Závěrečná poznámka Jana Čulíka: O střetnutí dvou kultur
Nevím, jak Václav Pinkava, ale já osobně a všichni lidé kolem mne v restauracích jídla, která nám (subjektivně!) (chuťově) nevyhovují, vracíme bez finanční náhrady. A ano, přinesou-li mi tatarský biftek a mně připadá nevábný, vrátím ho bez placení. (Možná si, pane Pinkavo, ještě z Británie pamatujete, že tak pět minut poté, co jste se dali do jídla, přijde číšník a ptá se vás, zda je všechno v pořádku a zda jste s jídlem spokojen. Mám studentku, která si - jako většina dnešních britských studentů - vydělává brigádnickou prací, prodává v univerzitní hospodě u baru alkoholické nápoje, když tam chodíme. Ptal jsem se, zda jí to nevadí, že tam tráví dlouhé hodiny za minimální mzdu 4 libry na hodinu. Odpověděla, že dělávala také číšnici v restauraci a že to je daleko horší, protože musíte jednat přezdvořile a úslužně vůči zákazníkům, kteří jsou často sprostí a odmítají jídla. Tedy: zákazník má vždycky pravdu, že?)
Co se týče historky pana Pinkavy ohledně buráků. Jak jsem uvedl výše citátem z potravinové krabice ze supermarketu Safeway, princip satisfaction guaranteed, princip subjektivní spokojenosti zákazníka je v Británii naprosto převažující. Poněkud irelevantně proti tomu argumentuje na jiném místě Britských listů Miloš Štěpánek, že také žil v Británii a že tam také existují podvodné a neseriózní obchody, kde tento princip neuplatníte. To jistě, jako v každé společnosti, alo to myslím nic nemění na mém základním argumentu.
A teď co to má všechno společného se Sylvií Yolandou Machovou a jejím "subjektivním" svědectvím.
Pánové Matušínský i Pinkava přesvědčivě argumentují, že subjektivní vůli českého "zákaznictva" vůči české policii je to, že si čeští "zákazníci" (občané) přejí, aby na ně policie byla přísná (podle průzkumů veřejného mínění většina lidí v ČR chce, aby na ně policie střílela gumovými projektily, ač jistě netuší, co to může způsobovat.)
Právě. Chtěl bych závěrem poukázat na zásadní věc:
V drastickém svědectví Sylvie Yolandy Machové a obdobných svědectvích jiných zbitých lidí ze Západu se projevil právě źásadní konflikt mezi očekáváním občana ze Západu a poskytovateli služeb (policie, nemocnice), kteří jsou naladěni na východní očekávání.
Paradoxní je, že čtenáři Machové nadávají, že to byla KOMUNISTKA, "SOUDRUŽKA" (i když to nevědí), jenže ona v sobě měla zakořeněné způsoby chování ze západní společnosti a ti, kdo ji kritizují jako "soudružku", naopak projevují komunistické zvyklosti prostředí, které je zvyklé na kolektivní konformismus.
Právě proto je toto svědectví zajímavé. Jsem optimista a doufám, že s pokračující integrací ČR do Evropské unie převládne snášenlivost ke svědectvím lidí, jako je Sylvie Yolanda Machová - ve vlastním zájmu osob v ČR.
A je docela dobře možné, že i v českých restauracích se vás budou chodit číšníci zeptat, jestli jste s jídlem spokojeni a i tam bude možno jídlo, s nímž spokojeni nejste, vrátit bez placení - a nebude k tomu třeba jen průraznosti Tomáše Peciny.
