Výbuch. Potopa. A pak smrt v kovovém hrobě
Shrnujeme tragédii ruské jaderné ponorky Kursk podle týdeníku Observer, internetových stránek BBC a dalších zdrojů.
Každého rána za poslední týden chodí admirál Vjačeslav Alexejevič Popov sem a tam po můstku Petra Velikého, jadernou energií poháněného křižníku třídy Kirov, která je vlajkovou lodí ruské severní flotily. Každého rána je výhled z lodi stejný.
Šedivá arktická noc skončila, a tak vidí admirál tytéž lodi, jak se houpají na těžkých vlnách Barentsova moře, cítí, jak se mu vítr snaží sebrat jeho zlatem vyšívanou námořnickou čepici a dívá se, jak titíž muži posílají totéž nedostatečné zařízení do ledových vod. Přibližně 110 metrů níže, na mořském dně, leží ponorka K-141, Kursk o délce 500 stop, o váze 14 000 tun, ponorka třídy Oskar II. Na palubě má nezveřejněné množství torpéd a střel (každá střela je vybavena tisícilibrovou hlavicí), dva jaderné reaktory (každý z nich je schopen vyprodukovat tolik energie jako menší britská jaderná elektrárna) a - a to je nyní téměř jisté - mrtvoly 118 mužů.
Před devíti dny odpočíval pětačtyřicetiletý Gennadij Ljačev, kapitán Kursku, ve svém bytě na ponorkové základně Viďajevo. Jeho posádka čekala týden. Pak nakonec dostali rozkaz k plavbě.
Asi v 8.30 ráno v sobotu ráno vyvezl Ljačev ponorku Kursk širokým průlivem Kola do mělkého Barentsova moře, kde se připojila k ostatním členům známé Severní flotily, které byly 80 km od pevniny. V 10 hodin dopoledne byla ponorka na své místě. Kolem ní se obracelo 33 válečných lodí a kontrolovalo a zkoušelo své systémy zbraní.
Asi dvacet kilometrů od místa, kde byl Kursk, se na těžkých vlnách kymácela norská zpravodajská loď Marjata. Nablízku byly také dvě americké ponorky, hrály tam s ruskou flotilou hru na kočku a myš z období studené války. Letní manévry severní flotily umožňují Západu posuzovat schopnosti ruského námořnictva. Ale během několika dnů pozorování se nevyskytlo nic zajímavého.
V 10. 31 v sobotu dopoledne však k něčemu zajímavému náhle došlo. Odposlouchávací zařízení na lodi Marjata zaznamenala explozi. Analytikové se domnívali, že to byla hlubinná puma. Ale o dvě minuty a 11 vteřin později došlo k druhému, daleko většímu výbuchu. I americká loď USS Loyal , která ve vzdálenosti cca 400 km shromažďovala akustická data, ji zaregistovala. Během hodiny si pozorovatelé povšimli, že se rozmístění severní flotily radikálně mění. Stalo se něco strašlivého.
Víme, že v 10.29 se ponorka Kursk účastnila společně s ostatní flotilou na cvičení v palbě zbraněmi. Byla tou dobou asi v "periskopové hloubce" - přibližně 30 metrů pod hladinou. Kursk má šest torpédových pouzder a sila na 12 dalších střel - pravděpodobně SS-N19 , která mají dostřel cca 500 kilometrů.
Když byla ponorka na řadě, aby vypustila jednu s těchto mocných zbraní, kapitál Ljačin dal zřejmě povel k palbě a čekal na silný hluk vystřeleného projektilu a na hlášení svých střelců. Zdá se však, že střely předčasně detonovaly už během odpálení. Někteří se domnívají, že to byla střela SS-N19 ve vertikálním odpalovači. Jiní říkají, že to pravděpodobně byla střela SS-N16, odpálená z torpédového pouzdra.
Explozí vznikla obrovská díra v pravé straně ponorky. Kursk se tím pravděpodobně ohnul a pak rychle začal klesat, jak se voda drala do roztržené ponorky. Osoby v této části ponorky, které přežily explozi, pravděpodobně okamžitě ztratily vědomí pod nárazem mořské vody a byly posléze téměř okamžitě usmrceny. Pravděpodobně si vůbec neuvědomily, že se topí.
Ve velíně měl Ljačin na reakci jen několik vteřin. Vydal asi tři nebo čtyři velmi stručné rozkazy. "Jako ve filmu to vůbec není," konstatuje Richard Sharpe, šéfredaktor Jane´s Fighting Ships a bývalý kapitán jaderné ponorky. "Kapitáni ponorek nekřičí."
Kapitán pravděpodobně nejprve vydal rozkaz, aby byly zátěžové nádrže Kursku naplněny vzduchem, aby se zlepšila schopnost poškozené ponorky plout. Poškozená ponorka se dokáže bránit proti klesání také rychlou plavbou vpřed, tak zřejmě vydal také rozkaz, aby reaktory vyvinuly největší rychlost. Pak, pokud měl čas, pokusil se pravděpodobně zhodnotit situaci.
Jenže pravděpodobně neměl čas. Jenže i kdyby námořníci v přední části ponorky měli čas uzavřít vodotěsné dveře, obrovský tlak vody je pravděpodobně rozbil. Stovky tun ledové vody pravděpodobně zasáhly Ljačinův velín dřív, než mohl aktivovat jakékoliv nouzové procedury.
Jakmile byla třetina ponorky plná vody, začal se Kursk řítit ke dnu. Normálně trvá ponorce potopit se do hloubky 120 metrů asi 95 vteřin. Kursk s nosem dolů dopadl na dno pravděpodobně asi za polovinu té doby. Dvě minuty a patnáct vteřin po první explozi zaznamenali Norové na odposlouchávací lodi Marjata druhou explozi, daleko větší než byla první. Rovnala se explozi asi dvou tun výbušnin a na Richterově stupnici dosáhla stupně 3,5. Výbuch roztříštil celou přední pravou část ponorky. Tou dobou byl Kursk pravděpodobně už na mořském dně. Nebyl vyslán žádný signál SOS, nebyly vypuštěny žádné nouzové světelné signály, nic. Všechno se stalo příliš rychle.
Všechny lodi severní flotily musely vědět, že se stalo něco hrozného.V 11.30 se ponorka s flotilou nespojila rádiem, jak bylo předem domluveno. Přibližně o 14 hodin později, ve 3.21 ráno dalšího dne informovalo admirála Popova sonické čidlo, že nalezlo na mořské dně "abnormalitu". Byl to Kursk.
O šest hodin později se shromáždily na místě nad havarovanou ponorkou specializované lodě. Čtyřiadvacet hodin byla havárie utajována před sdělovacími prostředky. Pak byla prozrazena. Když začali novináři dávat mluvčím námořnictva otázky, ti se jim pokusili vyhýbat. Jsou prý ve styku s posádkou, uvedli. Na palubě ponorky je vzduch a elektřina, tvrdili. Dodali, že očekávají "pozitivní výsledek".
Nebylo to pravda. Když se v neděli ráno zeptal prezident Putin ministra obrany Igora Sergejeva, jaká existuje šance, že by posádka mohla být zachráněna, dostal otevřenou odpověď."Velmi malá," řekl Sergejev.
Od neděla do čtvrtka zuřila v Barentsově moři silná bouře. Potápěcí zvony třídy Kolokol, které měly být nejprve použity, byly ve vysokých vlnách naprosto k ničemu. Nepodařilo se spojit se s zadním nouzovým východem Kursku.
Pak byly použit tři miniponorky. Ale i když ponorky pracovaly nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně, silně zvířený písek v moři a silné vodní proudy znemožnily posádkám miniponorek nouzový východ vůbec najít, natož se k němu připojit. Kydž se v pátek ráno jedna ponorka k nouzovému východu napojila, zjistila, že je natolik pomačkán, že není možno utvořit vodotěsné spojení.
Pak spočívala naděje v hypermoderní britské ponorce Slingsby LP5, která je soukromě pronajímána podle exkluzivního kontraktu britskému námořnictvu. Teprve ve středu dal Putin svolení, aby zachránci využili západní pomoci a britská ponorka s posádkou a podpůrným týmem byla letecky dopravena ze skotského letiště Prestwick, nedaleko Glasgowa, ruském letadlem Antonov do Trondheimu v Norsku. Odtamtud se vydala na norské lodi směrem k Barentsově moři.
V neděli odpoledne se bezúspěšně pokusili ručně odšroubovat tři norští potápěči nouzový poklop z ponorky Kursk. Předtím ukázala na dálku kontrolovaná podvodní kamera, že je nouzový vstup do ponorky poškozen "velmi vážnou prasklinou", což asi zabrání britské záchranné ponorce se k ní připojit. Norský záchranný tým však konstatuje, že pravděpodobně bude možné otevřít tento poškozený nouzový poklop.
Potápěči pracovali v neděli odpoledne z potápěčského zvonu 108 metrů pod hladinou Barentsova moře. Měli na sobě zvláštní skafandry, které je chrání před extrémní hloubkou a extrémním chladem. Jejich první pokus odšroubovat poklop se nezdařil. Ruská televize uvedla, že podle potápěčů je ve vzduchové komoře za jedním nouzovým východem z ponorky muž. Není známo, v jakém je stavu, avšak potápěči dosud nenašli v ponorce žádné známky života. Posléze byla tato zpráva dementována.
Potápěči se snažili zjistit tlak vzduchu uvnitř ponorky, podle čehož by se dalo usoudit, zda by někteří členové posádky ještě mohli být naživu.
Pode zpráv z pondělí ráno otevřeli norští potápěči vnější poklop na ponorce Kursk, zjistili, že je za ním voda, a nenašli na první pokus žádné známky života. Britská miniponorka nebude použita, protože se nemůže připojit k poškozeným poklopům.
Kontrast mezi pochmurnými, "zakázanými" městy na severu Ruska a Bočarovým ručejem v Soči, což je luxusní černomořský přímořský komplex, který si nechal proměnit v prezidentské sídlo Boris Jelcin, by nemohl být větší. Jsou tu tenisové kurty, plovací bazény, kina a exkluzivní pláže. Po celé týden, po který zaměstnávalo celý národ drama, odehrávající se pod hladinou arktického moře 3000 km na sever, se ho Putin tvrdošíjně neúčastnil.
Zatímco miliony Rusů sledovaly televizní obrazovky, na nichž se drama odehrávalo, zdálo se, že vrchnímu veliteli ruských branných sil na osudu 118 mužů na palubě Kursku nezáleží. Na jeho oficiálním programu bylo jmenování nových ruských velvyslanců pro Jamajku a pro Chile, poslal také pozdrav k sedmdesátým narozeninám známé ruské herečce a se skupinou profesorů debatoval o odlivu ruských mozků.
Až za pět dní učinil své první, krátké prohlášení ke krizi. Ve středu, po pětadvacet minut trvajícím rozhovoru s prezidentem Clintonem konečně svolil, aby se o záchranu pokusili Britové. Pak v pátek náhle oznámil, že původně ho napadlo, když se dověděl o katastrofě, že by tam měl být. Nejel, protože nechtěl překážet, uvedl.
Bylo to velmi nepřesvědčivé prohlášení a přišlo až po dvou dnech bezprecedentně ostrých útoků v moskevském tisku. Avšak politická logika pro Putinovo mlčení je jasná.
Když Putin hovořil v úterý ze Soči telefonicky s izraelským premiérem Ehudem Barakem, řekl mu prý, že už je na záchranu námořníků z Kursku pozdě. Putin, bývalý muž z KGB, zřejmě usoudil, že kdyby se postavil do čela úsilí, které velmi pravděpodobně skončí neúspěchem, poškodilo by to jeho image jako rozhodného "muže akce".
Ale tato kalkulace byla nesprávná. Jeho nečinnost poškodila jeho pověst. Poprvé od doby, kdy v Rusku převzal moc, bylo zjevné, že si neví rady. Politikové a čelní námořní důstojníci, kdysi téměř legendární osobnosti, vůči nimž měli Rusové obrovský respekt, nyní vyvolávají úplně jiné emoce.
Na Ilju Chlebanova, Putinova náměstka, jehož Putin jmenoval do čela vládního vyšetřovacího týmu této katastrofy, zaútočily fyzicky manželky námořníků. Nadávaly úřadům, plakaly, omdlévaly a křičely na schůzi v domovských kasárnách ve Viďajevu, 50 km od Murmansku.
A chyby, lhaní a arogance admirálů vyvolaly vlnu lidového odporu. Noviny uvádějí příklady, jak západní vedoucí politikové, ve věku televizní demokracie, přebírají v době národní katastrofy rozhodování za vývoj událostí.
Šéfové armády a Kreml tomu prostě vůbec nerozumějí, konstatovali komentátoři. Je to pořád totéž. Je to tradiční pohrdání ruské elity životy obyčejných ruských vojáků a námořníků a utrpením jejich rodin. Mysleli jsme si, že je Putin jiný. Mýlili jsme se.
Osud ponorky Kursk oslovil celý ruský národ tak, jak jsme toho nebyli svědky už léta.
Velká ocelová hrobka na dně Barentsova moře se stala symbolem všeho příkoří, nahromaděné frustrace, hněvu a zklamání v současném Rusku.
A zatímco se Putin slunil v Soči, nálada na námořním velitelství v Moskvě se každou hodin zhoršovala. Zavládla obrovská trpkost. Atmosféra byla "otevřeně hrozivá", řekl jeden zdroj. "Admirálové jen mechanicky bez přesvědčení dělají, co se od nich očekává."
"Schválně jestli se Britům podaří něco lepšího," řekl jeden námořní důstojník kysele.
Málokdo si nyní myslí, že někdo přežil, komu by mohli Britové pomoci. Až do úterý bylo slyšet, jak kdosi vyklepává S-O-S na plášť Kursku. Od té doby však už není nic. Žádný radiový kontakt, žádný sonární telefon, nic.
Ruští činitelé jsou přesvědčeni, že alespoň třetina posádky Kursku byla mrtvá už předtím, než narazila ponorka na mořské dno. Poškozené, a tedy zaplavené části ponorky zahrnují místa, kde je posádka ubytována. Richard Sharpe, britský námořník z ponorky, nyní v důchodu, je přesvědčen, že jediné části ponorky, do nichž se nedostala voda, jsou ty části, které chrání jaderné reaktory uprostřed ponorky. Domnívá se, že zadní část ponorky, včetně velína pro reaktory a obrovský prostor, v němž je umístěna transmise, nebyly asi výrazněji poškozeny.
V těchto oblastech je normálně ve službě asi 20 námořníků. Velké 190megawattové reaktory by jim mohly poskytnut světlo a čistý vzduch, a i když by byli bez vody a potravin, mohli tak čekat, až je někdo zachrání.
Jenže ruské námořnictvo tvrdí, že reaktory nejsou v provozu. Pravděpodobně je ve zmatku vypnula posádka sama a sama není schopna je znovu uvést do provozu.
To by znamenalo, že světlo zhaslo a že zavládla obrovská zima. Voda v této hloubce je téměř na bodu mrazu. Bylo by to jako sedět v temné ledničce na maso na dně sto metrů hlubokého plaveckého bazénu. Za osmačtyřicet hodin by vzduch začal být nedýchatelný. "Pročišťovače vzduchu" na Kursku zřejmě přestaly fungovat. Jejich baterie byly pravděpodobně brzy vyčerpány. Oslabení a traumatizovaní propadli pravděpodobně členové posádky brzo hypothermii. Jejich situaci zhoršil špatný vzduch. V normálním vzduchu jsou 4 procenta kysličníku uhličitého. Stoupne-li koncentrace CO2 na 5 procent, dochází k vážným bolestem hlavy a ke zvracení. Když koncentrace CO2 dosáhne 10 procent, většina lidí ztrácí vědomí. Hned nezemřou, ale leží a dusí se v hrůze a bolesti do té doby, než se nad nimi uzavře temnota. Muži v přední části Kursku zemřeli během několika vteřin pod náporem mnoha tun vody. Muži v zadní části Kursku následovali po téže fyziologické trase, ale mnohem pomaleji.
V sobotu, v osmý den krize, konstatovali obyvatelé uzavřeného města Viďajevo, kde je umístěno velení Kursku, že je atmosféra nesmírně napjatá. V městě se soustředili příbuzní námořníků z Kursku a dostává se jim psychologického poradenství.
V sobotu ránu přijel zvláštní vlak s matkami vojáků v základní službě.
Lidé z Viďajeva vědí, co je katastrofa. Před jedenácti lety zahynulo 120 členů posádky, když na palubě jiné ponorky, Komsomolec, vznikl požár a ponorka se potopila. Každý rok se házejí na paměť této katastrofy do moře věnce.
Příští rok jich bude mnohem víc.
