O squatu a squatterech, o bytech a bydlení
Před několika týdny zahájily pražské vysoké školy cyklus přenášek dalšího školního roku. Některým posluchačům nastal, vedle školních povinností, ještě další problém. Sehnat v Praze levné a odpovídající ubytování je takřka nemožné. Mnozí studenti musí, alespoň přechodnou dobu, bydlet v některém opuštěném pražském domě obsazeném mladými lidmi. Do češtiny se již dávno přenesl jeho anglický výraz - squat. Ve svých úvahách o bytech a bydlení se proto dnes vydám do oblasti, která zdánlivě nemá s bydlením spořádaných občanů nic společného. Jsme opravdu hluboko ovlivněni představou domu obsazeného squattery jako marihuanového doupěte plného pochybných individuí povětšinou celostátně hledaných. Takováto představa v nás byla trvale pěstována, a když se zamýšlím zpět, změny v 1989 nepřinesly do této praxe nic nového.
Nažehlený redaktor komentující na pozadí probíhající policejní zásah. Kamera zabírá kuželem reflektoru uloveného mladého člověka sedícího na hřebeni střechy. Na závěr ještě obrázek pana majitele. Ten je trochu vyplašený, nicméně příjemně překvapený, že za zanedbání tohoto činžáku se mu v této zemi dostane ještě tolik publicity.
Nedávno jsem byl osloven nepsaným správcem našeho, dnes již bývalého, holešovického squatu, panem Polákem, abych ho nepřímo zaštítil při jeho jednání se zástupci naší městské části při definitivním uvolnění domu pplk. Sochora 28. Problémy kolem tohoto vybydleného obecního domu, obsazeného squattery od roku 1990, byly nevděčnou náplní práce našich úředníků a policie v minulých letech. Celá záležitost ke zdárnému konci, který jak doufám, uspokojil všechny strany.
Já jsem se v souvislosti s těmito rozhovory seznámil s problematikou squattingu. Také jsem se zajímal, jak to řeší jiné státy Evropy. Pokud třeba v Holandsku obsadíte byt ve dva roky prázdném domě, stolem, židlí, postelí vyšší než 40 centimetrů a nikdo Vás do 24 hodin z domu nevykáže, nesmíte být vystěhován. Naopak majitel s Vámi dokonce musí uzavřít nájemní smlouvu. Postupně jsem začal chápat squat jako svého druhu trest. Trest za spekulace s nemovitostmi, za velké soudní spory, za neschopnost dohody mezi spoluvlastníky a v neposlední řadě trest za docela obyčejnou lenost.
Na druhou stranu nutno poznamenat, že doma v západní Evropě obsazené squattery vypadají stejně, mnohdy lépe než domy s normálními nájemníky. Jsou většinou dobře udržované a chráněné. V přízemí bývá často levná hospůdka, do které často zajdou starší, chudší obyvatelé okolních domů. Navazují se přátelství. Mladí studenti, ti jsou v drtivé většině obyvateli squatu, rádi vyslechnou jejich životní zkušenosti.
Co říci na závěr - bydlení ve squatu bývá spojeno s určitou životní etapou mladého člověka. S přibývajícími lety a zlepšující se finanční situací squat tito mladí postupně opouštějí a za ně přicházejí jiní. K tomuto způsobu bydlení jsem postupně zaujal shovívavý postoj. Ale to, že někteří mladí lidé, naši budoucí lékaři, právníci či učitelé musí procházet squaty, považuji rozhodně za určité selhání naší společnosti.
(Článek vyšel v měsíčníku Pražský Demokrat v listopadu 1997. Tehdy byl autor členem bytové komise zastupitelstva Prahy 7 a místopředseda RVV ČSSD Praha. Dnes kandiduje na senátora a je náměstkem primátora hl. města Prahy, zodpovědným za sociální oblast. Zcela nedávno se O. Kechner proslavil jako nesmiřitelný odpůrce konání pražského Dne bez aut.)
