Povolební otazníky
Průběh a výsledky krajských a senátních voleb neztrácejí s odstupem času na závažnosti a trvale vyvolávají otazníky. Prozradily především nespokojenost občanů se stavem státu. Ta se projevila ve více rovinách. Především v malé účasti voličů, která je výrazem jak rezignace na možnost dosáhnout volbami pozitivních změn, tak nepochopení účelu a nechuti k předmětným voleným orgánům jako takovým. Dále v jednoznačně katastrofálním propadu ČSSD, vnímané jako neúspěšná vládní strana, v této chvíli v očích mnohých odpovědná za všechnu bídu tohoto světa. Posléze v senátních volbách v úspěchu čtyřkoalice, s jejímiž představiteli voliči zřejmě spojovali naději na uspokojení touhy po změně neutěšených poměrů. A nakonec i v hrozivém úspěchu nereformovaných komunistů, jenž je jak výrazem discipliny jejich členské základny, tak svědectvím stesku po sice nevalných, leč víceméně zaručených a pohodlných životních jistotách předlistopadového režimu. Obraz stavu státu, zobrazený volebními výsledky, je ovšem zkreslený, t.j.daleko horší než skutečnost, popsaná střízlivou analýzou skutečností. Nikoli po prvé v našich moderních dějinách se volbami projevil dětský negativismus národa, odmítajícího současný stav, aniž by přemýšlel nad tím, zda síly, kterým svým "ne" otvírá cestu k moci, se mu v budoucnu skutečně odmění zlepšením jeho životních podmínek. Z tohoto pohledu jsou výsledky voleb zřejmě nespravedlivé vůči straně růže, která čelíc nekonečnému řetězci problémů typu kvadratury kruhu sice z počátku rozpačitě a neuměle, ale přece jen vede zemi cestou mírného zlepšování poměrů. Jenže spravedlnost a racionalita nejsou dějinotvornou silou a spoléhat se, že se dostaví volební úspěch jako samozřejmá odměna za vykonané dobro, je pošetilé.
V každém případě je strašlivý propad sociální demokracie varovným náznakem možnosti další ztráty vlivu strany ve společnosti a její stejně zdrcující porážky ve volbách do poslanecké sněmovny.Při rozboru příčin si musíme především připomnět lidové přísloví "s čím kdo zachází, tím také schází". Sociální demokracie totiž za svůj rychlý vzestup mimo jiné vděčí témuž našemu příznačnému národnímu sklonu k iracionálnímu negativismu, který jí podráží nohy v této chvíli. Příklon voličů k ČSSD byl totiž spíše než projevem ideologického posunu společnosti doleva hlavně odmítnutím politiky bývalé vládní koalice, zatížené narůstajícími hospodářskými potížemi, zviditelněním privatizačních nezdarů a podvodů, neprůchodností práva, aférami, prozrazujícími degeneraci koaličních stran a nesváry mezi partnery. Sociální demokraté vyšli tehdy vstříc negativistickým sklonům části občanů nejen nabubřelým odsuzováním skutečných i domnělých pochybení vládní koalice, ale také halasným vytrubováním slibů, jejichž splnění mělo vyléčit nejpalčivější bolesti společnosti. Měli patrně dobré úmysly, ale buď nedokázali odhadnout, co budou ve skutečnosti schopni splnit, nebo se o to vůbec nestarali."Cesta do pekel vede dobrými předsevzetími." Propastný rozdíl mezi sliby a jejich velmi neúplným plněním jim v současné době padá na hlavy jako bumerang. Není přitom vůbec důležité, zda je neplnění slibů výsledkem nadhodnocení vlastních sil, nemožnosti menšinové vlády překonat odpor ostatních politických sil, nedostatku vlastní politické vůle nebo dokonce postupující otupělosti vůči životním strastem poddaných. Volič obvykle nepřemýšlí nad pozadím věcných příčin svého zklamání, ale zkratkovitě reaguje odporem vůči jejich nositele. Postavena tváří v tvář tvrdé realitě vládnutí strana růže postupně na některé své sliby potichu zapomněla. Tak například, přestože tvrdila, že nebude pokračovat v utápění peněz v černé díře českého bankovnictví, velmi racionálně investovala miliardy do záchrany velkých bank, určených k privatizaci. S velkou slávou zahájenou akci "čisté ruce" nechala vyšumět do ztracena a jejího praporečníka propustila z vlády a nakonec odsunula na diplomatický post do Moskvy. A s úhlavním protivníkem se velmi pragmaticky dohodla na pravidlech mírového soužití a rozdělení moci; v praxi pak obě strany většinou společně hájí dobyté zákopy proti všem ostatním.
Akce "čisté ruce" je typickou ukázkou neodpovědnosti při formulování volebních slibů a jejích zřejmě neočekávaných nemilých následků. Závazek odměnit po zásluze živly, které zneužily mezer v zákonech k vlastnímu obohacení rozkradením privatizovaného majetku, se ovšem nesmírně líbil spoustě voličů. Sociální demokraté však mohli a měli vědět, že český právní řád je v současné době v takovém stavu, že vznik privatizační kriminality při nejmenším usnadňuje a její stíhání naopak ztěžuje. A měli si být vědomi, že v případě nutnosti vládnout v koalici nebude zaručen úspěch při prosazování jeho změn. Měli dále počítat s tím, že tak rozsáhlou akci nápravy privatizačních hříchů nelze uskutečnit s trestními orgány, které se v podstatě chovají jako složky totalitního státu: zůstávají totiž uzavřeny před zvědavými pohledy "civilistů" , kontrolují se samy a to převážně tak, aby před občanskou společností na sobě nezanechaly skvrnu; jejich zájem či nezájem stíhat konkrétní případy se často řídí vnitřními neformálními pravidly, která zdaleka nejsou odolná proti působení různých mimozákonných vztahů a korupce. Velkou část rozhodujících řídících míst v nich ovládají "nepostradatelní odborníci" z předlistopadových dob. Ti nebyli profesně připraveni na stíhání nových forem kriminality. Zato byli zvyklí podrobovat se rozhodnutím orgánů komunistické strany bez ohledu na zákon a dnes jim nečiní potíže přizpůsobovat své konání zájmům různých neformálních mocenských skupin, které v jejich psychice zaplňují uvolněné místo po vlivu "rodné strany." Mimo to jsou spojeni osobními vazbami s bývalými soudruhy, kteří zaujali pozice v hospodářské sféře a z nichž mnozí zasluhují, aby právě jim byla věnována pozornost v rámci akce "čisté ruce". Osobní vztahy pak při nejmenším změkčují zuby orgánů spravedlnosti. Při snahách o reformu právního řádu vláda ČSSD skutečně narazila na nepřekonatelnou překážku neporozumění ostatních složek politického spektra. Avšak tam, kde řešení problémů bylo téměř výlučně v rukou exekutivy a nemohlo být ostatními stranami bržděno, t.j. ve změně vnitřního chodu celého represivního aparátu a v zásadní a důsledné obměně řídících kádrů, bylo vykonáno žalostně málo. Výsledky tomu odpovídají a dopadají velmi těžce na důvěru voličů k straně růže, protože rozdíly mezi velkohubými sliby a žalostnými konci akce "čisté ruce" jsou příliš dobře viditelné a škodí straně více, že jde o oblast, v které občané od změny vládnoucí garnitury očekávali až nemožné.
Další oblastí, v které sociální demokracie prohrála přízeň voličů zcela vlastním přičiněním, je špatná "marketingová politika". Každý obchodník ví, že ve světě přecpaném lákavými cetkami je daleko těžší prodat než vyrobit. Platí to i v politice. Programy, dobré nápady a dokonce i příznivé výsledky vládnutí jsou k ničemu, nepodaří-li se usadit je pevně ve vědomí i podvědomí občanů. A obraz strany v hlavách voličů vytvářejí nebo ničí média, která se tváří nevinně jako samostatná, na politických stranách nezávislá společenská síla. Jejich vliv na společenské vědomí je velmi hluboký. Větší část novinářské obce přivítala příchod Miloše Zemana & jeho boys do Strakovy akademie hlavním vchodem velmi nevlídně. Strana nenašla způsob, jak tento odmítavý postoj zmírnit a získat si podporu nějaké významné části novinářů. Naopak, vypukll válečný stav mezi Milošem Zemanem a částí novinářů, v němž se znepřátelené strany častovaly urážkami a ránami pod pás. Připouštím, že líčení předsedy vlády jako hulváta, utápějícího rozum v becherovce a pivu a cpoucího se tučným vepřovým, je neslušné. Ale to nemění nic na skutečnosti, že zvládnutí sdělovacích prostředků je součástí politické abecedy a z tohoto předmětu strana růže beznadějně propadla.
Na velkou část veřejnosti jistě působí odpudivě spojenectví ČSSD s bývalými příslušníky komunistického aparátu a represivních složek. Voliči, kteří hodnotí skutečně kladně předlistopadovou minulost a vidí v komunistech příslib své lepší budoucnosti, nemají důvod podporovat ve volbách přeběhlíky od praporu. Vždyť jim komunistická strana legálně nabízí dostatek mediálně únosných tváří a lákavá populistická hesla. Naproti tomu voličům, kteří mají ke komunismu záporný vztah, pak tito lidé vadí dvojnásob. Situace je o to horší, že se na půdě sociální demokracie především "zviditelnili" ti z pohrobků socialismu, jejichž minulost nebo osobní výkony jsou značně problematické. Tak souběh senátní volební kampaně šéfa premiérových poradců Miroslava Šloufa, vedené ve znamení klientelismu, s odhalením úlohy jím řízených premiérových poradců v akci Olovo, vrhl odpuzující stín na prostředí, obklopující Miloše Zemana a poškodil celkový obraz strany růže na veřejnosti.
Nepochopitelná je lehkomyslná koncentrace kompromitovaných osob na viditelných místech ve sféře působnosti ministerstva vnitra. Je známo, že policejní prezident se podílel na perzekuci známého disidenta Petra Cibulky. Ředitel kanceláře ministra byl v politicky citlivé době let 1988 a 1989velitelem roty Pohotovostního pluku SNB, který se proslavil surovostmi proti pokojným účastníkům protirežimních demonstrací. Náměstek ministra vnitra a šéf neuniformovaných policejních složek mají pestrou minulost bachařů v komunistických věznicích a političtí vězni, kteří jim prošli rukama, na ně nevzpomínají v dobrém. Na tyto lidi by mělo být pohlíženo očima judikatury Norimberského procesu a jejich "odbornost" by proto měla být využívána na místech bez vlivu. Místo toho jim sociálnědemokratické vedení ministerstva vnitra dalo nebývalé možnosti kariérního vzestupu. Známá je také situace na ministerstvu zahraničí, kde stále působí řada absolventů sovětské diplomatické akademie, známého inkubátoru agentů KGB. Tento výčet propletení vnitrostranických a státních struktur s pozůstatky předlistopadových aparátů není ovšem zdaleka vyčerpávající. Strana růže touto kádrovou politikou neslouží sobě, ani občanům.
Přestože vynucena nepříznivými okolnostmi, dobře míněná a na správu státu příznivě působící, stala se dalším prokletím pro sociální demokracii opoziční smlouva. Mnoho jejích voličů dosud nepochopilo tento povolební smír úhlavních soupeřů, mnohými vnímaný jako pustý cynismus. Snadno pak podlehli dojmu, že na jejich hlasech nezáleží, protože "páni" se po volbách stejně spojí k svému prospěchu a bez ohledu na zájmy občanů, ať již se před volbami navzájem jakkoliv pomlouvali.
Proti ČSSD ovšem účinkují i záporné jevy, z nichž ji nelze vinit, jejichž působení právě v této době je výsledkem časové shody a souběhu událostí, vůli vládnoucí strany se nepodřizujících . Především proti ní nezaslouženě zapůsobily psychologické dopady hospodářských potíží, které mají kořeny v "předzemanovské" minulosti. S plnou silou se totiž projevily doprovodné nepříznivé dopady transformačních změn i chyb předešlých vlád na velké sociální skupiny, podniky a oblasti. Postupné mírné oživení ekonomiky nebylo dostačující k překonání jejích tíživého vlivu na subjektivní pocity postižených občanů. Přivést je k pochopení, že jejich těžkosti neseslala na jejich hlavu vláda Miloše Zemana, by bylo složité za každých okolností, v podmínkách nepřízně sdělovacích prostředků zcela nemožné.
Do téže kategorie patří únava z dlouhodobého pomalého a neuspokojivého naplňování očekávání z Listopadu 1989, který tehdy mnozí považovali za okamžik rychlého startu k řetězci nikdy nekončících radovánek, bez námahy se zvyšujícího blahobytu, svobody a spravedlnosti pro všechny. Tou v této době trpí významná část společnosti. Vedle přístupu k samostatnému podnikání, svobodných voleb, svobody slova, možnosti cestování a naplněných regálů v obchodech jsme se dočkali partajnického hašteření a přetahování o kořist, hospodářského úpadku, rozkvětu kriminality, stoupající nezaměstnanosti, mnozí z nás poklesu životní úrovně.
Dalo by se tedy říci, že ČSSD ztrácí oporu voličů i proto, že se ujala vlády v nevhodné době, kdy by za následky minulosti stejně zaplatil každý, kdo by byl na jejím místě; ale také proto, že nedokázala získat výraznější vítězství ve volbách a byla pak okolnostmi přinucena k zničujícím kompromisům.
Přes vše špatné, co by se dalo říci nejen o působení ČSSD i ODS v uplynulých dvou letech, nelze přehlédnout, že odklon přízně voličů od nich není úplně racionální. Platí to především o těch voličích, kteří v den voleb zůstali doma a dobrovolně přenechali základní možnost ovlivňování rozložení politických sil hlasováním těm pilnějším, disciplinovanějším, organizovanějším - komunistům. Jako by nestačilo, že jim lehkovážnost našich rodičů a dědů již jednou napomohla volbami k moci. Dále to platí pro voliče sociální demokracie, zklamaných vlastní stranou, kteří dali své hlasy komunistům, ačkoli ti mají zakotveno v genech pronásledování sociálních demokratů jako svých úhlavních revizionistických nepřátel.
A nakonec všichni , kteří odešli od své mateřské strany a vrhli se do náruče čtyřkoalice, dali najevo touhu po změně za každou cenu a hlasovali pro útvar, který se ve své volební podobě nepodílí na moci. Přijali tak do zástavy nekrytou směnku. Nemají totiž vůbec jistotu, že by zvýšení vlivu čtyřkoalice a její případné vítězství v nejbližších parlamentních volbách skutečně znamenalo podstatnou změnu poměrů. Čtyřkoalice nabízí voličům širokou plejádu zajímavých a zdá se i slušných osobností. Není však jednolitou stranou, ale účelovým svazkem stran ideově nesourodých, jejichž minulost je zatížena sklony ke konfliktům a vydírání politických partnerů, ale také skandály, na které se díky životu jejích složek v ústraní pozapomnělo. Je otázka, zda by se toto účelové souručenství v případě rozhodného volebního vítězství postupně nerozpadlo na původní, navzájem o větší podíl na moci bojující jednotky. Těmito nástrahami by byla zatížena i případná koalice se sociálními demokraty nebo s ODS. Vztah mezi ODS a Unií svobody mimo ideových rozdílů jistě zatěžovaly vzpomínky na "Sarajevo". V případě setrvání Václava Klause a Josefa Zieleniece ve vrcholných funkcích by jejich setkávání patrně kořenilo omáčku. Rozháraná koalice jistě není ten správný druh změny, po který se v těchto volbách voliči vyjádřili hlasováním pro čtyřkoalici.
Výsledky senátních i krajských voleb přinesly mocenský posun, jehož pravděpodobně záporný vliv na další působení sociální demokracie nelze podceňovat. Zdá-li se někomu, že změna rozložení sil se týká jen orgánů, které nemají přímý a silný vliv na vládu a neovlivní proto činnost sociálnědemokratické vlády, mýlí se. V této chvíli se zdá, že rovnováha sil zůstala zachována díky souhlasným vyjádřením ČSSD a ODS o jejich nezměněném náhledu na užitečnost opoziční smlouvy. Ale výsledky krajských voleb naznačily další obnovení váhy ODS v očích voličů a ze strany čtyřkoalice se ozývají vůči ní vstřícné hlasy, nabízející případnou koalici. Vedení ODS tak bude v budoucnu vystaveno vábení Sirén, lákajících k opuštění svazku se sociálními demokraty a obnovení koalice s bývalými partnery a odpadlíky z jejích stranických řad, popřípadě k vyvolání nových voleb. S touto okolností bude muset ČSSD počítat při volbě postupu v každé sporné otázce, při které by neshoda s ODS mohla být konečným podnětem k vypovězení koaliční smlouvy. Nevyhnutelné posílení vlivu ODS na politiku sociálních demokratů je dále bude nutit k přijímání kompromisů, které se nebudou líbit jejich kmenovým voličům a povedou je k tlaku proti vedení strany a proti opoziční smlouvě, případně k příklonu k jiným stranám. Přibude také případů vrácení zákonů sněmovně, což bude zdržovat legislativní proces. Odpovědnost v očích voličů za jeho zpomalení neponese Senát či opoziční strany, ale sociálnědemokratická vláda. Řada praktických záležitostí správy státu bude muset být projednávána s krajskými zastupitelstvy, která budou mít na mnoho věcí zcela odlišné názory než Zemanův tým a budou klást odpor. To vše znamená ztížení podmínek pro práci sociálnědemokratické vlády a zvyšuje riziko neúspěchů, které by opět přinesly další ztrátu sympatií voličů.
Ve svém celku výše uvedené vlivy znamenají, že strana růže musí v následujících dvou letech doslova překonat samu sebe, aby ji příští volby do poslanecké sněmovny neodvály do zapomnění. O jejím osudu rozhodne i to, jak vyřeší změnu vedení, vyvolanou ohlášeným postupným odchodem Miloše Zemana do politického ústraní a jak nové tváře a pravděpodobně s nimi související změnu politického stylu přijmou voliči. Hodně bude záležet na tom, zda se sociálním demokratům podaří do voleb zkonsolidovat členskou základnu a doplnit organizační síť tak, aby se radikálně zintensivnilo působení na masy nerozhodnutých voličů. Nezbytnou podmínkou možného úspěchu je ovšem radikální rozchod s hyzdícími pozůstatky předlistopadové "státní a stranické" nomenklatury na vlivových postech. Klíčem, který cestu k volebnímu úspěchu otevře nebo naopak na dlouhá léta zamkne, pak bude politika strany růže k sdělovacím prostředkům.
Je nepravděpodobné, že by se sociálním demokratům v poměrně krátké době do příštích voleb podařilo posílit pozice do té míry, že by mohli vytvořit buď jednobarevnou vládu nebo koalici jen s malým přispěním KDU-ČSL. Spíše se však dá předpokládat, že dále poroste obliba čtyřkoalice, což by spolu s udržením nebo dokonce posílením pozic ODS vedlo k vytvoření koaliční vlády pravého středu. Není však zdaleka jisté, že takový vývoj přinese voličům ty změny, které chtějí odklonem od sociálních demokratů vyvolat. Musíme si především uvědomit, že výměna stráží a změna koncepce vedení státu má vždy počáteční traumatizující účinek. Ten by se v tomto případě dostavil v politicky citlivém období dokončování transformace a oživení ekonomiky a vrcholících příprav na vstup do Evropské unie. Samozřejmě by tyto procesy mohl přibrzdit. Řada očekávání voličů by pak zůstala nenaplněna. Musíme totiž sociálním demokratům přiznat, že přes všechny výhrady, které k nim lze mít, si vedou při řízení privatizace zbytků státního majetku pragmaticky "pravicově", účelně a úspěšně, že se jim podařilo vyvolat příliv zahraničních investic a navzdory někdejšímu chladnému postoji k EU pracují na přípravě našeho vstupu do unie efektivněji než jejich předchůdci a jejich setrvání u moci po následující volební období by mohlo přinést překvapivé zvýšení životní úrovně. Zklamání v případě nástupu nové vládnoucí síly může časem přinést také poznání, že se s příchodem jiných vládních stran zase až tak mnoho nezměnilo. Vždyť strany, které jsou dnes v opozici vůči ČSSD, s výjimkou komunistů, pocházejí všechny ze stejné kolébky a jsou zatíženy stejnými nešvary. Jediná naděje, kterou lze s jejich případným příchodem k moci spojovat, je vstřícný postoj čtyřkoalice k požadavku otevření politického systému menším politickým stranám a nezávislým osobnostem, k potřebě konsensuální politiky širokého různorodého spektra politických sil a uplatnění prvků přímé demokracie. To jsou totiž předpoklady k tomu, aby se mohly začít formovat nové politické síly, nezatížené vzorci myšlení "demokratického centralismu" a vlády jedné strany, nezkorumpované a nezprofanované, nešilhající po svodech "osvícené diktatury". V nich totiž spočívá naše naděje na lepší zítřky.
