Česká politika:
Globalizace, intelektuálové a levicový extremismus
(Miroslav Mareš je předseda Rady České televize.)
Násilné události, spojené s protestními demonstracemi v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, narušily snahy některých českých "humanistických" intelektuálů vytvořit z tzv. "diskuse o globalizaci" širokou základnu pro prezentaci svých názorů a prosazování svých mocensko-politických cílů a zájmů. Poté, co se jim nepodařilo přesvědčit širší veřejnost o potřebnosti konceptů "nepolitické politiky" a specificky pojaté občanské společnosti, začali se výrazněji orientovat i na další témata a jednotlivé sociální skupiny. Hlavní moralizující profilace na téma "zkorumpovanosti" a "zkaženosti" politiků tradičních stran se v zásadě minula účinkem, což potvrdil rychlý úpadek zájmu o Impuls 99 i iniciativu Děkujeme, odejděte. V souvislosti s kauzami jaderné elektrárny Temelín a se zasedáním MMF a SB v Praze se pro tyto intelektuály naskytla lákavá šance získat si nového "perspektivního" spojence, kterým by mohla být krajně levicové a "extrémně zelená" část mládeže.
Potřeba dialogu?
Před zasedáním byla zintenzívněna diskuse s různými sdruženími ekologistického a levicového zaměření, kterým byla zdůrazňována potřeba dialogu, a tím byl zvyšován pocit jejich důležitosti. Několika osobám s velmi radikálními názory se dostávalo pozornosti, která je pro řadu skutečných českých myslitelů současnosti nepředstavitelná. Iniciativu proti ekonomické globalizaci (INPEG) na veřejnosti reprezentovala především studentka Alice Dvorská, která je současně jednou z čelných představitelek Československé anarchistické federace (ČSAF). Tato organizace ve svém novém manifestu, zveřejněném v jejím časopise Existence č. 8 z jara 2000, otevřeně konstatuje, že "současný systém parlamentní demokracie nedává lidem možnost svobodně rozhodovat o svém životě". Proto anarchisté požadují odstranění kapitalismu a státu. Vhodným pojmem pro zakrytí tradičních komunistických a anarchistických cílů se pro ně stala globalizace, protože díky vágnosti a neurčitosti tohoto pojmu s ní lze takřka libovolně nakládat. Např. lze z této pozice tradičně kritizovat kapitalismus, kterému se dostane pouze přízviska "globalizovaný", což boj proti němu pozvedává na "vyšší úroveň". V "Základním stanovisku INPEGu" jsou "zločiny" MMF a SB pojmenovány velmi zřetelně - požadují totiž při poskytování půjček rozvojovým zemím deregulaci, liberalizaci a privatizaci. Je zřejmé, k jaké části politického spektra se strach z těchto a podobných opatření váže a kde má "antiglobalizační" kampaň své ideové kořeny.
Smysluplnost "dialogu" s nositeli výše uvedených názorů je více než sporná, což se ostatně potvrdilo při akci pořádané prezidentem Havlem na pražském Hradě, která kromě mediálního efektu pro zúčastněné mnoho nepřinesla (INPEG se jí navíc nezúčastnil na protest proti nevpuštění několika zahraničních aktivistů do země). Vedoucí představitelé MMF a SB, tedy institucí, které jsou kritizovány z řady stran, se pokouší vylepšit své image způsoby, které je s očích reálně uvažujících lidí spíše zesměšňují. Bezvýsledné rozhovory se skupinami mladých radikálů či s Bono Voxem z hudební skupiny U2 o líbivém požadavku na oddlužení nejchudších zemí však jistě přinášejí větší mediální pozornost a lacinou popularitu než plodnější dialog s "neatraktivními" liberálně-konzervativními ekonomy, kteří se pokoušejí optimalizovat působení těchto institucí. Změna některých aktivit MMF a SB není důsledkem pouličními násilí ani zmíněných debat, ale spíše tlaku financujících členských států obou institucí, které nechtějí zbytečně plýtvat penězi. Rovněž neúspěch jednání WTO v Seattlu měl jiné příčiny než "hrdinnou bitvu" odpůrců globalizace s policií.
Rozbitá metropole "evropské provincie" a intelektuální reflexe
"Zajímavé názory" prezentoval na stránkách srpnového čísla časopisu Sedmá generace, který vydává Hnutí Duha, Jiří Pehe. Svůj text nazval "Nedospělá demokracie v evropské provincii", čímž patrně narážel na podlézavou snahu některých politických seskupení v ČR řešit vnitropolitické problémy předáváním plytkých materiálů, hanobících vlastní zemi, zástupcům Evropské unie v Praze, či nadměrný výskyt slova evropský (a jeho variant) v materiálech jednoho občanského sdružení, které se pasovalo do role mluvčího českých intelektuálů a "zachránce" české politiky. Naštěstí jsou v ČR i politické síly, které realisticky hájí národní zájmy a nechtějí si nechat ovlivňovat vnitropolitické demokratické rozhodování "zvenčí", a proto je Peheho titulek zatím naštěstí nepřesný.
Jeho další teze jsou však pozoruhodné a zaslouží si další citaci: "Reakce české společnosti a politiků na zářijové setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze i na úmyslný antiglobalizačních aktivistů protestovat během zasedání vypovídají mnohé o stavu české demokracie a společnosti. Jak už se u nás stalo zvykem, téměř nikdo neuchopil zasedání a s ním související protesty jako výzvu k hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší proces globalizace, či jako výzvu ke skutečnému dialogu mezi dvěma stranami, z nichž každá má svůj díl pravdy. Mezi politiky se už tradičně o něco podobného pokusil pouze prezident Havel a stejně tradičně byly odezvou na jeho úsilí jen posměšné reakce většiny ostatních politiků ... Syndromem maloměstského českého uvažování o světě je spíše to, že jsou už dopředu vytvořeny mytologizované fikce, kterými se navzájem strašíme - například že se Praha dozajista stane místem pouliční války. Dočista se přitom zapomíná, že se zde během zasedání odehrají události světového významu, které skutečně mohou ovlivnit způsob fungování naší civilizace a nám poskytují příležitost převzít díl odpovědnosti. Politici a policie se na zasedání MMF a SB ovšem většinou nepřipravují jako na příležitost k demokratické diskusi, ale jako na příležitost "zatočit" s neposlušnými demonstranty a ukázat světu, že nejsme žádný Seattle. Už dopředu je tak zmařena jedinečná šance dozvědět se nejzávažnější argumenty nejenom těch, kteří stojí v čele mocných mezinárodních finančních institucí, ale i těch, kteří tyto instituce vidí kritiky ... Je jasné, že nejradikálnějším protiglobalizačním aktivistům se nepodaří proces globalizace zastavit. Jejich argumenty jsou stejně naivní jako argumenty těch, kteří nábožensky věří v moc neviditelné ruky trhu či schopnost vědy a techniky překonat všechny problémy naší civilizace. Neznamená to ale, že bychom neměli těmto radikálům naslouchat. Otevřená diskuse s názory, s nimiž bytostně nesouhlasíme, je jedinou cestou, kterou lze hledat cesty nakonec schůdné pro většinu. Ustrašené čekání na apokalypsu nebo naopak zastrašování všech, kdo by snad chtěli narušovat naše vidění světa, nevede nikam."
Poté, co se Prahou přehnala zmíněné mytologizovaná fikce, je však obhajoba dialogu s nejradikálnějšími aktivisty velmi problematická. Ostatně není mi známo, že by se zpoza policejních štítů vynořila postava pana Peheho, ochotného v dešti dlažebních kostek a Molotovů debatovat o hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší globalizace. Ani za žádnou rozbitou pražskou výlohu se Peheho tvář napjatá očekáváním, kdo bude partnerem k dialogu, nezjevila, a přitom zřejmě i on "jedinečnou příležitost" propásl.
Hledání cest "schůdných pro většinu" však někdy může být problematické. Např. následující text, převzatý z rozšiřované publikace Federace sociálních anarchistů "Globalizace - kritický pohled", svědčí o tom, jakým způsobem je "boj proti globalizaci" pojímán: "... Globalizace sama o sobě představuje proces, první kterému se staví jen menšina protestujících - např. extrémní nacionalisté, volající po obnově moci a zašlé slávy silných národních států, navzájem soupeřících a nemajících nutně jednotný liberálně-kapitalistický rámec - nebo primitivistické a zpátečnické proudy v ekologickém hnutí, které vyzývají k návratu do v lepším případě středověkých technologických a kulturních podmínek nebo v horším případě před neolitickou revolucí - údajně ve jménu záchrany životního prostředí. Zbytek protestujících neprotestuje proti globalizaci jako ve své podstatě neutrální vývojové fázi určité společenské formace, ale proti kapitalistické globalizaci jako prosazení hodnot kapitalismu jako systému na celé planetě ... Globalizace znamená pro společenský systém známku úspěchu. Znamená, že určité společenské třídě - dnes vládnoucí třídě (buržoazii) - se podařilo natolik prosadit svoje zájmy a moc, že obrazně řečeno dohlédne do každého zapadlého koutku naší planety."
Je tedy zřejmé, že boj proti globalizaci se stal variantou tradičního ultralevicového boje proti kapitalismu, pouze se přenesl do mírně odlišných podmínek a upravil pojmový aparát. Jako levicový extremismus jsou označovány všechny organizace a názory, které radiálně kritizují společenský a ústavní systém a názory, které radiálně kritizují společenský a ústavní systém a odmítají jakékoliv panství člověka nad člověkem. Jejich strategie a praxe je založena na tom, aby byl kapitalistický a parlamentně-demokratický řád přeměněn na komunistickou nebo socialistickou společnost. Podle německých politologů Uwe Backese a Eckharda Jesseho se levicově extremistické doktríny shodují s demokratickým ústavním státem ve zdůrazňování fundamentální lidské rovnosti, ovšem vyvozují z tohoto etického základního principu důsledky, které je možné považovat za radikální. Postulují totální osvobození člověka od všech společenských (politických, ekonomických, kulturních) tlaků a považují za principielně realizovatelné dosažení řádu bez panství tvořeného rovnými a svobodnými lidmi. V protikladu ke konstitučně-demokratickému ideovému okruhu zneužívají levicově-extremistické doktríny náhled na chyby, omezenost a imperfektabilitu lidí a jejich snah a předpovídají zrození "nového člověka", který se rozejde se všemi dosud známými formami společenského uspořádání a přivodí stav úplné spokojenosti a harmonie na Zemi. Pluralitní demokracie slouží pouze k dovednému zastírání společenského panství a utlačování. Na základě této definice lze konstatovat, že "bojovníci proti globalizaci" rovněž věří, že chudoba v zemích třetího světa je nedostatkem světového (brettonwoodského) systému a doufají, že pokud budou zrušeny "nenáviděné" instituce a organizace (pro které je pomoc třetímu světu pouze pláštíkem pro zakrytí kapitalistické "ziskuchtivosti"), vznikne "báječný nový svět". Světový kapitalismus řízený "zlým a bohatým Severem" nahradí spokojená společnost všech "dobrých lidí" z celé zeměkoule. Tradiční ultralevicový utopismus s nebezpečnými důsledky pro získávání příznivců je z "antiglobalizační" kampaně velmi patrný.
Globalizace samotná přitom může být chápána různě - např. v materiálu německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání je definována jako postupný proces (nikoliv stav), "kdy jsou stále více závislé trhy a produkce v různých zemích, a to díky dynamice obchodu se zbožím a službami a pohybu kapitálu a technologií". Přes závažné důsledky vyplývající z tohoto procesu (který má kořeny již v počátcích industrializace) z něj není nutné činit "osudovou" výbavu hlubokomyslných intelektuálních debat, zvláště v kontextu úzké provázanosti s "novým" levicovým extremismem. O řadě aspektů globalizace je možné hovořit i na akademické úrovni, avšak najít přínosný rozměr této debaty je velmi obtížné, zvláště pokud se budou určití lidé považovat za jakousi "osvícenou kastu" určující témata a hodnotu diskusí. Pokud by se však kdokoliv chtěl zapojit do některého z výzkumných směrů, o něž se snaží moderní politologie, mohl bych jej odkázat např. na poslední mailový oběžník rozesílaný vedením stálé skupiny "Extremismus a demokracie" při Evropském konsorciu pro politickou vědu, ve kterém jsou mj. požadovány doposud chybějící výzkumné skupiny na problematiku "new extremes, e. g. Anti-globalisation, animal rights, "earth warriors", etc."
Násilí a medializace
Velmi nebezpečným momentem se stává relativizování příčin a důsledků násilí, ke kterému při demonstracích "odpůrců globalizace" dochází. I Lidové noviny zařadily do rubriky "Perly týdne" 7. 10. výrok Jiřiny Šiklové: "Musím říct, že v určité fázi jsem měla větší sympatie k policistům než demonstrantům. Za pozitivní ale považuji to, že se upozornilo na faktor globalizace. Bohužel se to nedá jinak medializovat než demonstracemi. I za tu cenu, že se tu rozbilo pár výkladních skříní." Tento názor pouze shrnuje rozšířený argument, že totiž násilí přinese i mediální prezentaci "slušných názorů" o globalizaci. Ve skutečnosti se však většina pozornosti vždy soustřeďuje na násilí a debaty o globalizaci pro jejich plytkost nesleduje takřka nikdo kromě jejich účastníků. Přesto je jim díky násilí čas od času dopřán mediální prostor, aby "obšťastňovali lid" svými úvahami.
Z relativizace hodnot, kdy je pro umožnění společenské diskuse o jednom pojmu, resp. jevu či procesu, ospravedlňováno ničení soukromého majetku či jiné porušování zákonů, by měla každého demokraticky uvažujícího člověka jímat hrůza, zvláště pokud takové názory prezentuje (byť samozvaná) "intelektuální elita národa". Je přitom zřejmé, že pokud by se někdo např. pokoušel odůvodnit násilí páchané extrémní pravicí na přistěhovalcích nutnosti upozornit na problémy migrace, patrně by u obhájců násilného jednání v Praze či Seattlu uznání nenašel.
Popírání vazeb mezi "nenásilnými organizátory" a násilnými účastníky je často opakovaným argumentem pro "omluvu" prvně jmenovaných. Avšak vyjádření řady čelných představitelů pořádajících organizací i jejich členství v jiných ultralevicových seskupeních, které programově neakceptují monopol demokratického státu na násilí, jejich nářky nad několika neovladatelnými chaoty činí značně nevěrohodnými. Časté je i tvrzení o minimálním počtu násilných aktivistů, přestože na základě znalosti policejních statistik i ultralevicové scény obecně je možné tvrdit, že fascinace překračováním zákonných pravidel, která při masových demonstracích přerůstá v násilí, je zde obecně rozšířená. Snahou je i vzbudit dojem, že násilí páchají většinou policejní provokatéři, přičemž tyto názory nejsou podloženy ničím jiným než vyjádřeními různých pochybných svědků. Tradičně rozehrávanou hrou je i označování zadržených násilníků za "nevinně přihlížející", což má za cíl rozleptávat důvěru v policii, stejně jako nepotvrzované zprávy o "brutálním" jednání policie při zásazích i po zadržení pachatelů trestné činnosti.
Dalším "evergreenem" je i označování informací o důsledcích násilí při demonstracích za zveličené, což má údajně posílit "policejní stát". V této souvislosti je potřebné vždy klást otázky, jak by např. vypadala situace v Praze nebýt masivního policejního nasazení a preventivních opatření nejvíce dotčených firem (McDonald's, KFC apod.). Argumenty směřující k údajně klidnému průběhu jiných demonstrací je možné vyvracet poukazováním na skutečnost, že zde přítomné policejní síly na první pohled odradily od páchání násilné trestné činnosti. Z tohoto důvodu by měla mít policie i nadále v boji proti levicovému extremismu, byť "zabaleného" do líbivé obálky boje proti globalizaci, širokou podporu.
Čeští "humanističtí" intelektuálové, kterým je sympatický "útok mladých" proti stávajícím mocenským strukturám (do nichž jim je nyní odepírám přístup, což chápou jako křivdu), podporou různých osob a organizací z ultralevicové a "extrémně zelené" scény demaskují svoje nezodpovědné pojetí reality a politické práce, kterou chtějí obcházet za pomoci debat o "módním" pojmu globalizace a příklonem k pochybným myšlenkovým proudům. Doufejme pouze, že důsledky tohoto selhávání nebudou stejně tristní, jako tomu bylo ve dvacátých až padesátých letech při nekritickém přejímání komunismu stejnou částí české společnosti.
Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středoevropské politické studie, předseda Rady ČT.
(Článek vyšel v Proglas Revue č. 8/2000 a Britské listy ho převzaly se souhlasem autora)
