Britské listy

pátek 10. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

Komentovaný přehled zpráv Odkazy:

Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Squatting:

Vláda tvrdé ruky zasáhla na Ladronce (Tomáš Pecina, Štěpán Kotrba)

Jak jsem změnil názor: O squatu a squaterech, o bytech a bydlení (Otto Kechner) Reakce:

Vyšinutá dívka: zachovala se jako těžký zločinec (Dalibor Žůrek)

O Machové, o přežívání a o konformitě (Vlasta Leporská) Občanská společnost:

Lesk a bída Občanských právních hlídek (Tomáš Pecina)

Ikona pro Vaši stránku...

Občanská společnost, jakou si president Havel nepředstavuje

Lesk a bída Občanských právních hlídek

Tomáš Pecina

Projekt Občanských právních hlídek (OPH), podporovaný Ekologickým právním servisem a Hnutím občanské solidarity a tolerance, vznikl na základě logické úvahy, že i když všichni, kdo se zabývají problematikou lidských práv, víceméně vědí, že s jejich dodržováním - zejména ze strany policie - to v České republice není slavné, chyběl doposud oponent, který by mohl být efektivní protiváhou dobře organizovanému bezpečnostnímu aparátu.

Koncepce OPH je zcela v souladu s obecně přijímaným pojetím občanské společnosti: členové hlídek si na masových shromážděních neosobují větší práva než jiní občané, ale tím, že jsou dobře informováni, vybaveni technikou (videokamery, fotoaparáty...) a především jsou ve vzájemném spojení během akce i po ní, uspějí tam, kde izolovaný jednotlivec selhává.

Půldruhého měsíce po pražských událostech kolem summitu je čas na první hodnocení, jak úspěšně si Občanské právní hlídky vedly a co z úkolů, které si předsevzaly, dokázaly skutečně splnit.

Kdybychom posuzovali úspěšnost projektu OPH jen podle toho, jak o jejich činnosti referovala média, museli bychom ho nejspíš označit za prvotřídní flop: informace z tiskových zpráv, které přebírala ČTK, se do papírových novin vesměs vůbec nedostaly nebo byly uvedeny mezi málo podstatnými, jednořádkovými zprávami. Televize, včetně veřejnoprávní, o činnosti OPH po zasedání MMF/SB mlčely zcela. Není proto divu, že v atmosféře této mediální psychózy se zástupci hlídek pražské demonstrace 28. října sice zúčastnili, ale obléknout světlemodrou vestu s logem OPH se už nikdo z nich neodvážil.

Jako nesprávná se ukázala i sázka na vládního zmocněnce pro lidská práva (tedy tak trochu zmocněnce kočky pro práva myší) Petra Uhla. Jeho podpora právním hlídkám, pokud vůbec jaká, byla kromě prvního týdne striktně neveřejná, kuloárová, čímž Uhl prokázal starou pravdu, že (každá) moc korumpuje.

Zcela jiný je pohled z hlediska objemu a kvality dokumentů, které hlídky zpracovaly, archivovaly a postupně daly k dispozici médiím. Do dnešního dne se nevyskytl ani jeden případ, kdy by vyšlo najevo, že informace v dokumentech OPH jsou nepřesné nebo zkreslující. Ti, kdo považovali za svou povinnost dokázat opak (jako Ondřej Neff v případě zbitého belgického aktivisty van Broekhovena), museli sáhnout ke krajně neférovým prostředkům: dokazovat lživost prohlášení aktivistů pouze na základě výpovědi jejich věznitelů se příčí nejen základní novinářské etice, ale i zdravému rozumu; zejména Neffovo "resumé případu" určitě není textem, který by se zapsal do dějin české žurnalistiky jako následováníhodný počin.

Občanské právní hlídky - a to je jejich přednost i slabina zároveň - fungují jako síť dobrovolných spolupracovníků i jako hierarchická organizace uspořádaná kolem jednoho centra současně. Tomuto centru bohužel scházejí některé klíčové funkce, zejména neexistuje funkční tiskové oddělení, které by zpřístupňovalo všechny výpovědi týraných osob na Internetu (tuto funkci částečně - a trochu proti své vůli - suplovaly Britské listy), organizovalo pravidelné tiskové konference a zajišťovalo průběžný informační servis.

Jako velmi kompetentní se naopak ukázali jednotliví spolupracovníci právních hlídek. To, že si v praxi ověřili možnosti fungování "grassroots" organizace, je zvlášť významné v zemi, kde dva ze čtyř nejvyšších ústavních představitelů tvrdí, že jedinou legitimní formou občanské angažovanosti je členství v politické straně. Velmi cenné budou i dílčí úspěchy, které úsilí právníků OPH přinese.

Určujícím pro to, zda koncept Občanských právních hlídek přežije, jak se zdá, bude to, nakolik se jejich spolupracovníci dokáží shodnout v definitorických otázkách jejich fungování. Jde zde o několik základních problémů, které jednotliví aktivisté chápou rozdílným způsobem:

Smějí na činnosti hlídek participovat lidé spojení s konkrétními kauzami (např. ekologií), nebo je třeba omezit účast v OPH podmínkou nezávislosti a striktního dodržování zákona (tj. vyloučit ty, kdo se angažují v akcích občanské neposlušnosti)?
Jaký vztah zaujmou OPH k novinářům? Očekávají, že žurnalista, který se stane spolupracovníkem hlídek, ztratí profesionální odstup od svého tématu? (Z formulace základního stanoviska OPH to není jasné.)
Považují Občanské právní hlídky za svou povinnost upozorňovat na porušování zákona ze strany neonacistických účastníků masových akcí? Pokud ano, dokážou měřit stejným metrem i anarchistům? A jestliže ne, neměly by raději přenechat dohled nad porušováním zákona demonstranty policii a vymezit se prostě jako ten, kdo kontroluje policisty?
Na čem chtějí OPH budovat svou autoritu? Na věrohodnosti svých výstupů a na spolupráci s médii nebo na tom, že je jako partnera akceptují kontrolovaní (tj. zejména policie)?

Troufám si tvrdit, že právě tato témata převážnou měrou rozhodnou o budoucnosti Občanských právních hlídek; jejich úspěch nebo neúspěch může být předobrazem osudu občanské společnosti v této zemi.