Britské listy exkluzivně zveřejňují dokumenty k případu Ladronka
Jak to bylo s nelegálností Ladronky
V neděli poskytl právní zástupce obyvatel statku Ladronka, JUDr. Jan Křeček, Britským listům několik dokumentů týkajících se právních aspektů nezákonného vyklizení objektu.
Nejdůležitější jsou smlouva o užívání a žaloba města na vyklizení Ladronky.
Jak jsem uvedl před dvěma týdny ke kauze Tesárek/Nobilis-vila Milada, každý ze squatů je třeba posuzovat individuálně a uvědomovat si rozdíly mezi tím, jak se neoprávnění obyvatelé vůči majiteli objektu a jeho vlastnictví chovají. U Milady jde o to, že majitel nemá pro budovu využití, squatteři stavbu sami prokazatelně udržují a proto lze mít za to, že současný stav je oboustranně přijatelným modem vivendi.
Obyvatelé známější Ladronky naopak tvrdí, že měli na provozování kulturního a sociálního centra platnou nájemní smlouvu. Pohled na text smlouvy ale říká něco jiného: poněkud nestandardní "smlouva o užívání" neopravňuje obyvatele ani k obývání statku, ani k provozování aktivit, které v Ladronce probíhaly, ale víceméně jen k přípravě objektu pro takové využití, na němž se však město a nadace zřejmě nikdy nedohodly. V tomto smyslu je Ladronka klasickým squatem a argument squatterů, že jejich pobyt na Ladronce byl legální, nemůže obstát.
Velmi formální je také důvod, kvůli němuž právní zástupce squatterů výpověď napadl, a je těžko pochopitelné, že soud nebyl schopen za víc než rok a půl rozhodnout.
Na druhou stranu na Ladronce existoval po sedm let pokojný stav, statek dobře plnil v rámci hnutí městské alternativní kultury řadu funkcí a jestliže se radní rozhodli využít objekt jiným způsobem, v žádném případě neměli volit přístup, pro který se rozhodli - nehledě na to, že se tím spolu s městskou policií dopustili řady poměrně závažných trestných činů. Navíc, pokud město jednou podalo žalobu na vyklizení Ladronky, nemá právo řešit pomalost soudu brutální svépomocí.
Voluntarismus a neprofesionalita celé akce je o to znepokojivější, že se jí do čela postavili představitelé Občanské demokratické strany, která se (aspoň v programu) vymezuje pravicově, tady jako strana, které by nejvíc ze všeho mělo záležet na uplatňování zákona.
A ještě jedna věc s tím souvisí:
Problém hnutí tzv. levicových extremistů v této zemi je v tom, že mladí lidé, kteří se k němu hlásí, jsou médií naprosto iracionálně démonizováni a vykreslováni jako ideologičtí zaslepenci, militanti a narkomani, přičemž ve skutečnosti nejde o nic víc než o přirozený generační rozpor, manifestovaný navíc velmi umírněnými prostředky. Skutečných "anarchistů" a radikálů v západním smyslu toho slova je v tomto hnutí možná jedno procento a drogově závislých je mezi aktivisty rovněž velmi málo: skutečný narkoman totiž musí věnovat všechnu energii důsledkům své závislosti a určitě se přitom nedokáže soustředit na boj za aktivistické kauzy.
K velmi podobnému jevu dochází i na druhé straně politického spektra: média nerozlišují mezi různými formami pravicového radikalismu a házejí do jednoho pytle idealistické snílky s vyholenou hlavou s těmi, kdo se ve jménu ideologie dopouštějí rasově motivovaných zločinů.
K velké škodě země se tak část mladé generace stává "vnitřním nepřítelem" společnosti, na němž se většinový konsensus utvrzuje v názoru, že být odlišný se nesluší. Vyspělý svět přitom již dávno vyznává diverzitu.
