Podivné argumenty Britských listů II.
Nečekal jsem, že by BL projevily byť tu nejmenší snahu se nad svým způsobem argumentování zamyslet a v tomto ohledu jsem se nezklamal.
Typické překrucování argumentů podle vzoru : vložím oponentovi do úst něco, co neřekl, nebo překroutím něco, co řekl a výslednou zkomoleninu nemilosrdně rozcupuji, bylo uplatněno do posledních detailů.
Ve svém původním článku o S. Machové použil pan Čulík jako příměr k policii jako veřejné službě restauraci a kadeřníka. Já jsem na to reagoval článkem Podivné argumenty Britských listů, kde jsem opět použil modelovou situaci z restaurace, abych ukázal, jak by mohlo tvrzení "zákazník má vždycky pravdu" také vypadat. Snažil jsem se v něm ukázat, že v restauraci, pokud si objednám jídlo, které mi nechutná - ne proto, že by bylo připraveno špatně, ale prostě proto, že nemám daný typ jídla rád (objednám si Tatarský biftek, ale nemám rád syrové maso) mohu být nucen ono jídlo zaplatit, přestože jej nesním. Jinými slovy - jakmile je mi pokrm přinesen na stůl a takto znehodnocen, je jen na mně, zdali jej zkonzumuji nebo ne, jídlo je mým majetkem.
BL na to reagovaly větou: "Opravdu můžete ve většině britských obchodů aplikovat princip (zejména v obchodech s oděvy), že se vám výrobek nehodí a že ho chcete vrátit: pravděpodobně si budeme muset v obchodě vybrat za stejnou cenu něco jiného (poměry přituhují), ale mnohokrát se mi podařilo dostat zpět peníze."
Ano, to je možné i u nás, na východě. Speciálně v obchodech s oděvy, ale i jiným zbožím. Pokud jej ovšem vrátím nepoškozené!
Rozdíl mezi restaurací a obchodem s oděvy je značný - nejen, že svetry se hrozně špatně žvýkají a vázanky jsou špatně stravitelné, ale tím, že si něco odnesu domů a zpět toto zboží nijak nezničím a může být prodáno jinému zákazníkovi - prodejce tedy neutrpí škodu. Naopak v okamžiku, kdy mi v restauraci položí jídlo na stůl, já do něj zabořím příbor, kus ochutnám, zbytek poprskám slinami, je tento pokrm z hygienických důvodů znehodnocen a tedy nesmí být podán jinému zákazníkovi - prodejce by tedy v případě, že jídlo odmítnu, utrpěl ztrátu.
Proto uzná reklamaci nesprávně připraveného pokrmu, ale ztěží jídla, které je v pořádku. Ano, může to uznat - aby si zachoval zákazníka. Ale nemusí! Schválně to někdy zkuste tam, na dálném, tolik kulturním Západě - vraťte okousaný biftek s tím, že na biftek vlastně nemáte chuť a radši byste kuře. Uvidíme, co vám řeknou.
Dalším kulhavým argumentem je tvrzení BL: "Primárně důležité je to, co Sylvie Yolanda Machová cítila, nikoliv to, co si policie či zdravotnický personál mysleli, že jí dělají, protože oni jsou služebníci a mají pracovat tak, aby byl občan subjektivně spokojen (nemluvě o dodržování zákonů)."
Policie je v tomto případě orgán, který slouží mně PROTI S. Machové a je tedy důležité, abych byl spokojen JÁ jako člověk, který si tuto službu ze svých daní platí. Machová nemusí být se službou policie spokojená - stejně jako s ní nemusí být spokojený přistižený zloděj. Jistě, dovedu si představit, že zločinec by byl nejraději, kdyby jej policie pustila na svobodu a s faktem, že jde do vězení je subjektivně hrubě nespokojen, ovšem obávám se, že účelem zatčení a odsouzení je právě to, aby nespokojen byl. Nevím, možná je v Británii pravidlo, že odsouzenci musejí být za každou cenu spokojeni, ale to pak zřejmě věznice zejí prázdnotou.
A nyní zariskuji a zkusím se vrátit k příkladu z restaurace - když půjdete do restaurace a objednáte si tam kuře. Kdo je v roli veřejné služby? Jistě, restaurace. A kdo je v roli příjemce této služby a měl by být subjektivně spokojen? Vy nebo to kuře?
