Britské listy

Chtěl bych upozornit na problém, který pokládám za velmi vážný, ale zatím jsem jej viděl řešit pouze chlapy v hospodě. Nikdy ne na stránkách seriózního časopisu, kam rozhodně patří.

Jde mi o zneužívání zákona o zanedbání povinné výživy jako prostředku msty žen vůči svým bývalým manželům. Dítě o které v zákoně jde především, je zde bráno jako rukojmí. Je to jev velmi častý, velmi amorální a taky velmi nebezpečný. Opravdu ale nevím, že by se jím někdo někdy vážněji zaobíral.

Jen ve svém nejbližším okolí znám několik průkazných případů takového jednání. Jeden mám zmapovaný velmi podrobně. Stal se mému velmi blízkému příbuznému, což je nevýhoda, jelikož mohu být obviněn ze zaujatosti. Tato nevýhoda mi ale nebere právo, abych o celé věci psal. Kdyby mi podobný příběh vyprávěl ten nejšpinavější bezdomovec z hlavního nádraží, budu psát úplně totéž.

Mám k dispozici fakta, která dokáži doložit a celé jsem viděl navíc jaksi v "přímém přenosu". Za své výroky a závěry si ručím sám.

Toto není reportáž. Na základě konkrétních fakt chci ukázat obecnou podobu celého problému a zejména nechuť a neschopnost našich orgánů cokoliv byť jen vidět, natož pak řešit. Zároveň mlčky předpokládám, že Britské listy čtou pouze kultivované a inteligentní ženy, neboť mé další řádky budou obsahovat v podstatě návod k takovéto činnosti.

Zákon o zanedbání povinné výživy vznikal ve zcela jiných podmínkách než jsou ty dnešní. V době, kdy byla práce povinností, bylo vše jasné. Především byl jasný pojem nedbalost. Nedbalostí bylo nedbat všeobecné pracovní povinnosti. Dnes je vše komplikovanější. Kromě myšlení soudců. Obecně lze říci, že pokud se obě strany nedokáží dohodnout, nemá ten neplatící mnoho šancí. Takový stav jako momentální finanční tíseň naši soudci neznají. Je dokumentován případ podnikatele, jenž sice zkrachoval, ale stále musel platit několik tisíc na výživném.

V paternálním světě je žena vnímána jako slabší, jako ta, která musí být chráněna. Chránit jí je poviností muže. Muž, který selže, je zavržen a na jeho místo nastupuje společnost. V této podivné době mohou ženy pilotovat dopravní letadla, ale zároveň máme zákony a především myšlenkové vzorce hluboce zakořeněné v archaickém myšlení.

Případ, který chci popsat je na první pohled banálně jasný. Vzali se z lásky, on začal pít, ona utekla k mamince, on stále pil, rozvedli se, on stále pil, nepracoval a platil málo až neplatil vůbec. Věc došla k soudu, první rozsudek podmínka, druhý natvrdo. Zcela standardní příběh, jehož průběh by zpochybňoval leda šílenec.

Rád se tím šílencem stanu a pokusím se tento jasný průběh zpochybnit. Vezmu si na pomoc materiály, které mám k dispozici, především soudního charakteru a budu z nich citovat. Následně je doplním fakty, která problém uvedou do zcela jiného světla.

Dívám se do rozsudku o rozvodu partnerů. Dozvídám se jen, že muž pije a nosí málo peněz. Nezbývá tedy na jídlo a nájem. Nic více. Na vině je tedy on. Zde mám výhodu, že znám skutečný stav věcí a nemusím se domýšlet. Především peníze nebyly nikoli proto, že by je on propil, ale protože ona se nedokázala smířit s nižším životním standartem při nástupu na mateřskou dovolenou. A jelikož měla potíže, obrátila se, jako kdykoliv v případě jakéhokoliv problému, na maminku. Sešla se rodiná rada a hledal se viník. Jelikož peníze je přece povinen nosit manžel, je na vině on. Že tento byl půl roku nemocen a jeho příjmy se rapidně snížily, již nikoho nezajímalo. Zde se zaměňuje příčina za následek. Problémy neznikly kvůli jeho pití, nýbrž jeho pití vzniklo z neschopnosti vyrovnat se s jejich nepřiměřenými nároky..

Patologická závislost partnerky na svých rodičích byla tím skutečně destruktivním faktorem.

Rodiče parnerky rozhodli o neuměrně vysoké částce alimentů, ona to akceptovala a on se s tím smířil a přikývl. Chtěl se zachovat jako chlap. Člověk má dělat to, nač má sílu, říkávala ráda Olga Havlová.

Jenže i muž může mít rozvodu trauma. Jednak se mu rozbil svět, ve kterém žil a ještě byl neprávem ocejchován, jako ten z jehož viny bylo manželstí rozbito.

Vrátil se zpátky k rodičům a našel si sice dobře placené zaměstnání, ale náročné fyzicky i psychicky. Nezvládl jej. Samozřejmě. Jednal pod tlakem okolností. Dále už platí standardní schéma. Méně placené zaměstnání platí málo nebo vůbec. Manželka upomíná. On se pokouší o dohodu. Nezdaří se. A teď se zastavím.

Budu teď popisovat jednání druhé strany, které jsem neviděl, ale mám v ruce dokumenty, podle kterých jej dokáži rekonstruovat. Vidím to nějak takto. Jelikož "krkavčí otec" neplatí je třeba ho nechat zavřít. Takto skutečně určitá sociální skupina lidí dokáže uvažovat. Sešla se tedy rodiná rada a vymyslel se plán. Dostane prostě co proto. Ať každý ví, co je to za hajzla. Veškeré upomínky jsou mu posílány na korespondenčních lístcích, kde je vždy barvevně zvýrazněn dluh.Tyto lístky se nacházejí v mém archivu. Ať si každý pošťák přečte, jaký to je zmetek. Chytrá metoda jak zdecimovat člověka, beztak již dost na dně. Toto navíc silně zasáhlo jeho matku. Taková to věc je ale pro soud irelevantní.

Teď upozorňuji, že sice píšu, jako by se to toto stalo za jeden den, ale ve skutečnosti jen modeluji způsob jejich myšlení a chování. Dále je třeba dosáhnout, aby dostal, co nejvíc je možné. Metod, jak toho dosáhnout je více. Není těžké vytvořit zdání chudoby. Třeba odejít z práce a pracovat na černo. Nebo si od známého lékaře nechat napsat papír o nemožnosti vykonávat současnou práci a najít si méně placenou. Takovéto grify používá každý, kdo se snaží dosáhnout neoprávněných sociálních výhod.

Stejně tak jdou použít na "potrestání" neplatiče. Nebudu se o nich raději více rozepisovat. Mám vedle sebe žádost o výživné na manželku pro soud v městě X, kde ona bydlí. Jenže žádost řeší soud v městě Y, kde bydlí bývalý partner. Žádost se ruší, kdo by se takovou dálku táhl. Mám to zde černé na bílém. Soud v městě Y zastavuje řízení, neb jej navrhovatelka vzala zpět.

Trvám na tom, že dotyčná nikdy v žádné finanční tísni nebyla. Měl jsem možnost jí vidět a od poslední náštěvy se zdojnásobil její objem. Toto bylo skutečně sehráno a šlo o akt msty.

Náš zoufalec se pokouší alespoň o snížení částky výživného. Přikládá k ní potvrzení o výši svého příjmu. Soud mu odpovídá, že jej nezajímá, kde pracuje, jestli pracuje a kolik vydělává, ale že má platit tolik a tolik. Mám ten text v ruce, jen jsem jej přeložil ze soudnické hatmatilky do běžného jazyka.

Zasílá jí poloviční částku, než má, ona mu jí vrací a zároveň žádá stát o sociální příspěvek, jelikož je ve stavu nouze. I toto je pro soud irelevantní.

V lidském životě musí existovat jistá rovnováha. Člověk nemůže být stále úspěšný ani neúspěšný. Je li někdo ve vnitřní krizi, pronásledván obavami, je zákonité, že dělá více chyb. Je oslaben o vnitřní energii, je neustále ve znaménku minus. Pak už jen neúspěch střídá neúspěch. To co "ctihodné" soudy chápou jako nedbalost, je ve skutečnosti jedna ze zákonitostí lidské existence. Tuto zákonitost poznal snad každý vyjma hlupáka nebo někoho, kdo má padesátitisícový plat a doživotní definitivu.

Náš smutný hrdina již rezignoval. Nebudu ten příběh vyprávět dále. Chtěl jsem jej ukázat jen jako modelový, protože je nejčastší. A takovíto lidé také obývají naše věznice. Čeho se tím dosáhne. Je defakto odsouzen k doživotnímu trestu. Vrátí se z kriminálu obtížen ještě větším dluhem a jako psychicky zlomený člověk. Na nový start už mít nikdy nebude.

Čím se provinil? Pouze tím, že nezvládl určitou životní situaci. Na druhé straně se nenašla ochota ke kompromisu, naopak převládla touha po pomstě a mašinerie se rozjela. Zcela běžný případ. Tomuto se dříve říkalo umělá výroba trestné činnosti.

Díky soudcovské definitivě u nás vznikla nová nomenklatura. Nomenklatura naprosto odtržená od normálního občana, jak svědčí i mnou výše popsaný případ. Tato nomenklatura má nezasložená privilegia, velkou moc a přitom žádnou odpovědnost. Tady byl zničen jeden lidský osud, řekl bych železnou pěstí zákona. Formálně je totiž vše v pořádku. Ale, kde je spravedlnost či alespoň právo?