Nepřípustný zásah do soukromí nepředstavoval jistě ani následující příspěvek, v němž na základě podrobných účtů od operátora mobilních telefonů vzbouřenci "dohledali", kterým politikům v prosinci ze svých služebních telefonů volali členové Rady ČT. Ti to zpravidla popírali; odvahu podívat se pevně do kamery a říct: "To je snad moje věc, pane Hanslíku, nemyslíte? Pracujete u policie, že se mě ptáte, komu telefonuji!?" nenašel z bývalých radních nikdo a z konfrontovaných politiků to napadlo víceméně jen Miloslava Kučeru st. (ČSSD). Do výmluv a lhaní se nejvíc zapletla Jana Dědečková, omilostněn byl naopak vzbouřenci Václav Erben, protože jeho telefonáty s Petrou Buzkovou (ČSSD) omlouval příbuzenský poměr (a vstřícný poměr Buzkové ke vzbouřencům, dodejme jízlivě).
Nejsem asi jediný, komu se inovativní metody veřejnoprávní publicistiky jeví poněkud bulvárními. Trvám na tom, že tým Fakt měl plné právo zajímat se o Hodačovy články ze 70. let; podrobné účty za telefony však nejsou v žádném případě zdrojem, z něhož by mohl seriózní novinář čerpat - že se k nim redaktoři vůbec dostali, svědčí o naprostém rozkladu, v němž se vzbouřenci dobytá televize nachází. Ponechme ale politiky a bývalé radní jejich osudu (ti prvně jmenovaní patrně hořce lamentují, že pozdě URNu honiti), přijměme na chvíli hru Mrnkova týmu a zeptejme se, proč v seznamu nejsou kontakty proslulé dvojice Mlynář-Rejchrt. Vítek říká doslova: "[Kabzan a Rejchrt] byli jediní dva radní, u kterých se nám nepodařilo v prosincových účtech za provoz mobilních telefonů identifikovat žádná čísla patřící stranickým špičkám lidovců a unionistů. Nevíme ovšem, zda se politici těchto stran nepokusili radní kontaktovat sami." Je to pravda nebo ne? A kdyby to pravda nebyla, mohla by si vzbouřenecká redakce dovolit osočit z ovlivňování Rady ČT politika, který jí pomohl vybojovat "svobodu slova"? Ano nebo ne, pánové Mrnko, Vítku a Hanslíku? (TP)
