval tak, jak to chtěla armáda.
V roce 1995, kdy byla na podzim zakázka dojednána, se ozvala ihned kritika, že výběr firmy Officine Gallileo je krokem vedle, protože vojenští experti preferovali pro dodání systému řízení palby tanku francouzskou firmu SAGEM, která je v tomto oboru profesionálem s velmi dobrými referencemi.
Na zbrojním veletrhu IDET 99 v Brně se v souvislosti s novojičínským T-72 CZ hovořilo také o tom, že střílet přesně možná umožní francouzský systém od společnosti SAGEM, který do „svého“ T-72 namontovala společnost PSP Bohemia z Přerova. Jednalo se o konkurenční prototyp T-72MP. PSP Bohemia a.s. se dala dohromady s francouzskými firmami SAGEM a SFIM - dodavatelé systému řízení palby a Ukrajinci z CHKBM měli modernizovat podvozek a dodat přídavné pancéřování.
Státní kontrakt T-72CZ měl probíhat takto: vývoj 1995 - 1997, výroba ověřovací série 1998, zavedení do výzbroje českých armádních houfů také 1998. Je rok 2000 a vojáci se modlí, aby systémem řízení palby od italské firmy Officine Gallileo konečně fungoval.
Suma sumarum: Z dlouhodobého politického hlediska je modernizace tanků T-72 nutností. Z praktického hlediska stačilo, aby se s modernizací výhledově počítalo až kolem (po) r. 2000, protože již v době výběrového řízení na modernizaci tanku bylo jasné, že peníze na tento program do konce století nebudou…
II.
Nedělejme si iluze o budoucnosti
Nedělejme si iluzi, že pokud dojde v budoucnosti k nějakému konfliktu, vše půjde tak hladce jako ve střetu s Irákem, který před deseti lety 2. 8. dvě hodiny po půlnoci se vydal do Kuvajtu.
Devadesátá léta byla zdrojem euforie o superakčnosti západních armád. Pokud by pokračovalo přeceňování výsledků z Iráku (a z nedávné trestné výpravy do Kosova), znamenalo by to především těžký střet s realitou, na což poukazují chladnokrevnější vojenští experti NATO.
V Kuvajtu se nejednalo o typickou válku budoucnosti, ale o dlouhodobě plánovaný odvetný úder:
1. K osvobození Kuvajtu měli spojenci od vstupu Iráku do Kuvajtu celkem šest (!) měsíců času na shromáždění nejmodernějších bojových prostředků a zásob, včetně hajzlpapíru.
2. Spojenci si vybrali čas, místo a technologii vhodnou k útoku. Irák neměl žádného koaličního partnera, který by nutil spojence rozdělit síly na více frontách a narušoval jejich zásobovací trasy.
3. Boj byl veden na jediném přesně definovaném území. Krajina byla vhodná svou značnou přehledností k frontálním tankovým útokům. Irácká vojska se zastavila na kuvajtsko - saudských hranicích a ve statických postaveních dávala spojencům ideální šanci přejít do útoku podle jejich vlastního uvážení.
4. Sledování Iráku průzkumnými družicemi a leteckou technikou, plánování operací bez rušení bombardováním či ostřelováním a přenos informací bez nebezpečí rušení.
To, že Saddám Husajn okupoval Kuvajt, bylo výsledkem chybného Husajnova odhadu postoje západní civilizace vůči jeho agresi. Kuvajtský ani saudský režim nebyly příliš demokratické, podobně jako irácký, přesto vzbudily lítost, protože ronily ropné slzy. Žádný technicky rozvinutý stát si nemohl dovolit ponechat v ohrožení megastudnici ropy, která nezanedbatelným způsobem zajišťuje dokonalost technického světa.
Výsledek tažení v Perském zálivu je ale zároveň varováním vítězům: Ukázalo se, že rakety Patriot nebyly schopné zabránit dopadu hlavic Scudů na Saudskou Arábii a Izrael, že spojenecké letectvo nebylo schopné raketovou kampaň Scudů zlikvidovat, že při totálním rozvrácení velení a rušení spojení se dokázalo jádro iráckých vojsk vyhnout obklíčení a zničení a ustoupilo do nitra Iráku.
III.
Budoucí hrozby: aliance a resentimenty
Státní pořádek vytvořený (poněkud zbrkle) na Balkánu v roce 1918 a obnovený (s určitými korekcemi) v roce 1945, se pod tlakem resentimentů zhroutil. Svůj díl viny na urychlení krize má i Německo, které podpořilo svého „partnera“ z druhé světové války - Chorvatsko. Tato „chybička“ je popsatelná technickým žargonem („Kooperativní zahraniční a bezpečnostní politika může přinejmenším sladit politiku jednotlivých států a zabránit prohloubení konfliktu, jako se to stalo např., když se Německo, nezávisle na ostatních, rozhodlo, že uzná samostatnost Bosny a Chorvatska.“ Společné smíšené úkolové skupení, Nora Bensahel, European Security 2/1999, in Vojenské rozhledy 3/2000.) Vliv podhoubí resentimentu je těžko definovatelný, ale nepřehlédnutelný. A se sympatiemi a antipatiemi tohoto typu musíme počítat i nadále, protože resentimenty sice časem slábnou, ale mohou se objevit v transformované podobě, o jeho tvaru dopředu nic nevíme, protože se vynoří z kolektivního nevědomí na základě momentální situace. Vůně resentimentu popírá realitu nějaké tlusté čáry v historii jedinců i národů…
Nultá krize
Po roce 1918 se ujala myšlenka, že novou dobu (mír) pomůže zajistit Společnost národů. Jak dopadla je známo. Organizace spojených národů vznikla po roce 1945 ze stejných pohnutek. A fungovala až do konce bipolárního světa a právo veta hlavních reprezentantů obou bloků - SSSR a USA - vytvářelo jasný rámec. Rozhodovalo se proti vůli SSSR a USA jen v otázkách, které nemohly ohrozit mocenský bipolární stav.
Po rozpadu bipolárního světa právo veta nemělo oporu v hrozbě odvetou (např. ze strany Ruska či Číny), ale dohodnutý mechanismus nedovoloval právo veta nerespektovat, pokud se mělo jednat o rozhodnutí podle regulí OSN.
Akce v Kosovu byla rozhodnuta mimo rámec OSN, v režii NATO. Byla to de facto nultá „světová“ krize, protože OSN byla odstavena na druhou kolej.
Spojené národy bipolárního světa byly pryč. Směřujeme k OSN silných regionů, resp. k OSN aliancí. Nadchází čas aliancí, které nebudou mít tak pevnou strukturu jako dvě aliance bipolárního světa, ale budou účelovými mocenskými uskupeními.
Dnes lze hovořit o akceschopné alianci NATO, o rýsující se alianci čistě evropské - EU, USA pragmaticky směřuje (od NATO) k alianci tichomořské, rýsuje se několik aliancí asijských, apod.
Aliance je základnou kolektivní mocnosti, jakou je např. dnes NATO. Ale mimo tuto alianci dnes působí suverénně USA jako mocnost a hraje dvojí roli - partnera i suverénní mocnosti, což představuje i rozpor, který může případě nutnosti USA vyřešit výhledově ve svůj prospěch potlačením své aktivity v atlantských strukturách.
Také Rusko a Čína budou též součástí účelových aliancí v dobách, kdy to bude pro ně politicky momentálně účelnější.
Podle mého názoru začíná možná asi dvacetiletý běh do další fáze přerozdělení moci ve světě. Dnes nejsilnější pozici drží USA, dále aliance NATO, následuje region EU.
NATO chápe suverenitu svého prostoru již jako zajištění suverenity všude tam, kde by mohla být její suverenita ohrožena i nepřímo. Aliance se připravuje na budoucí střet aliancí, ačkoli dnes o tom v programových dokumentech NATO nemluví…
Dnes, po prolomení psychologické hranice v Kosovu, to znamená, že vojenské kampaně budou odstartovány i bez požehnání OSN, pokud OSN neodsouhlasí záměr té které (budoucí) aliance.
Evropa musí vytvořit politickou a vojenskou alianci, která by byla schopná fungovat i bez vlivu OSN, ale i alternativně bez spoluúčasti USA, protože tradiční úloha NATO skončila a transformuje se v alianci obhajující zájmy atlantského společenství (tzv. západní Evropy a již jenom částečně i severní Ameriky).
Evropa není v ohrožení, zůstává již především politicko - ekonomický zájem, který v budoucnosti nepotřebuje nevyhnutelně úzkou vojenskou provázanost, protože mezi Evropou a USA nastupují konkurenční vztahy s prvky spolupráce. USA se začínají připravovat na samostatnou roli (což není v rozporu s tím, že USA nabádají, aby při tvorbě evropských jednotek se vycházelo účelově ze struktury a akceschopnosti na bázi NATO, tedy nepřímo ve spoluprací s USA).
Terorismus nebude tím nejhorším
Počátkem srpna na politické "psychoparty" Republikánské strany se ujal guvernér George W. Bush role prezidentského kandidáta a mj. při inventuře svého volebního programu řekl: "Nastal čas, kdy nemá smysl zaobírat se úpravou zastaralých dohod z doby studené války. Nebezpečí je příliš reálné. Proto slibuji, že pokud budu zvolen v nejbližším možném termínu podepíšu program na vybudování protiraketová ochrany naší země."
Zcela jasně (byť naprosto obecně) řekl to, co se diplomaticky snaží američtí politici obejít: protiraketový deštník nebude sloužit proti tzv. teroristickým státům, protože jejich schopnost ohrozit USA je minimální a politicky jen hypotetická.
Rusko a Čína vehementně protestují, protože vědí, že deštník je určen proti nim a všem potenciálním mocnostem světa. Nesouhlas některých evropských států je také sebezáchovný. V případě izolacionalistických tendencí by se USA mohly pokrýt deštníkem a vnímat "změny počasí" z jiného pohledu než poloostrov Evropa…
Regionální konflikty a terorismus nejsou největším nebezpečím budoucnosti. Jsou to jen signály některých budoucích problémů. Skutečně nebezpečné jsou budoucí aliance, které nelze dosud řádně definovat: Bude se jednat, jako vždy v lidských dějinách, o přerozdělení vlivu.
