Buďte na nás přísnější, žádají Češi svou policii
Ohlédnutí za událostmi při zasedání světových finančníků v Praze
Praha, Václavské náměstí, 26. září 2000 večer. Střepy, slzný plyn. Dva policisté vlečou po zemi zadrženého demonstranta, třetí ho vší silou kopne, čtvrtý přidá úder pendrekem. Tento agenturní záběr z pražských událostí doprovázejících demonstrace proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky obletěl svět: odvysílaly ho snad všechny významné televize - kromě českých. Zpravodajské redakce všech čtyř místních stanic se rozhodly, že občané nejsou připraveni uvidět záběr, který by narušil představu o bezchybné práci policie a o brutalitě demonstrujících.
Svoboda? Proč ne, ale pořádek je důležitější!
Jaká změna se to s Čechy udála za jedenáct let? Nebyli to právě oni, kdo v listopadu 1989 zaplavili pražské ulice, když policejní komanda surově zbila na Národní třídě demonstrující studenty a zahájili tak to, co vstoupilo do historie jako Sametová revoluce?
Češi se příliš nezměnili; ponecháni však sami sobě a svým médiím, během několika málo dnů se z volnomyšlenkářů a ostentativních nekonformistů stali stoupenci tvrdé ruky, volajícími po rozšíření pravomocí policie a omezení shromažďovacího práva. Ano, Svoboda je stále nejvyšší hodnotou, míní nyní Češi, ale ještě důležitější je Pořádek!
Když tři dny po událostech 26. září provedla agentura pro výzkum veřejného mínění bleskový průzkum, vyplynulo z něj, že 63 % obyvatel České republiky si přeje, aby policie směla používat při zásazích proti masovým shromážděním smrtelně nebezpečné gumové projektily, a tři čtvrtiny dotázaných navrhují zakázat účastníkům veřejných shromáždění zakrývat si obličej, aby je policie mohla snáz identifikovat.
Přisadili si i politici: Václav Klaus, předseda pravicové Občanské demokratické strany (ODS), označil všechny demonstrující za organizované zločince, Miroslav Macek z téže strany prohlásil, že policie měla do demonstrantů střílet, s odsouzením demonstrujících a pochvalou policie přispěchal i president Václav Havel. Mladý a velmi nezkušený ministr vnitra Stanislav Gross se pýřil a dmul pýchou a o dva týdny později neváhal doporučit svému rakouskému kolegovi, aby nasadil policii i proti demonstrantům blokujícím na protest proti spuštění jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně rakousko-českou hranici.
Co se vlastně stalo? Vyplenili snad demonstranti historické jádro Prahy? Vraždili civilní obyvatelstvo? Uložili do pražského metra otravný plyn? Nic z toho - v Praze se pouze odehrála jedna z nejúspěšnějších mediálních kampaní všech dob.
Pozvání, které přišlo příliš brzy
O konání společného zasedání světových finančních institucí se rozhodlo přibližně v roce 1992, dávno před tím, než se k odporu proti Mezinárodními měnovému fondu (MMF) a Světové bance (SB) zmobilizovali levicoví radikálové a rok co rok konali v místě zasedání masové protestní akce.
O osm let později je už jasné, že bezpečnostní zajištění takové akce představuje velmi náročný úkol. Česká policie proto vyčlenila na ochranu zasedání přibližně 300 milionů korun, další více než miliarda měla být zaplacena za přípravu a organizaci zasedání samotného. Nepopulární a vzhledem odpuzující komunistický kulturní dům na pražském Vyšehradě byl přestavěn na Kongresové centrum, organizátoři nakoupili desítky luxusních limuzín, policie se zvlášť kvůli zasedání vybavila novými vysílačkami a nakoupila stovky motocyklů a několik vodních děl.
Obyvatelstvo v okolí Kongresového paláce bylo dlouho před zahájením akce nejrůznějšími způsoby omezováno: v celé čtvrti nesměly parkovat automobily, lidé byli vpouštěni pouze po předložení dokladů, nefungovaly obchody, přestala hrát divadla a školní děti - dokonce v celé Praze - dostaly mimořádné prázdniny. Aniž by se město obtěžovalo upozornit obyvatele předem, pro účely MMF a SB byly staženy z linek zvláštní nízkopodlažní autobusy pro vozíčkáře. Okolí místa zasedání se mezi místními začalo přezdívat Zakázané město.
České ministerstvo vnitra publikovalo nejrůznější doporučení, jak se vyhnout očekávaným nepříjemnostem: obyvatelům radilo zásobit se potravinami nebo, ještě lépe, z Prahy na celý týden odjet. Zvlášť důtklivě byla zrazována před účastí na manifestacích místní mládež.
V kritickém týdnu bylo do hlavního města soustředěno několik tisíc policistů z celé země, asi dva tisíce z nich byli tzv. robocops, vybavení plastovými štíty, helmami a zvláštní ochrannou výstrojí.
V tu chvíli se verze dalšího dění rozchází: realita je podstatně jiná než její obraz v téměř všech místních médiích.
Dichtung und Wahrheit na konci tisíciletí
Skutečnost o pražských nepokojích je velmi prozaická. Dojít k podobnému střetu mezi demonstranty a policií v jiném městě, stěží by se o tom mluvilo a psalo déle než několik dnů. Jinak tomu bylo tak v Praze.
Ve zkratce se dá říci, že v den S26 (tj. 26. září) se demonstranti pokusili obklíčit Kongresový palác a policisté se rozhodli udržet je za každou cenu v uctivé vzdálenosti. Na několika místech došlo k potyčkám, při nichž létaly dlažební kostky a zápalné láhve (tzv. Molotovovy koktejly). Nikdo naštěstí nepřišel o život a ani počet zraněných nebyl zvlášť vysoký: obě strany hovoří přibližně o dvaceti až třiceti lehce zraněných osobách. Jádro demonstrujících bylo nemilitantní, násilností se dopouštělo nejvýš několik desítek lidí.
Vzplálo několik (značně improvizovaných) barikád, což finančníky, sledující boj prosklenými stěnami Kongresového paláce, pochopitelně znepokojilo, a protože policie nebyla schopna zajistit bezpečnost v ulicích, rozhodla se odvézt účastníky summitu MMF/SB z místa zasedání pražskou podzemní drahou. Nakonec se finančníci rozhodli své zasedání z bezpečnostních důvodů o den zkrátit a narychlo opustili Prahu.
Odpůrci globalizace se dostali do všech světových médií a mohli si připsat další úspěšnou akci.
Policie, která rychle pochopila, že její zásah nebyl zvlášť úspěšný, se rozhodla eliminovat další riziko masovým zatýkáním. Kdokoli vypadal jako demonstrant a vyskytoval se 26. září odpoledne v pražských ulicích, měl smůlu. Zatčeno a na 48 hodin uvězněno bylo více než pět set osob, zpravidla účastníků pokojných demonstrací nebo náhodných chodců. "Přednost" měli mladí lidé, o nichž policisté usoudili, že vypadají jako demonstranti, a cizinci bez rozdílu věku.
K menším incidentům pak došlo ještě ve večerních hodinách. Za oběť jim padlo asi deset výloh, kromě oblíbeného cíle, nadnárodních restauračních řetězců McDonalds' a KFC, i několik poboček místních bank a prodejna Mercedesu. Policisté, po celodenním nasazení již velmi nervózní a plní emocí, proti těmto skupinkám výtržníků zasáhli pozdě, ale o to brutálněji. Z této části akce pochází i záběr zmiňovaný v úvodu tohoto článku.
Největší násilí se pak odehrálo na policejních stanicích, kam byly předvedeny stovky osob. Podle svědectví zadržených postupovali policisté s neobyčejnou brutalitou zejména vůči cizincům. Surové bití, často i spoutaných osob, nadávky, ponižování, odpírání spánku, jídla a vody, to byly běžné praktiky, které česká policie vůči zadrženým používala.
Aniž by se policie obtěžovala s prokazováním viny (byť jen účasti na demonstracích), správním rozhodnutím vykázala přes sto cizinců ze země. Na příslušném rozhodnutí prostě stojí, že cizinec se dopustil porušení veřejného pořádku ve třech pražských čtvrtích - místo a druh přestupku nebyly upřesněny. Ještě předtím jim ale policie umožnila krátkou exkurzi do internačního tábora Balková u Plzně, kde sice až na výjimečné případy nedocházelo k dalšímu bití, ale podmínky tam přípomínaly nacistický koncentrační tábor, včetně pruhovaných mundúrů a čísla vězně na zápěstí (i když bylo vyznačeno pouze fixem).
Policejní brutalita vyvolala vlnu protestů v celé Evropě, před asi deseti ambasádami v různých zemích se konala protestní shromáždění, deníky, včetně tradičních a seriózních, jako francouzský Le Monde nebo britský Guardian, publikovaly drastická svědectví týraných osob.
Podle českých médií se ale stalo něco zcela jiného...
Mlčte, já to viděl v televizi!
Ještě den před úterkem 26. zářím sdílely místní sdělovací prostředky všeobecnou skepsi vůči policii: přípravy byly kritizovány jako přehnané, ministr vnitra byl ještě v neděli ve veřejnoprávní České televizi vysmíván moderátorem a opakovaně musel divákům vysvětlovat, proč nepovažuje výdaje na bezpečnost zasedání MMF/SB za nadměrné.
První střet demonstrantů s policí to zcela změnil. Redaktoři televize a rozhlasu, když uviděli, co se děje, byli ohromeni. Částečně se v nich projevil pocit viny za předchozí výčitky vůči policii, částečně to bylo něco, co většina z nich nikdy nezažila (poslední podobné nepokoje se v Praze odehrály v srpnu 1968).
Do éteru se rozběhly zprávy o "válce" v hlavním městě, o "zničeném" centru, večer pak o desítkách "vyrabovaných" obchodů. Televize opakovaly drastické záběry ze střetů, aniž by řekly divákům, že se všechny nepokoje odehrály na malém prostoru a o několik set metrů dál se lidé nerušeně procházeli v parcích.
Ve večerních zprávách se pak objevily dva centrální motivy, které kampaň provázely po celou dobu (a trvají vlastně až dodnes): policista-hrdina, u něhož byla zdůrazňována jakási až archetypální českost (nejčastěji chlapec z venkova, povolaný jako posila do hlavního města), a cizí levicový militant.
TV Nova, nejsledovanější a profesionálně nejkvalitnější česká televize, mnohokrát opakovala záběr na policejní čepici ležící na dlažbě poblíž kaluže krve. Sekvence z potyček byly pečlivě sestříhány tak, aby policisté vyšli v nejlepším možném světle. Když se následujícího dne objevily zprávy o policistech v civilu, kteří se aktivně účastnili ničení výkladních skříní, všechny televize neskrývaly odpor k těm, kdo takové smyšlenky rozšiřují (mezitím byla existence policejních provokatérů prokázána i z dalších zdrojů a doložena fotografiemi). Ředitel Novy Vladimír Železný věnoval hrdinství policistů část svého týdenního self-promotion pořadu: o policistech mluvil něžně, používal pro ně označení "ti naši" a nešetřil slovy kritiky a znechucení na adresu odpůrců MMF a SB.
Opakem byl aktivista, kvintesence cizosti a nepřátelství. Češi, kteří jsou zejména mezi turisty známi nedostatkem pohostinnosti a jejichž vlast i hlavní město slynou kapsáři, loupeživými taxikáři a vyděračskými dopravními policisty v míře, která by odpovídala spíš balkánskému než středoevropskému prostředí, dostali konečně jasný důkaz, proč je záslužno nenávidět cizince. Oni zničili naše město, to byl obsah všech implicitních i nepřímých sdělení televizního zpravodajství.
Obraz nepřítele byl posilován i jazykovou bariérou. Přestože prakticky všichni, kdo do Prahy přijeli (snad s výjimkou některých Poláků a Ukrajinců), ovládali angličtinu, na obrazovku se nedostal nikdo z nich. Čechy názory vetřelců nezajímaly, chtěli mít svou jednoduchou verzi věcí. Od nesrozumitelnosti je jen krok k agresivitě. Vynikla Česká televize: v jednom záběru její kameraman dokonce stylizovaně "prchá" - s běžící kamerou na rameni - před (evidentně neexistujícími) anarchistickými útočníky.
Protestující uspořádali k zasedání MMB/SB několik alternativních akcí, včetně třídenního "kontrasummitu", avšak jaký je obsah sporu, jehož vnějším projevem jsou pražské události, se český divák neměl šanci dozvědět. Místo analýzy mu byly servírovány barvotiskové interpretace a ideologická klišé, a je třeba říci, že průměrný Čech je přijal s ulehčením; oč jednodušší je obdivovat hrdiny v uniformě s obuškem a odsoudit feťáky, vandaly a výtržníky, než si ztěžovat život úvahami o komplikovaných vztazích moderního světa...!
Pozoruhodné je, že mediální obraz událostí zcela zastínil skutečnost. Lidé, kteří si udělali obrázek z televize a z novin, se cítili povoláni vyslovovat kvalifikovanější soudy a vyvyšovat se nad ty, kdo měli z demonstrace S26 přímou zkušenost. Marně se snažila menšina soudných novinářů vysvětlovat, že střety byly spíš lokální, že demonstranti byli ve skutečnosti k novinářům velmi přátelští a že na ničení výloh se podílelo z desetitisícové armády protestujících jen několik, nejvýš několik desítek osob - mnozí z diváků se s pravdivosti a přesností televizních reportáží (a dokonce i komentářů) zcela identifikovali.
Kořeny úspěchu
Mediální kampaň "osvětlující" události při zasedání MMF/SB skončila tak fenomenálním úspěchem zejména ze dvou důvodů: 1. česká veřejnost naprosto nepochopila motivaci demonstrantů a 2. aparát policie a ministerstva vnitra měl celou kampaň pod kontrolou a podařilo se mu obsadit klíčová média vlastními nebo loajálními lidmi.
Něco podobného jako v září 2000 se v Praze odehrálo i v lednu 1969. Student filosofie Jan Palach se tehdy demonstrativně upálil na protest proti sovětské okupaci. Lidé, kteří se v té době již většinou poddávali počínající normalizaci, byli nad jeho činem naprosto konsternováni; částečně Palacha odsuzovali, částečně adorovali. K něčemu vzdáleně podobnému došlo tedy i nyní. Češi, kteří si zvykli na pohodlný, nekonfliktní životní rytmus, byli najednou vytrženi obrazem, který je musel v nejvyšší míře zneklidnit a vyvolat nepříjemnou vzpomínku: co spatřili v ulicích své metropole, bylo naprosté a nestylizované odhodlání odpůrců ekonomické globalizace vyjádřit veřejně svůj názor a podstoupit pro jeho obranu osobní riziko. Střet kultury pivní prostřednosti s autenticitou politického názoru nemohl skončit jinak než hlubokým traumatem, a médii vyvolaná psychóza byla jedním ze způsobů, jak toto trauma vytěsnit.
Ocenit je třeba i mediální přípravu policie. Policejní složky si již dlouho před zasedáním vytipovaly televizní redaktory, od nichž výměnou za exkluzivní záběry z policejních akcí vyžadovaly oddanost a zaujaté reportáže. To se v době kampaně zúročilo. Zaujaté až psychotické reakce reportérů a moderátorů byly pravidlem, v několika debatách, které se k tématu pražských událostí na obrazovce odehrály, nedostali odpůrci globalizace nejmenší šanci - jak by také mohli, když mezi diskutujícími ve studiích byli přímo novináři spolupracující s policií a s ministerstvem vnitra!
Samozřejmě se lišila úroveň manipulace: komerční TV Nova nedala druhé straně vůbec prostor k vyjádření názoru, reportérka druhé komerční stanice TV Prima začala na představitelku Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG) téměř hystericky křičet, Česká televize se kontroverzním otázkám raději vyhýbala.
Podobná, i když o něco lepší, byla situace v papírových denících. Největší bulvární Blesk a polobulvární Mladá fronta Dnes zastávaly tvrdou linii, levicové Právo rovněž odsuzovalo demonstranty a chválilo policii, ale dokázalo si do značné míry udržet odstup, liberální Lidové noviny se sice uchylovaly k absurdním generalizacím, ale na rozdíl od ostatních papírových deníků např. nepotlačily informace o policejní brutalitě.
Téměř dokonalý byl úspěch policejní přípravy na Internetu, z něhož se v České republice pomalu začíná stávat autentický alternativní opinion maker. Stránky největších serverů se změnily v jedno velké diskusní fórum. Nejčastěji zastoupeným názorem byla nenávist k demonstrantům a víra v policejní verzi událostí: policie nikoho nebila, vše jsou výmysly zhýčkané levicové mládeže. Mnozí diskutující naopak usoudili, že policie má právo bít zadržené, pokud se dopustili trestného činu nebo zastávají zavrženíhodné politické názory. "Nebili je" a "Zbili je příliš málo" - takové bylo základní myšlenkové rozpětí těchto diskusí.
Média selhala ve své demokratické funkci na celé čáře: novináři tyto stereotypy prakticky vůbec nekorigovali a často dávali průchod proudu vlastních emocí.
Absurdní a zároveň smutně charakteristický byl výlet Ondřeje Neffa, vydavatele významného internetového deníku Neviditelný pes, do internačního tábora české policie pro cizince v obci Balková. Protože se odehrál až dva týdny po pražských událostech, nebyl tam už nikdo ze zadržených. Neff si promluvil s pracovníky tábora i s táborovou lékařkou, zeptal se jich na jeden konkrétní případ a napsal o tom článek, v němž obvinění demonstranta "vyvrátil". Personál tábora je prý milý a sympatický, zadržení demonstranti se chovali "vzpurně" a byli ke svým dozorcům hrubí.
Národ primitivů?
Jak širokou podporu měly takové názory v populaci? Zdá se, že přece jen menší, než jaký dojem se zejména televizní propagandisté snažili vyvolat.
Češi jsou v politice spíš pragmatiky a skeptiky a zpravidla odmítají jakékoli monolitně prezentované ideologie. Jít proti názoru, který se předkládá za oficiální, se však málokdo odváží; proto vznikla paradoxní situace. Na jedné straně lidé dávali ostentativně najevo, jak obdivují policii a pohrdají demonstranty, na druhé straně však už začínali pochybovat.
Když jsem tři dny po kritických událostech napsal do internetových Britských listů článek, v němž jsem se mimo jiné snažil vysvětlit, že násilí je v dnešním světě jedinou cestou k medializaci, dostal jsem elektronickou poštou velký počet reakcí. Většina se kupodivu nestavěla k demonstrantům odmítavě a chtěla diskutovat právě o tématech, která byla v médiích nejvíc tabu - brutalita policie, odpovědnost organizátorů a účastníků demonstrace za násilí páchané relativně malou částí demonstrantů, důvody, proč policie nasadila provokatéry, zda na Západě policie v podobných situacích rovněž nepostupuje nepřiměřeně tvrdě apod.
Uvědomil jsem si, že společnosti zoufale schází demokratická Kinderstube: v důsledku politického vývoje v roce 1989 není demokracie něčím, co by se postupně vyvinulo a etablovalo, ale pro mnoho lidí se stala jakýmsi novým dogmatem, vzorcem jednání, který se sluší následovat. Řada agresivních názorů je tak vlastně vyjádřením nejistoty: protože lidé neměli skutečný vlastní názor, přijali raději (mediálně fabrikovaný) názor většinový.
Řada lidí rovněž - a to bylo překvapující - vyslovila velké uznání českým organizátorům protestních akcí ze sdružení INPEG, jejichž mluvčí Viktor Piorecký a Alice Dvorská mnohokrát v průběhu kritického týdne vystoupili v médiích. Ta je naprosto iracionálně obviňovala z odpovědnosti za veškeré násilí, jehož se účastníci akcí dopustili, a zpravidla jim vůbec nedala šanci se hájit (moderátor České televize v přímém vstupu do diskusního pořadu vyzval A. Dvorskou, aby se Pražanům omluvila, v jiné televizní debatě téhož dne Dvorská prakticky ani nedostala slovo).
Několik mých korespondentů naopak oceňovalo perfektní vystupování, přirozenou inteligenci, sebeovládání a tolerantní přístup obou mluvčích, a zejména u charismatické Dvorské schopnost racionální a neemotivní argumentace. Bylo zřejmé, že by s mluvčími sami chtěli diskutovat, slyšet jejich názory - k tomu však, jak bylo řečeno, hysterická média vůbec nedala příležitost.
Poplatek za demokracii
To je také první z přínosů, které zasedání MMF/SB České republice dalo. Málokdo z místních obyvatel se dokázal identifikovat s rokujícími finančníky, ale zato o sobě dali hlasitě vědět představitelé mladé generace; v české politice se objevilo něco, co se zdálo být dávno odloženo jako nepotřebná rekvizita - idealismus. Jak bylo řečeno, akce S26 byla - v globálním měřítku - jednoznačným mediálním úspěchem INPEGu, a mladým vůdcům akce nelze v žádném případě vyčítat nedostatek organizačních schopností.
Dále se ukázala mediální moc Internetu. Jakkoli se policejní mluvčí zapřísahali, že na policejních služebnách nedocházelo k žádnému týrání zadržených, osobní výpovědi poškozených, které přicházely z celého světa, byly vystaveny na Webu a usvědčily policisty ze lži. Přestože česká vláda ústy svého premiéra sáhla k nejsilnější munici a prohlásila tyto zprávy za součást dezinformační kampaně organizované "zahraniční zpravodajskou službou", nakonec bude muset nezákonnosti přiznat a to přispěje k reformě policie a k vytvoření systému efektivní veřejné kontroly nad její činností, zejména při masových akcích podobného druhu.
Třetím a patrně nejdůležitějším přínosem zasedání MMF/SB je, že až pominou emoce, dojde k veřejné debatě o důležitých otázkách, které prozatím zastiňuje hysterie. Zasedání bylo terapií možná šokovou, přesto však, jak se zdá, v konečném efektu účinnou; svoboda je nedělitelná, kvalitu demokracie neurčuje postavení většiny, ale menšin, tyto a další základní poučky byly Čechům předvedeny v praxi takříkajíc pod okny.
A v tomto smyslu bylo půldruhé miliardy organizačních a bezpečnostních nákladů na zasedání finančních institucí velmi dobrou investicí, možná nejlepší, jakou kdy Česká republika do své demokracie vložila.
(psáno pro polský deník Gazeta Wyborcza - článek tam vyjde příští týden.)
