Kam dřív skočit?
Mezery a fauly argumentů v tisku
Miloš Štěpánek
Při pátrání po příčinách nedostatků společenského diskurzu v naší vlasti a po pravidlech metod a procedur - jejichž dodržování by mohlo vést ke kýženému zvýšení (zatím tak politováníhodně nízké) úrovně politické kultury - jsem narazil na zajímavou pracovní charakteristiku komentáře. Zaujala mne zejména proto, že při zmínce o dvou hlavních chorobách našich médií jsem nedávno navrhl (zrcadlově k žertovnému výrazu Tomáše Peciny ("komentaritida" zpravodajství) doplnit pro "párový" neduh (myslel jem si že vtipně) termín "fabulatitida" komentářů. A tady je krok k pozitivní formulaci.
V poznámkách o kvalitě komentářů české redakce BBC v Louči č.6 Milan Šmíd napsal (zvýrazňuji indikace, které považuji za nejpodstatnější): Podle mne skutečný komentátor postupuje ... způsobem: přišel, viděl, viděné porovnal s obecně dosaženou úrovní poznání a se svými hypotézami, byl schopen rozeznat podstatné od nepodstatného, pod tíhou zjištěných skutečností korigoval své výchozí hypotézy, čtenáři sdělil výsledky svého bádání tím, že fakta uvedl do souvislostí. Napadá mne, že většina těchto nároků by se měla uplatňovat nejen na novináře-komentátory (i když v jejich práci by měly hrát roli svrchovanou). V základních rysech (zejména pokud jde o obecně dosaženou úrovní poznání) by se měla cum grano salis uplatňovat na kohokoliv, kdo v médiích publikuje. A ještě pokračování citátu: ... právě v objevování těchto souvislostí, na první pohled neznámých či neviditelných, vidím smysl komentářů. Letité sympatie k Saturninovi mne přiměly uplatnit toto měřítko na tři materiály Lidových novin (středa, 25.10. 2000) s neveselým výsledkem.
Konec války s komentátory
Není divu, že premiérův "moveton" (výraz z Puškinova Oněgina má francouzský původ = mauvais-ton) mu oblibu žurnalistické obce nepřináší. To dává novinář a spisovatel Karel Hvížďala (str.15, Premiérovy zastírací manévry) najevo slovy "nežalovatelnými", ale patřičně drsnými. Cítíme jak se sám usilovně drží na uzdě, protože i na sebe musí vztahovat svoje úvodní prohlášení, že "k nadávce ...se člověk uchyluje...z důvodů vnitřní nedostatečnosti".
Bohužel však jeho vášnivá argumentace není vždy zcela korektní. Tak třeba v charakteristice novinářů porovnává skutečný stav do roku 1989 (byli "převodní pákou" ideologie) se zbožnými přáními období následujícího. (V demokratické společnosti by novináři měli sbírat, zkoumat a zveřejňovat informace z nejrůznějších zdrojů, a tím vykonávat kontrolní funkci na zbývajícími třemi "mocnostmi, které tvoří páteř demokracie, tedy nad mocí ústavodárnou - spíše asi chtěl říci zákonodárnou - výkonnou a soudní.). Měli by, měli, ale do jaké míry se ty "nejrůznější zdroje" opravdu ve všech podstatných souvislostech konfrontují?
U Hvížďaly - jako ve spoustě replik na "quasi-mírový manifest" - postrádám odpověď na klíčovou tezi premiéra: jak vysvětlit, že za neutuchající přehradné palby všech druhů opozice a medií proti ČSSD a jí sestavené menšinové vládě (se všemi důsledky tohoto křehkého uspořádání) její preference od počátku roku v podstatě stále stoupají. Hic Rhodus. To nevyřeší citát z Manfreda Pütze, že především na mediálních kampaních dnes záleží nejen úspěch výrobků a co budeme jíst, nýbrž i taková rozhodnutí, jako například kdo se stane italským ministerským předsedou či americkým prezidentem. Především? Ale asi nejen.
Napomáhání pomluvě
K minuciézní právnické analýze slavného advokáta Oldřicha Choděry "Jak je to s utajením zdroje a trestní odpovědnosti" (rovněž str. 15 v LN 25. 10) v souvislosti zejména s kampaní Olovo s rozsáhlým podtitulkem Novinář má nejen právo, ale i morální povinnost tajit jakýkoliv zdroj bez ohledu na to, kdo a proč se na něj obrátil zdánlivě není co dodat. Z hlediska pozitivních paragrafů lze asi jen sotva dodat další aspekty formulace případných uvažovaných různých prohřešků.
Autor ovšem není novinář, který by se mohl dovolávat i právního vědomí dle přirozeného práva, klást otázky v nekodifikovaných souvislostech. Shledávám mírně podivným, že média nekladou otázku, zda žurnalisté MfD ve skutečnosti nenapomáhali autorovi hanopisného plánu jeho čin dokonat. Text v počítači lze jen sotva považovat za samotnou realizaci pomluvy. Difamace Petry Buzkové naplno propukla, teprve když list (a po něm další) "vyinvestigovaný" text doslovně zveřejnil. Musela tato média opravdu o "originálních" pomluvách informovat takto bulvárním (pavlačovým?) způsobem. Nepamatuji se, že bych takovou novinářkou (sebe)kritiku někde četl.
Navíc jádro problému je především v rovině politikářské, kterou se orgány činné v trestním řízení sotva mohou zabývat. Šlo či nešlo o účast státního úředníka na boji o vnitrostranickém pozice? Dějiny ovšem svědčí i o dopadu politikaření (pokud vede ke změnám vlivu různých členů a skupin v mocenských uskupeních, ve vedeních stran apod.) na skutečnou politiku, na onu neopomenutelnou "správu věcí veřejných". A je třeba přísně sledovat, do jaké míry se v médiích setkáváme s pouhými prohřešky proti profesionalitě a kde již nezávislost médií zaplakala a novináři místo plnění svých žádoucích povinností (např. uvedených Karlem Hvížďalou) "dělají politiku". Kdo dá ruku do ohně za to, že všechen mediální ruch kolem Olova byl veden jen andělským úsilím o zvyšování politické kultury? Že to - při veškeré vážnosti případu - pro někoho to přece jen není pouze další hůl na "socanského" psa?
"Úhel pohledu" Občanského institutu na penzijní reformu.
Před obsahovými poznámky ke zdrcujícímu sdělení Jaromíra Žegklitze "Česká penzijní reforma - všech o špatně" mám "statutární" problém. Institut asi popírá vazbu na jakoukoli stranu, jakož i že by jeho aktivity byly politické. Nemám potuchu z jakých míst je financován. Autor sice často publikuje, ale sotva je to novinář. Tedy váhám, zda a z jakého titulu tu lze aplikovat "Šmídovu větu". Ale risknu to.
Nedávno jsem zde položil klíčový test serióznosti pro diskusi o (kapitálovém) "třetím pilíři" penzijní reformy. Žegklitz se k jeho jádru ani nepřiblížil, což je jeho svaté právo, pokud by byť jen kalkuloval cenu takového řešení . Jeho právem je i volba žoviální trivializace úvah soupeře švejkovacím tónem. V úvodní větě (Tak jsme se dozvěděli, že vláda zahájila penzijní reformu) chybí jen před čárkou oslovení "paní Müllerová". Ovšem Ferdinanda tehdy opravdu zabili, zatím co vláda zatím jen schválila návrh a do zahájení reformy je ještě móóóc daleko.
Od představitele instituce, která nese v záhlaví přívlastek "občanská" mne děsí necivilizovaný způsob argumentace, komentář typu "co mi právě slina na jazyk přinese". Jsou zde příklady (1) vědomě nekorektního popisu faktického stavu, (2) překrucování pozice soupeře či (3) popírání jinak veřejně dosti známých fakt, což všechno samozřejmě chodu veřejného diskurzu škodí.
- Navrhované zřízení pojišťovny a oddělení peněz na důchody od státního rozpočtu podle Žegklitze prý NIC NEŘEŠÍ. Nemá snad samotný státní rozpočet obrovské problémy, protože se jeho prostřednictvím (neúčelně) přerozděluje obrovské množství prostředků? Tak že tento krok by COSI řešil, ale tak, že se to nehodí do kritikova ideologického krámu.
- Dále prý "Levice tvrdí, že stát nemůže nikomu nařídit ukládat peníze ve fondech, za které se nemůže zaručit". Zde je překroucení dvojjediné. Jednak Nejen levice, ale i místopředa ODS Macek (viz jeho nedělní televizní vystoupení) právem zpochybňuje, že nařizovat povinné spoření by bylo konsistentní s konzervativními a liberálními principy. A Žegklitz nevysvětluje občanský smysl pověřování soukromých subjektů povinným pojišťováním, za něž by povinně spořícím stejně musel ručit (jinak opovrhovaný) stát.
- Jak lze předhazovat vládě ČSSD, že "nepomyslela na spoření dobrovolné", které v ČŘ řadu let existuje a změnami jí provedenými se jeho účinnost a přitažlivost podstatně zvýšila.
Aux armes, cityoens! Takto asi komunikativní občanskou společnost nevybudujeme.
Závěr
Je neveselý. Vyznívá jak v potřebu "oprášení" metod a procedur vedení veřejného diskurzu, všeobecnou osvětu o nich, ale hlavně jejich soustavné prosazování a snad i vynucování. Jak a kým? Každý má ovšem zametat před svým prahem. Jak ale docílit toho, abychom se ve stále různorodějším a rychlejším (s pomocí elektronickým prostředků) toku informací vzájemně slyšeli, měli trpělivost si vzájemně nejen naslouchat, na cizí argumenty reagovat, ale také korigovat své hypotézy a v rozhodujících tématech vývoje naší společnosti směřovat buď prostě ke konsensu, nebo - tam kde jde o konfliktní zájmy - alespoň vypointování stanovisek, jako srozumitelnému podkladu ke skutečně politickému rozhodování.
