K objemu "třetího pilíře" penzijního systému
Miloš Štěpánek
Škoda, že Martina Šrámková ve svém článku "Důchodovému systému hrozí krach" (Lidové noviny 9.10.2000 - str. 15) neuvádí odborníky, podle nichž jsou řešení penzijního systému tři, a to (a) reálné zvyšování věku odchodu do důchodu, (b) zvyšování odvodů z mezd (c) zavedení fondového systému. Pochybuji, že by takto zúžené pole návrhů mohl předložit skutečně fundovaný odborník. Tím méně je prezentovat jako alternativy, které se div ne vzájemně vylučují. Dikce pochází spíše od politika jistého (nejspíše neoliberálního) proudu, ačkoliv požadavek povinných odvodů do kapitálového pilíře je ve flagrantním rozporu se svobodomilovností.
I neodborník po troše přemýšlení zjistí, že při hledání logiky věci lze najít možnosti pouze dvě:
(1) zhoršení podmínek generace veteránů, kam patří i postup uvedený ad "a".
(2) zvýšení prostředků v penzijním systému.
Při troše jízlivosti lze - ad 1 - zvažovat, že zvýší-li se věková hranice pro odchod do důchodu dosti razantně, nad hranici úmrtnosti, odpadne potřeba výplaty důchodů skoro vůbec. Zatímco z demografických křivek jsou vyvozovány katastrofické závěry, s nejvyšším stupněm pesimismu se přistupuje i k perspektivám produktivity národního hospodářství. Čím jiným vysvětlit, že sousední SRN má parametry penzí vůči mzdám i podíl mzdových nákladů ve finálních produktech mnohem vyšší? Ale snad bychom měli přece jen vstupovat do Evropy?.
Pokud jde -ad 2 - o příjmy penzijního systému, není náležitě prezentován - jak uvádím v minulém odstavci - vliv objemu HDP na zdroje penzijního systému. O růstu efektivnosti národního hospodářství se prostě nemluví.
Bezprostředně jsou však dvě údajná východiska z krize důchodového systému (b+c) postavena do falešného protikladu. Fakticky vyžadují zvýšení příspěvků (odvodů, plateb) na penzijní systém OBĚ. Falešná dichotomie "prochání", protože navrhovatelé "třetího sloupu" systému (povinného spoření) se vyhýbají i nejprimitivnějšímu propočtu objemu potřebných zdrojů kapitálového systému.
Předkládám veřejné kritice primitivní příklad. Dnes je objem důchodů ve státním rozpočtu asi 180 miliard. Při teoretickém ročním výnosu penzijního fondu 10% by takovouto "dividendu" poskytovala jistina 1,8 bilionu (1800 miliard) korun. To je - pro objemovou ilustraci - skoro dvojnásobně více, než celý objem státního majetku určeného (v účetní hodnotě, v jiné cenové hladině atd.), ale také trojnásobek celého ročního státního rozpočtu. Dodatečně by mohla taková částka vzniknout např. zrušením běžných penzijních výplat na pouhých deset let
Zatím nikdo z navrhovatelů před veřejností nekvantifikoval, jaký podíl penze by měl v cílové podobě představovat kapitálový výnos: zda polovinu, třetinu či jinou částku. Pak by se částka nashromáždila skokovým zrušením penzí již za pět či tři roky. Ale i při plynulé tvorbě potřebné jistiny by bylo nutno (povinně!) během pár desetiletí uložit (pokud jde o státní rozpočet a revitalizaci tak se tuším říká nalít) do tresorů penzijních společností částky pro jednotlivce nepředstavitelné, pro bankovnictví (o risicích nemluvě) ovšem vysoce lukrativní.
V každé případě však o tvorba kapitálové jistiny nelze mluvit jako o alternativě zvyšování nákladů sociálního zabezpečení, jak to uvádí Martina Šrámková v kontraposici alternativ b/c.
Miloš Štěpánek