Jiří Lobkowicz: Z dozorčí Rady IPB jsem odešel
Dvojí metr v erbu Jana Čulíka?
Reakce na poznámku Jana Čulíka k článku
Martiny Opltové "Co by mohla mít v erbu Lobkowiczova strana"
Jan Čulík se svém životopise zdůrazňuje investigativní charakter jeho dlouholeté publicistické činnosti, ve svých příspěvcích vyzdvihuje objektivnost jeho pohledu, zatímco jiným vyčítá zaujatost a snahu manipulovat. Poznámka, kterou přičinil na konec článku Martiny Opltové "Co by mohla mít v erbu Lobkowiczova strana" (BL 2.2.2001) však svědčí o tom, že se buď po přečtení článku Martiny Opltové prostě neovládl, nebo náhle zapomněl, co to je investigativní novinařina. Nejspíš se mu ale přihodilo obojí najednou.
Připsat za článek jiného autora silně urážlivou poznámku hrubě manipulující s fakty, je něco, co by si dobrý novinář, který má o sobě tak vysoké mínění, neměl dovolovat. Ale k věci. Jan Čulík napsal: "Škoda, že se Jiří Lobkowicz zdiskreditoval svým dlouholetým členstvím ve správní radě banky IPB. Je pozoruhodné, že má přesto drzost předstoupit znovu před veřejnost." Fakta říkají něco jiného.
Být investigativním novinářem, určitě bych vynaložil více úsilí a pokusil bych se zjistit o jaký druh společnosti se v případě IPB jedná. Není totiž obtížné zjistit, že IPB je akciovou společností, tudíž zřízenou podle Obchodního zákoníku. Ten stanoví orgány společnosti, kterými jsou především Představenstvo a Dozorčí rada. Takže jsem nikdy nemohl být členem správní rady IBP, kterou jak se zdá Jan Čulík zaměňuje za představenstvo. V letech 1992 až 1997 jsem byl členem dozorčí rady IPB. Nevím jak to vidí Jan Čulík, ale mezi členstvím v představenstvu a v dozorčí radě je z hlediska pravomocí podstatný rozdíl i pro neinvestigativního publicistu.
To však není to nejdůležitější. Považuji za zvláštní, že moje členství v dozorčí radě IPB Jan Čulík chápe jako "diskreditaci", pro kterou moji pozdější veřejnou aktivitu považuje za "drzost", což jiným veřejně aktivním členům dozorčí rady IPB velkoryse promíjí. Kladu Janu Čulíkovi otázku: Libuše Benešová se členstvím v dozorčí radě IPB také "diskreditovala"? Zřejmě ne, protože - v logice Jana Čulíka uplatněné na moji osobu - by muselo být grandiózní "drzostí" to, že přijala funkci předsedkyně Senátu a přinejmenším stejnou "drzostí" jako moje politická aktivita by muselo být její setrvávání ve funkci místopředsedkyně ODS. Tak silná slova na adresu Libuše Benešové jsem ale od Jana Čulíka nečetl. Že by měřil různým metrem? Tomu se mi nechce věřit.
Pokud jde o moje působení v dozorčí radě IBP, mezi mnou a ostatními jejími členy, včetně Libuše Benešové, by se jeden významný rozdíl přeci jen našel. Na základě doložených informací o nebezpečných aktivitách IPB a jejích dceřiných společností, které jasně ukazovaly na porušování elementárních pravidel bankovnictví (neexistující hranice mezi bankovními a investičními aktivitami, porušování svěřenecké povinnosti, poškozování akcionářů, zneužívání peněz akcionářů) a na soustavné porušování zákonů, jsem totiž 14. 4. 1997 v dopise adresovaném předsedovi dozorčí rady prof. Václavu Hoffmannovi sdělil, že pokud nebudou vznesená obvinění prošetřena a dozorčí rada neprodleně nepožádá o provedení nezávislého externího auditu, nebudu ochoten dále v dozorčí radě setrvat. Cituji z mého dopisu: "Za daných okolností se obávám, že mé další setrvání v dozorčí radě IPB bude podmíněno neprodlenou akcí ze strany dozorčí rady, která by vyšetřila obvinění vznesená v přiloženém matriálu. Tato intervence by měla spočívat v nestranném externím auditu vzhledem k nedostatku důvěryhodnosti vnitřních auditorů a představenstva IPB. Rovněž se domnívám, že je naší povinností informovat bankovní dozor ČNB a Ministerstvo financí".
Protože nic z toho, co jsem považoval za podmínku mého dalšího setrvání v dozorčí radě IPB, se neuskutečnilo a ani nebyla vidět žádná vůle k prověření podezřelých aktivit IPB, dne 20.5. 1997 jsem na členství v dozorčí radě IBP rezignoval. Dopis, ze kterého jsem citoval, jsem včetně přílohy obsahující konkrétní obvinění předal předsedovi vyšetřovací komise pro IBP Janu Kalouskovi. Jsem ochoten jej zaslat i Janu Čulíkovi. Totéž platí o mém rezignačním dopisu.
Věřím, že pan Čulík při psaní poznámky k článku Martiny Opltové "Co by mohla mít v erbu Lobkowiczova strana" jednal emotivně a tudíž neuváženě a že se mi jako správný anglický gentleman omluví nejen za šíření nepravdivých informací o mém postavení v orgánech IBP, ale též za urážlivá slova, která mi na základě těchto nepravdivých informací adresoval. Spokojím se s poznámkou pod tímto článkem. V opačném případě by si Jan Čulík měl dát do erbu dva metry různé délky, abychom věděli, co můžeme v budoucnosti očekávat. Pevně věřím, že to nebude třeba.
Jiří Lobkowicz
Poznámka JČ: Omlouvám se Jiřímu Lobkowiczovi, že jsem ve své poznámce zaměnil termíny "správní" a "dozorčí" rada. Problém je, že rozdíl mezi oběma termíny je velmi malý. Kvituji, že z dozorčí rady IPB v roce 1997 odešel. Snad by nám však ale pan Lobkowicz mohl sdělit, proč mu to trvalo tak dlouho, a co přesně dělal v dozorčí radě IPB po celá předchozí dlouhá léta, že se povědomost o neregulérních praktikách této banky k němu jako členu její dozorčí rady dostala až r. 1997? A co se týče paní Benešové, samozřejmě, že je to obdobná drzost, že i nadále působí v politice, přestože nese svůj podíl viny za finanční ztráty, kterými v důsledku neregulérních praktik IPB musejí trpět čeští občané. Samozřejmě, že je to obdobná drzost od Libuše Benešové být v politice a pokoušet se o comeback (viz včerejší televize Nova, kde s ní moderátorka opět mluvila mazlivě). Od pana Lobkowicze je to však větší drzost než od paní Benešové, protože při úsilí o zakládání nové strany se tento pán snaží nenápadně smazat svou předchozí kariéru, přesně podle nynějšího hesla Unie svobody "Nejsme jako my."
