Rovnoprávnost pro Miloše Zemana!
Po čtyřiceti letech nezastřené služebnosti a podřízení tvrdé
cenzuře si česká publicistika plnými doušky užívá nezávislosti
a svobody slova, ať již skutečné či zdánlivé.Mám však pocit, že
od nástupu týmu Miloše Zemana do Strakovy akademie se současně
její velká část posunula od nezávislosti na vládnoucích kruzích až k takové míře kritičnosti, že při troše zlé vůle by se dalo hovořit o protivládních postojích.
Projevuje se to dokonce i v chování veřejnoprávní televize, která se často stává velmi nepříjemným kritikem vlády. Čerstvým dokladem je například reportáž o personální politice ministra Grosse, vysílaná 16. 10. 2000 v pořadu Fakta. S obsahem jejího sdělení se plně ztotožňuji. Vytkl bych jen neúplnost souboru představených osob a nevýraznost upozornění na tragičnost skutečnosti, že se v reportáži setkali lidé, kteří při protirežimních manifestacích v letech 1988 a 1989 stáli proti sobě na opačných stranách barikády, přičemž ti tehdy bití jsou nadále dole, zatímco jejich pronásledovatelé se s pomocí lidí z okruhu Miloše Zemana drze zabydleli ve vysokých státních funkcích. Nicméně mě zaráží, že takto kriticky se ČTV nevyjadřovala k personální politice dřívějších rádoby pravicových vlád, byť by se k tomu také ne jedna obdobná příčina našla.
Opojení z nezávislosti publicistů a svobody slova nachází zvláštní výraz ve vztahu novinářské obce k Miloši Zemanovi. Je obecně znám jeho záporný postoj k novinářům, vyjadřovaný často hrubým způsobem, nedůstojným osobnosti jeho vysoké intelektuální úrovně a mocenského postavení a - mimochodem -
podivně kontrastující s velkorysou noblesou, s kterou "válcoval" v Sedmičce 15.10. soudruha Grebeníčka.
Odpovědnost za tento nedobrý vztah mezi vedením ČSSD, popř. vládou a zejména premiérem na straně jedné a novináři na straně druhé je na straně politiků: ti totiž nezvládli jeden ze základních prvků svého řemesla, jímž je nalezení pohodového modu covivendi se "sedmou velmocí". Snad je to důsledek Zemanova podhodnocením vlivu novinářů na veřejné mínění.Jeho názor je ovšem naprosto mylný. Jako důkaz uvádím viditelný posun ve společenském vědomí ve věci poválečného odsunu Němců. Je nepřehlédnutelný a nepochybně je výsledkem soustavného cíleného úsilí určité skupiny novinářů (motivované ovšem pouze ušlechtilostí mysli a dobrotou srdce).
Na druhé straně se nelze divit nevrlosti předsedy vlády, kterého občas média představují jako burana, utápějícího rozum v pivě a becherovce. Nevidím zvláštní rozdíl mezi označením za opilce a za idiota. Přitom sám napadené novináře rozhodně za idioty nepovažuji a o skutečném vztahu předsedy vlády k alkoholu nemám informace. Bez ohledu na to nemohu přiznat právo urážet ani jedné straně.
Popouzet může i přehnanost různých výpadů proti Miloši Zemanovi kvůli celkem bezvýznamným záležitostem.Chtěl bych v této souvislosti komentovat například bamberskou aféru.Všichni, kdo jsme po čtyřiceti letech izolace od účasti na správě věcí veřejných, podnikání a od styku s "kapitalistickou cizinou" nějakým způsobem vstoupili do veřejného života, jsme byli bez ohledu na vzdělání a předchozí zkušenosti nedostatečně připraveni na nástrahy svobodného světa. Zřízením vlastní firmy nebo zvolením do politické funkce se nikdo z nás nestal přes noc z amatéra zkušeným profesionálem.
A mnozí jsme se stali obětmi různých šizuňků, kteří využili příznivých podmínek a přicestovali k nám z vyspělejších zemí s bezohledným cílem dosažení laciného zisku prostřednictvím celé záplavy podvodných nabídek finančních prostředků nebo "mimořádně výhodných" obchodů. Jejich návrhy byly často tak sofistikované, že slušný (rozuměj: socialisticky naivní) člověk si neuměl vůbec představit, že by nemusely mít reálný základ a mohly by být vymyšleny jen pro jeho okradení.
Je například znám případ podnikatele, který zaplatil 50.000 DM za příslib obstarání stomiliardového úvěru od švýcarské pidibančičky a dokonce pak přímo v kancelářích banky podepsal fingovanou úvěrovou smlouvu, která později posloužila k pokusu o jeho vydírání, aniž by dostal jedinou korunu.Ten dobrý muž ještě po pěti letech od oné příhody stále věří, že by mohlo být možné touto cestou získat prostředky na financování jeho fantaskního podnikatelského záměru.Při vší úctě k intelektu a vzdělání Miloše Zemana nevidím žádný zvláštní důvod, proč by neměl "naletět" právě on, když se pádu do pasti nevyhnuly celé zástupy dalších, které rovněž nelze považovat za hlupáky. Bamberk je drobná provozní nehoda a nestojí za pozornost, která je mu stále věnována.
Nepřiměřený povyk se strhl také kolem účasti premiéra při zahájení provozu Temelína. Nemyslím, že jeho přítomnost byla bezpodmínečně nutná.Ale také na ní nevidím nic závadného.Temelín je patrně technicky nejnáročnější a nejnákladnější stavba, která zde v moderní historii státu vznikla. Jeho budování bylo provázeno spory a pochybnostmi, pro vládu bylo zdrojem trvalých nemilých starostí a mimo to byl po dlouhá léta těžkým břemenem pro naši národní ekonomiku.
Přes všechnu spornost tohoto podnikatelského záměru je však Temelín také vizitkou technické vyspělosti a pracovní zdatnosti svých budovatelů. Bude-li fungovat bez poruch,bude to příznivé sdělení o nás pro potenciální investory. Bude to lepší reklama pro Českou republiku než hokejové vítězství v Naganu. A s dokončením JETE nepochybně odpadl vládě s krku těžký kámen úkolu na hranici jejích fyzických možností.
Lze proto pochopit, že čelní představitelé státu svou přítomností vyjádřili radost z dovršení velkého díla a úlevu ze zbavení se dlouhodobých starostí. Vrcholem nespravedlnosti postojů publicistiky k chování Miloše Zemana v souvislosti s Temelínem je pak pondělní výkřik Bohumila Doležala v Lidových novinách,dožadujícího se uspíšení odchodu Miloše Zemana z politiky.
Kroky, které česká vláda a naše další kompetentní orgány ve věci Temelína podnikly, jsou standardní a žádný stát, který v Evropě postavil atomovou elektrárnu, jich neučinil více. Novinářské hysterické volání po demisi premiéra je opodstatněné právě tolik, jako by byla jeho případná výzva redakci Lidových novin,aby přestala poskytovat své stránky novinářům, kteří soustavně a cíleně sugerují české veřejnosti pocit permanentního provinění či dědičného hříchu proti našim německy mluvícím sousedům. Předseda vlády si ovšem není s novináři roven, proto takový požadavek vyslovit nemůže.Kdyby to přece jen udělal,byl by právem obviněn z ohrožování svobody slova, zavádění cenzury a podobných zvráceností. Má jediné právo: být i nadále ostřelován a třeba denně vyzýván k abdikaci.
Předseda vlády samozřejmě není ani neomylný, ani vzorem dokonalosti. Například jeho až lehkomyslná vstřícnost k "recyklovaným" příslušníkům předlistopadových mocenských struktur je právě vzhledem k poznatkům o charakteru tradičních vztahů komunistických stran k sociálním demokratům zarážející.Inflace malicherných útoků na něj však má především ten důsledek, že oprávněná, o věcnou analýzu skutečnosti se opírající kritika skutečně důležitých věcí nemusí dojít k jeho sluchu, protože se rozplyne v šumění hloupostí.
Ostatně i s nezávislostí, objektivitou a svobodou projevu jeho kritiků není vše zcela jednoznačné a průhledné.Ač máme svobodu projevu, s částečnou výjimkou Necenzurovaných novin věčného rebela Petra Cibulky nelze u nás zveřejnit názory a poznatky, vymykající se linii převažující části médií, byť by nešlo o extremistické nebo jinak nebezpečné projevy. A jsou mezi námi lidé, kteří nikoho nezabili, nevytunelovali žádnou banku, neválejí se opilí v příkopech, ani neholdují drogám,ale jejich jméno je přesto spolehlivou průvodkou textu k cestě do redakčního koše. Vedle toho každé noviny mají své majitele. Ti i samozřejmě vůbec nevšímají, jaké názory "jejich" redaktoři prosazují (sic!) a zajímá je jen zisk.Je samozřejmě pouhou náhodou, že mezi politickou linií listu a jejich zájmy, popř. potřebami přidružené lobby,občas vznikne dosti dobře čitelná souvislost. Stejně jako mě znepokojuje otázka, kdo financoval přítomnost výtržnické části demonstrantů z 26.září, občas přemýšlím nad tím, kdo a proč financuje vytrvalé a opakované publicistické působení na vědomí národa ve směru, o němž není zcela jasné, kam povede.
Rovněž mi není jasné, kdo by zaplatil půlroční ztrátu výroby Temelína, pokud by ČEZ přistoupil na požadavky Rakouska a naší domácí "prorakouské" lobby na půlroční přerušení spouštění. Otázka je zneklidňující i proto,že se přesně neví, kdo a podle jakých kriterií by prováděl supervizi již vykonaných kontrol, a proč by na to potřeboval právě přesně půl roku. Mám obavy, že z požadovaných šesti měsíců by nejméně čtyři padly na jalové diskuse o tom, co a jak je vlastně třeba udělat a koho tím pověřit, přičemž cena takto mile traceného času by byla vyjádřena nejméně v desítkách milionů korun.
