Rozloučení s čtenáři a s redakcí Světa namodro
V souvislosti s televizní krizí mluvíme často o svobodě slova. Málo si uvědomujeme, že tento pojem má dvě stránky: právo svobodně projevovat a šířit názor a praktickou možnost sdělit názor těm, jimž je určen. Absolutní svobodu slova nyní požívají televizní "povstalci", kteří nejenže říkají, co se jim zlíbí, ale díky zneužití obrazovky, která jim nepatří, mají za peníze koncesionářů zajištěnu realizaci tohoto práva. Navíc se brání konkurenčním názorům, jejichž přístup na obrazovku mírně řečeno přísně regulují (cenzurují).
Tyto skutečnosti zakusí na vlastní kůži každý, kdo z nějakého důvodu pocítí potřebu podělit se s bližními o své názory. Zažívám to i já, příležitostný psavec. Své texty, vznikající v nepravidelných intervalech, nabízím různým médiím formou hromadných e-mailů. Nečiním si nárok na jejich uveřejnění a nečekám honorář. Kdo chce, uveřejní, kdo nechce, má jistě dosti velký odpadkový koš, kam se můj článek pohodlně vejde.
Tímto způsobem jsem kdysi začal oslovovat redakci Světa na modro. Byl jsem příjemně překvapen vlídným přijetím. Vycházela mi zde asi polovina nabízených článků, které ovšem vyvolávaly zájem jen malého počtu čtenářů. Teprve série článků, týkajících se televizní krize, vyvolala pozornost a začal jsem dostávat četné ohlasy. Nerušená pohoda trvala několik měsíců až do chvíle, kdy na zaslání textu zareagoval pan vydavatel suchou výzvou, abych text zadal přímo do redakčního systému. Protože jsem starý nevzdělaný buran, který teprve nedávno připutoval z venkova mezi kulturní lidi, nepochopil jsem na poprvé, o co jde. I dotázal jsem se. Odpověď, obsahující v podstatě jen opakování původního pokynu, měla příchuť pohlavku. Ty pohlavky jsem pak dostal ještě dva nebo tři, až se pak laskavě ujal zprostředkování šéfredaktor. S jeho pomocí jsem pochopil, že si musím nastudovat systém, popsaný v přiléhavě nazvané rubrice pro hlupáky. Pracně jsem pak zjistil své identifikační číslo a heslo a zvažoval jsem, zda se mám podrobit této poměrně časově náročné buzeraci (laskavý čtenář nechť promine tento výraz,je však nejvýstižnější), kterou žádný jiný mně známý časopis autory neobtěžuje (mé texty uveřejňuje nyní přibližně desítka titulů). Nakonec jsem potlačil hrdost a ocenil jsem ochotu a toleranci vydavatele, který mi zveřejnil téměř vše, co jsem nabízel. Systému jsem se podrobil.
Idylka pokračovala až do chvíle, kdy jsem byl vydavatelstvím vyzván, abych za účelem uzavření smlouvy s vydavatelstvím a zajištěním výplaty honoráře zaslal nacionálie. Požádal jsem, aby mi vydavatelství především zaslalo k posouzení koncept smlouvy. Asi dvakrát jsem byl poučen, že zbytečně zdržuji, protože změna standardní smlouvy v případě nějakých mých výhrad stejně nepřichází v úvahu. Protože jsem zvyklý vstupovat do smluvních vztahů zásadně jako rovnoprávný subjekt, trval jsem na svém. Návrh smlouvy jsem pak nakonec dostal a zjistil jsem, že takovou smlouvu skutečně podepsat nemohu. Měl jsem se především zavázat, že budu pro vydavatelství "vytvářet autorská díla - komentované hypertextové struktury, prezentující firmu M.I.A., a.s." Já se ale nechci zavázat, že budu pro kohokoli cokoli vytvářet, protože píši jen někdy, z vnitřní potřeby. Tím méně mám chuť "prezentovat" vydavatelství, protože jediným smyslem mého grafomanského úsilí je pouze prezentace vlastních názorů. Dále jsem měl na dobu padesáti let poskytnout vydavatelství výlučná práva ke svým dílům, zahrnující právo na jejich další šíření na území celého světa, spojování s jinými díly, upravování včetně tvorby nových verzí, spojování s jinými díly. Vydavatelství si také vyhradilo možnost přenést takto nabytá práva na třetí subjekty. To vše za autorský honorář několika desítek korun za článek.
Uzavření smlouvy jsem odmítl a nabídl jsem, že předložím svůj návrh smlouvy, nebo že se vzdám autorského honoráře a spokojím se s pokračováním dosavadního vztahu, neupraveného smlouvou, čili upraveného jen autorským zákonem.
Pan vydavatel mi vzkázal, že mám jen dvě možnosti: přistoupit na předloženou smlouvu nebo vzít na vědomí ukončení spolupráce. Nejsem zvyklý podrobovat se diktátu. Ač nerad, loučím se tímto s redakcí (které svou tvrdohlavostí samozřejmě umožním, aby si ponechala těch pár stovek nevyplacených honorářů) a zejména s čtenáři, od nichž jsem v posledním době dostal přímo na mou e-mailovou adresu několik desítek dopisů. Přátelé, děkuji Vám za spolupráci, ať již jste se mnou souhlasili či nesouhlasili nebo mi jen tak nadávali. Bylo to krásné, ale pokračování nám není souzeno. Kdo se ozvete na mou internetovou adresu, budete nadále mé texty dostávat přímo tak dlouho, dokud to jednu ze stran neomrzí.
A čtouce tento závěrečný text mého řádění na stránkách Světa na modro, smekněte, neboť jeho zveřejněním vydavatel prokázal nevšední úctu k svobodě slova. Budiž mu za to čest a chvála.
Váš
Martin Stín
