|
Obecně o odpovědnostiJaroslav VaškoV souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu ve věci Libora Nováka se opět objevilo značné množství názorů, resp. hodnocení dané věci, jejichž společným jmenovatelem je snad jen to, že jsou prakticky od kohokoliv a každý z autorů ví velice přesně, k čemu došlo. Pokusím se zmínit dva, jeden je příspěvek v BL od autora, který se obává o své bezpečí, druhý je část pořadu Českého rozhlasu 6/RSE, Události a názory, autora Petra Hartmana.Oba materiály jsou naprosto totožné v tom, že soud rozhodl zcela špatně a všichni vědí, jak to bylo ve skutečnosti. Rozdíl je v tom, že zatímco z textu příspěvku v BL je zřejmé, že se jedná o osobní a krajní názor autora, výňatek pořadu z Českého rozhlasu budí dojem, jako by šlo o více či méně objektivní pokus o popis a hodnocení celé věci a tak může způsobit více škody. Žádným způsobem nechci a ani nemohu hodnotit toto konkrétní rozhodnutí, mimo jiné i proto, že rozhodně nemám dostatek informací k tomu, abych je hodnotit mohl. O to více mě překvapuje, že takové množství jiných osob tyto informace má, namístě je pak otázka, zda jsou účastníky řízení, popř. z jakého jiného důvodu jim bylo umožněno nahlédnout do soudního spisu. Jakékoliv jiné hodnocení, než hodnocení na základě skutečností obsažených v soudním spisu, popřípadě snad hodnocení na základě tolik populárního "zdravého rozumu" považuji za krajně nebezpečné. Příznačným jevem je v této společnosti asi to, že zde každý všechno ví a všemu rozumí. To by samo o sobě nebylo tak nebezpečné, problémem ale je, když někdo tento svůj názor vydává za objektivní a jedinou pravdu. Pokud je pak takový názor jako jediná pravda presentován i ve sdělovacích prostředcích, je to skutečně tragédie. Nechci nikomu, ani novinářům upírat právo vyjádřit svůj názor, pokud ale svůj názor vyjádřím, musím i sdělit, z čeho jsem při jeho utváření vycházel. Odůvodnění, obsahující pouze moje tvrzení, že něco je tak jak tvrdím, není argument, a už vůbec mi nepomůže zdravý rozum. V případě novináře je tato odpovědnost za tvrzení dle mého názoru ještě vyšší (morální odpovědnost samozřejmě). Pokud je možné vycházet z obecně známých a zřejmě pravdivých skutečností, v případě Libora Nováka došlo k nepřiznání daru ze strany ODS, za níž Libor Novák jednal. Ze strany ODS a kompetentních osob, mimo jiné i Libora Nováka, došlo jednoznačně k pochybení a domnívám se, že jsem se dočetl, že daň byla ze strany finančního úřadu doměřena a ODS zaplacena. To je v zásadě vše, co se týká administrativní odpovědnosti za zaplacení daně příslušným subjektem státu. Zcela jiná věc je ovšem trestněprávní odpovědnost Libora Nováka jako fyzické osoby za toto pochybení. Samozřejmě obě uvedené formy je možné shrnout pod právní odpovědnost jako odpovědnost společnou. V rámci trestněprávní odpovědnosti je třeba hodnotit otázku zavinění ze strany Libora Nováka, zde v případě trestně právní odpovědnosti jde o porušení určité konkrétní povinnosti. V žádném případě tedy nelze směšovat dohromady skutečnost, že došlo k nepřiznání daně a tedy ke spáchání daňového deliktu s trestněprávní odpovědností konkrétní osoby. Pokud by tomu skutečně tak bylo, pak by mohl být odpovědný kdokoliv za cokoliv a pokud by s tím byla spojena i trestněprávní odpovědnost, mohl by být v zásadě postižen kdokoliv za cokoliv. Namístě je dle mého názoru otázka, co si zdejší společnost přeje, zda spravedlnost, a nebo trest za každou cenu. Pokud spravedlnost, pak se musí všichni smířit s tím, že ke spravedlnosti je asi možné se pouze přiblížit a při cestě k ní není možné používat zkratky. Zároveň ale ti, kteří rozhodují, v daném případě soudci, musí mít možnost rozhodovat tak jak by měli a nikdo jim tuto možnost nemůže upírat. Neznamená to, že by soudce nemohl být kritizován, ale pokud kritizován bude, pak na základě konkrétních skutečností a se znalostí věci. Neplatí to ale jen o soudcích, ale o komukoliv kdo rozhoduje a musí přijímat s tím spojenou odpovědnost za rozhodnutí. A pokud si společnost přeje cestu ke spravedlnosti, nemůže snad někdo předpokládat, že docílí spravedlnosti tím, že vyvolá vůči někomu tlak a bude se snažit jej ovlivnit, jak má rozhodnout - i nepřiměřené vnucování názoru sdělovacími prostředky je dle mého názoru určité ovlivňování. Samozřejmě, pokud takovým postupem chci dosáhnout svůj prospěch a věc beru jako obchod, může to být účelné, i když diskutabilní, nicméně takový postup je celkem běžný. Ve věci politiky je to ale poněkud krátkozraké a nebezpečné. Pokud si ale naše společnost přeje pseudospravedlnost, tzn. pravda je to, co chce většina a musíme tedy této většině posloužit a všechny přesvědčit co je pravda, popřípadě sami uvěříme tomu že to tak je a opačné argumenty raději ani nebudeme poslouchat, pak dobře. Následky ale poté můžeme přičíst všichni sami sobě. |