Může být Česká televize nestrannou a nezávislou institucí?
Jan Čulík
Tento článek vyšel včera v týdeníku Respekt, ale byl napsán už minulou středu.)
Politická krize kolem České televize vznikla z interního pracovněprávního sporu jako zástupný problém, ale je to nyní politický problém legitimní. V Britských listech jsme po mnoho měsíců podrobně sledovali a kriticky hodnotili práci Rady ČT právě proto, že byla na jaře 2000 kontroverzně najmenována podle stranickopolitického klíče. Můžeme nestranně svědčit, že Rada pod energickým vlivem Jany Dědečkové autenticky usilovala o otevřenost České televize, o transparentnost finančních toků a o profesionalizaci zpravodajské redakce. Práce Rady ČT nebyla v první řadě motivována stranickopolitickým zájmem. Podle nedokonalého zákona ovšem měla Rada ČT pro možnou reformu televize jen hrubý nástroj: odvolání ředitele.
Přesto však byl ředitel Dušan Chmelíček odvolán právem: neplnil projekt, na jehož základě byl jmenován do funkce, odmítal poskytnout Radě finanční informace o provozu ČT, zdiskreditoval se vazbami na šéfa podniku Sazka, když se snažil zakázat pořad Klekánice o Hušákově impériu, a nepokusil se zreformovat od dob neúspěšné Kytkovy reformy na jaře 1998 zakonzervovanou redakci zpravodajství. Stále více znovu nechával rozhodování uvnitř ČT na interních neformálních mocenských strukturách, i když se ve svém projektu zavázal, že jejich vliv omezí.
Jmenování Jiřího Hodače ředitelem ČT nebylo důsledkem tlaku ODS. ODS do funkce ředitele ČT prosazovala Zdeňka Drahoše. Silnou kandidátkou byla Kateřina Fričová, tu však v Radě blokovali stoupenci Petry Buzkové. Jiří Hodač se stal ředitelem ČT v důsledku kompromisu. Když se jeho jmenování dověděl Václav Klaus, zuřil.
Rada ČT ovšem jednala vůči veřejnosti amatérsky a neobratně. Výše uvedené závažné skutečnosti se jí nepodařilo občanům vysvětlit, a tak se zejména redakci zpravodajství ČT, která měla s Hodačem v létě 2000 ostrý spor, podařilo proměnit pracovněprávní konflikt za pomoci čtyřkoaličních politiků v celostátní krizi. Zda je či není Hodač neschopný, je vedlejší. Televize by protestovala proti každému novému řediteli. Nynější občanské protesty ukazují, jak nepopulární je v ČR vláda opoziční smlouvy a jak lehce se národ dá strhnout televizní propagandou k emocionálně motivované anarchii, je-li s politickou situací nespokojen.
Lze však zajistit, aby k takovýmto krizím nedocházelo, aby vznikla efektivní veřejná kontrola s širokými pravomocemi, v jejímž důsledku by začala Česká televize fungovat jako nestranné, ve svém zpravodajství kriticky analytické médium, neovlivňované politickými zájmy? V české prostředí to bude asi obtížné. Neexistuje politická kultura, v níž by si parlament i mimoparlamentní zájmové skupiny uvědomovaly, že je k jejich prospěchu, aby byla veřejná televize nestranná. Ve Velké Británii jmenuje členy Rady guvernérů BBC královna na základě nominace ministerstva kultury, tedy vlády! Přesto je nemyslitelné, aby členové této britské Rady rozhodovali stranickopoliticky. Jde tedy o existenci určité kultury a tradice. Zákon k jejímu prosazení může jen napomáhat, rovnou ji však nevytvoří.
Řešením v českém kontextu by snad mohlo být přijetí české verze německého modelu, jak jmenovat členy televizních rad. Ovšem představa, že by i mimoparlamentní organizace jmenovaly do Rady ČT nezištně neúplatné a nezávislé osobnosti, je nereálná. Bude třeba citlivě vytvořit takové zákonné struktury, aby se jednotlivé lobbyistické zájmy v Radě ČT neutralizovaly a vyvažovaly. U zemských televizních stanic v Německu mají inspekční rady 24 členů: jen třetina z nich je nominována parlamentními politickými stranami, ostatní jsou vybíráni církvemi, odbory a profesními organizacemi. V ČR by členy Rady ČT mohly jmenovat mimo jiné odborářské organizace, akademie věd, vedení univerzit. Parlament ovšem bude protestovat, že otevřením nominací do Rady ČT pro mimoparlamentní organizace vznikne prostor pro prosazování zájmů lobbyistických skupin bez politického mandátu. O opaku jej přesvědčí snad jen velmi pečlivá vyváženost struktury mimoparlamentních organizací s právem jmenovat člena Rady ČT, aby se Rada opravdu nestala obětí mimoparlamentních partikulárních zájmů. Vzhledem k významu veřejnoprávní televize je přesné určení, kdo má mít právo jmenovat členy Rady ČT, snad nejsložitějším a nejzávažnějším politickým úkolem současné doby. Je zapotřebí také zajistit, aby lidé, nominovaní touto pečlivě vyváženou směsicí mimoparlamentních organizací, byli do Rady ČT skutečně jmenováni. Nynější návrh nového zákona je v této věci nedokonalý: umožňuje parlamentu jmenování zástupců mimoparlamentních organizací různými způsoby obcházet či blokovat.
Rada vzniklá podle nového zákona by měla mít podstatně širší pravomoci než dosud: měla by mít právo rozhodovat o obecné programové politice České televize a vynucovat sankcemi dodržování programové kvality, tak, jak je tomu ve Velké Británii u inspekčních orgánů kontrolujících nejen veřejnoprávní, ale i komerční vysílatele. Rada ČT by měla mít také právo schvalovat finanční strategii televize. Financování veřejnoprávní televize musí být transparentní: veřejně přístupné musejí být např. i informace o platech vedoucích pracovníků ČT. Platí je občanští koncesionáři, a ti mají právo vědět, jak se nakládá s jejich penězi.
