 |
Vnímání dutosvěta aneb jak to bylo doopravdy?Krize ČT: další pokus o předběžnou rekapitulaciJiří Svoboda„…Když se na celou krizi v ČT z přelomu let 2000/2001 podíváme s odstupem, zjistíme, že výrok Václava Havla o podobnosti počátku této krize s komunistickým pučem roku 1948 má mnohem hlubší opodstatnění, než se mohlo zdát v době, kdy jej prezident republiky vyslovil…“, - napsal člen managementu ČT, Nikolaj Savický ve více, než třicetistránkovém textu „Krize ČT: pokus o předběžnou rekapitulaci aneb Česká televize: tak to tedy bylo? No nazdar!“, který byl publikován v Britských listech. (První část zde, druhá část zde, třetí část zde)N. Savický podává ucelený a bezesporu inspirativní přehled posledního bezmála desetiletí vývoje České televize, který (na rozdíl od předchozích apologetických statí téhož autora, zveřejněných v BL) nepostrádá sebereflexi instituce a poukaz na letité kořeny současné krize. Překvapivou výjimku tvoří pasáže, kde se uchyluje k pokleslé argumentaci a slovníku IV. cenové skupiny (emocionálně silně podbarvené výpady proti J.Bobošíkové a V.Valterové). V těchto pasážích jsem nabýval dojmu, jakoby je za vzdělaného a kultivovaného autora formuloval někdo jiný. Situaci ve zpravodajství v období druhé poloviny 90. let posuzuje N. Savický dosti příkře: „…Za touto konzervativní fasádou se však skrýval nedostatek koncepce, nepřehledný sled pravomocí a odpovědností. Významnou slabinou tehdejšího zpravodajství ČT bylo chaotické nebo spíše žádné řízení agendy, k němuž významně přispívala neustálá rotace moderátorů a vedoucích vydání mezi jednotlivými pořady a naprosto nedostatečná odborná specializace jednotlivých redaktorů…“. Na jiném místě pak poukazuje na uměle pěstovanou nekritickou atmosféru, která se patrně podílela na pozdějším profesionálním selhání: „Ve snaze udržet v ČT populární moderátory a reportéry přitom tehdy Ivo Mathé a Petr Studenovský neustále a mnohdy nekriticky hájili zaměstnance redakce zpravodajství před kritikou, a to nejen navenek, ale i uvnitř samotné ČT…“. Přesvědčivý je i popis špatného fungování producentského systému: „Vzhledem k velkým pravomocím producentů v rámci producentského systému ČT však přetrvávaly podobné problémy v publicistických pořadech. Tak se stávalo, že v jediném týdnu vysílaly profilovou reportáž na totéž téma bez předchozí domluvy nebo koordinace Události, pražský S-magazín (původně Stíny, později Nadoraz), ostravská Klekánice a brněnské Souvislosti. Trvalo prakticky až do druhé poloviny roku 1996, než se podařilo dosáhnout alespoň rámcové koordinace a spolupráce mezi týmy, které tyto pořady připravovaly…“. N. Savický naznačuje rozsah problémů tzv. producentského systému v oblasti publicistiky. Nezabývá se obdobnými problémy, které existují ve všech dalších programových oblastech. Jaké asi musí být sebeobranné schopnosti (v podmínkách ČT zjevně nefunkčního) producentského systému, že se k jeho zásadní změně do dnešního žádný generální ředitel neodhodlal? A pokud na J. Puchalského padlo na podzim 1999 byť jen podezření, že by o něco podobného mohl usilovat, byl do dvou měsíců z křesla generálního ředitele vymeten. To je ale téma na samostatnou diskusi.
Chronická nemoc bez terapieN. Savický podal ve svém textu svědectví, že si je vědom skutečného rozsahu věcných, strukturálních i systémových chyb vnitřního chodu i vnějších vazeb ČT. Pro schizoidnost situace je však patrně příznačné, že v témže textu diskvalifikuje každého, kdo se pokusil (či dal jen najevo, že by se mohl pokusit) o koncept reformy této instituce („…vršil chybu na chybu, těžce poškodil pověst ČT a drastickým způsobem narušil její fungování…“ - o J.Puchalském).Na jiném místě autor (možná bezděky) poskytuje velmi plastický obraz situace, do jaké se v ČT dostávali členové top-managementu, pokud se chtěli pokusit o zásadnější změny: „Další chyby se dopustil Ivan Kytka, když dnem svého nástupu bez konzultace s Jakubem Puchalským zveřejnil svůj projekt reformy zpravodajství. Ten v zásadě obsahoval některé rozumné myšlenky, ale byl natolik neslučitelný s dosavadní praxí a přitom tak obecně formulovaný, že nutně musel vzbudit nedůvěru v redakci zpravodajství… Možná už tento projekt nastartoval proti Ivanu Kytkovi první vlnu odporu, která koncem dubna a počátkem května 1998 ještě výrazně zesílila.“ Ivan Kytka nakonec odešel. N.Savický se v textu rád a často ohání konfúzním pojmem „odborná veřejnost“, připomínajícím analogii nepolitické politiky, řízené elitou odborníků bez mandátu a odpovědnosti. Přitom se jen nepřesvědčivě vyrovnává s faktem, že valná většina této „odborné veřejnosti“ (včetně mne) měla a má ve vztahu k ČT a jejímu rozpočtu nepřehlédnutelné osobní zájmy, které nepochybně moderují i vztahy k členům managementu na různých úrovních. Jednoduchý argument, že by se většina lépe uživila v komerční televizi, je demagogický a na první pohled neobstojí. Většinu formátů, o kterých je řeč, komerční televize, financované pouze z reklamy, nevyrábějí. A již vůbec neposkytují, byť jen zlomkově srovnatelný, prostor velkým externím producentům programů, jaké si kapacitně za plné kontroly dokážou vyrobit ve vlastní produkci. Ledacos však může v této souvislosti napovědět dopis z 11.8.2000, kterým J.Hodač doprovodil svou rezignaci na funkci ředitele zpravodajství: „Nemohu se smířit s tím, že v ČT začínají nabývat velkého vlivu lidé mimo oficiální strukturu managementu, kteří získávají stále více faktické moci a zasahují už i do každodenního chodu instituce, aniž za své činy nesou odpovědnost před očima veřejnosti. Jak víte, patřím mezi ty manažery, kteří se tomu brání z principiálních důvodů…“. S nepochybně zneklidňujícím jádrem Hodačova zdůvodnění se zatím nepokusil vyrovnat nikdo. Apologeti poměrů se uspokojili konstatováním, že J.Hodač v řídící funkci selhal a musel odejít. Přitom by mělo být prioritním zájmem analytika, aby se pokusil definovat, kdo byli tito vlivní „lidé mimo oficiální strukturu managementu“, kteří „zasahovali už i do každodenního chodu instituce“. Hodačovo tvrzení se ovšem dotýká poměrů v exponované době, která je autorem vydávána za idylický čas konsolidace poměrů… V dalším textu N.Savický výčtovou metodou dokazuje, že ČT je po léta nezastupitelnou veřejnou službou v oblasti kulturních a vzdělávacích pořadů i původní dramatické tvorby. Vlamuje se do otevřených dveří - bylo by přece absurdní, kdyby ČT za koncesionářské poplatky ve výši více než 4 mld. Kč ročně takové programy nevyráběla. Namísto pokusu o zřetelnou definici „programu veřejné služby“ a výrobního programu, který by byl této veřejné službě podřízen, konstruuje pak autor katastrofické vize dalšího vývoje, které nemají žádnou oporu v realitě a jsou jen řečnickými otázkami, na které jsou jasné odpovědi: „…Je samozřejmě možné nechat český film zaniknout nebo živořit kdesi na okraji. Je možné upustit od toho, aby se natáčely hodinové televizní dokumenty na zdánlivě naprosto okrajová témata, neboť: koho dnes zajímají osudy legionářů z 1. světové války nebo oběti StB z 50. let? Není nutné produkovat televizní seriály, zpracovávající významná česká literární díla 20. století, které jsou sice hojně sledované, ale také velmi nákladné. Jen statisticky mizivé procento diváků bude postrádat v televizním vysílání české opery nebo vážnou hudbu. A večerníčky? Vždyť Tom a Jerry poslouží stejně dobře...“. Kdyby N.Savický nebyl tak dobře informovaný a nebyl tak zdatným analytikem, mohl bych se domnívat, že jde o náhodný emocionálně podbarvený zkrat uvažování - v jeho případě jde však v této souvislosti o vědomou demagogii. Není třeba předkládat strašidelné vize příchodu barbarů, kteří chtějí uvedené programy zničit. Zato by bylo velmi užitečné poukázat na formáty, které s „veřejnou službou“ nemají vůbec nic společného a jsou v programové koncepci ČT dlouhodobě provozovány, i když jsou na řemeslně lepší úrovni srovnatelné programy vyráběny komerční televizí. Neméně užitečný by byl pokus o definici vztahu „veřejné služby“ a sledovanosti, který je pro chod ČT podle mne vztahem klíčovým. Stranou pozornosti autora zůstávají i ostře kritické hlasy osobností, které snad (na rozdíl od členů bývalé Rady) nelze podezírat z neinformovanosti, či zavilého nepřátelství vůči ČT a pražskému kulturnímu prostředí: „…Nejsem sám, kdo je partou z ČT cenzurován - Vláďa Merta, Kristina Vlachová je zásadně vysílána těsně před půlnocí, aby její pořady o vyšetřování (nevyšetřování) a nesouzení Grebeníčka st. za zvěrstva v Uherském Hradišti, o nečinnosti ÚDV apod. nemohl nikdo vidět, stejně tak další. Jsou to ti samí producenti a dramaturgové, kteří dnes stojí v čele vzpoury - od chvíle, kdy se jim zhroutil svět zajišťující jim jejich mocenské a občas i cenzorské pozice pod ochranou nepříliš odborného ředitele Chmelíčka…“ - píše režisér M.Vadas. "…Nanalhávejme si, že skutečné, skutečně existující palčivé problémy posledního postsocialistického mastodonta, kterým Česká televize je, lze řešit mítinky a vykřikováním hesel. Je třeba střízlivé a solidní (a možná i bolestné) diskuse o podobě instituce jakou ČT je, o jejím organizačním uspořádání, její personální vybavenosti, jejím ekonomickém zabezpečení, o dlouhodobé programové koncepci. ČT prožívá systémovou krizi již delší dobu…" - napsal v prvních dnech roku 2001 jeden z vedoucích tvůrčích skupin ČT, Rudolf Růžička. A do třetice: "…Nemohu se navíc přidat k lidem, mezi jejichž vůdci je řada těch, kteří se v rámci televize chovali zištně, kterým bylo zcela lhostejné, v jakém rámci pracují a jejichž tvorba byla vždy konformní a závislá na vkusu producentů, dramaturgů a tzv. většinového diváka. Jedná se také o osobnosti, které - myslím, že především z přesvědčení - podporovali ve svých pořadech zájmy politických stran a rozhodně se přitom nejednalo jen, či většinou o zájmy ODS a ČSSD. "Statečně" se nyní projevují i lidé, kteří se projevují statečně pouze v davu a kteří se nedokáží chovat principiálně sami za sebe, v každodenním životě…" - napsal dramaturg a režisér Jan Gogola ml. Jak to bylo doopravdy…?Analýza, kterou N. Savický předložil čtenářům BL, svědčí velmi výmluvně i o něčem jiném. V okamžiku, kdy se odpoutá od interní televizní problematiky a pokouší se pojmenovat startovací mechanizmy, jež vyústily do prosincové a lednové krize, používá zkratkových a vnitřně rozporných tvrzení.Na jedné straně cituje jako zcela opodstatněný výrok Václava Havla o podobnosti počátku televizní krize s komunistickým pučem roku 1948 (který zcela nedvojsmyslně evokuje představu rozsáhlého politického spiknutí), na druhé straně se pokouší hybatele konfliktu banalizovat: „…Ukazuje se, že stačí jmenovat do Rady ČT jedinou odborně nekompetentní, ale zato dostatečně razantně jednající ženu, aby bylo možno v neuvěřitelně krátké době ohrozit provoz, pověst i budoucnost dosud důvěryhodné a bez větších problémů fungující instituce veřejné služby…“. Jana Dědečková mohla nepochybně sehrát významnou roli v rozhodování Rady o odvolání generálního ředitele, že by se jí ovšem mohlo zdařit „…v neuvěřitelně krátké době ohrozit provoz, pověst i budoucnost dosud důvěryhodné a bez větších problémů fungující instituce veřejné služby…“, tomu se každý soudný člověk zdráhá uvěřit. První fáze - věcné problémyNa jednání Rady a její kompetentnost můžeme mít jistě velmi kategorické názory. Chceme-li být však seriosní (nikoli pouze propagandističtí), měli bychom se vyrovnat i s věcnou stránkou dokumentů, které z jednání Rady vzešly:„První spor nastal, když Rada v červnu generálního ředitele vyzvala, aby jí podal zprávu, jak naplňuje jednotlivé body svého projektu, který předložil v rámci výběrového řízení. V tomto projektu mimo jiné stojí: Po předložení materiálu "Projekt Česká televize v roce 2000 a nejblíže následujících letech po čtyřech měsících praxe" byla Rada nucena konstatovat, že řada bodů projektu není naplňována. Mnohé slibované dokumenty nebyly zpracovány (a předkládány Radě) nebo byly zpracovány opožděně či ve velmi problematické podobě. Rada takový způsob práce a komunikace jednoznačně odmítla, konstatovala, že generální ředitel neplní termíny stanovené v projektu, a vyžádala si další podklady…“ (Zpráva pro Stálou komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z ledna 2001). Z textu je zřejmé, že existovaly věcné problémy, které se staly zdrojem napětí mezi Radou a generálním ředitelem ČT. Jestliže N.Savický uvádí, že: „…Předchozí Rady ČT nikdy nesáhly k tak drastickému opatření, jakým je odvolání generálního ředitele ČT, a to dokonce ani tehdy, když byly důsledky jeho činnosti pro ČT naprosto katastrofální…“, vystavuje tím bezděky předchozím Radám velmi nelichotivé vysvědčení a dodává na vážnosti tvrzení, že předcházející Rady schvalovaly rozpočet ČT na požádání během několika hodin a o chod instituce se nezajímaly, ani když „důsledky byly pro ČT katastrofální“. Generální ředitel ČT, D.Chmelíček musel pochopit nejpozději 29. srpna 2000, kdy J.Dědečková navrhla jeho odvolání (Rada tento bod nakonec nezařadila na jednání), že tato Rada pasivní nebude a při eskalaci konfliktu se nebude zdráhat své právo využít a o odvolání GŘ reálně jednat. Na zasedání 19.září 2000 s generálním ředitelem a finančním ředitelem ČT se „…přítomní členové Rady ČT M. Mareš, V. Erben, P. Kabzan, P. Hájek, J. Kratochvíl, M. Rejchrt jednomyslně usnesli, že Rada ČT žádá vedení o zpracování vyrovnaného hospodářského výsledku ČT na příští rok a zároveň žádá GŘ o vypracování materiálu, ve kterém budou objasněny případné důsledky…“.
Druhá fáze - příprava politické hryGŘ ČT D.Chmelíček rizika, spojená s konfrontačním postupem, rozhodně nepodceňoval. A nepodceňovali je ani „mediální odborníci“ všech politických stran (bylo by naopak nenormální, kdyby se o situaci nezajímali). Z povahy věci byl velmi dobře informován i prezident V.Havel (i kdyby prvotní iniciativa nebyla na jeho straně, zájem kancléře a bývalého generálního ředitele ČT I.Mathého je mimo jakoukoli pochybnost).Zdánlivě nepochopitelná ostrá konfrontační strategie, kterou D.Chmelíček ve vztahu k Radě zvolil nejpozději od počátku října 2000, získává logickou strukturu v okamžiku, kdy si ji uvedeme do souvislosti se zárukami politické podpory, o nichž se od poloviny října v souvislosti s bobtnající „televizní krizí“ na nejrůznějších úrovních mluvilo zcela otevřeně. Není bez zajímavosti, jak politické souvislosti popíše začátkem ledna 2001 režisér M.Vadas: „Volba Jiřího Hodače nebyl politický puč - ten se odehrál už dávno předtím, když Chmelíček extenzivně přijímal zpět do televize bývalé „nepostradatelné a oddané profesionály“ z éry Mathého a další jím doporučené osoby se „správným US smýšlením“ (nemám nic proti US, ale nesmí se zmocňovat veřejné televize!)…“ Přesto nevylučuji, že přání mohlo být otcem myšlenky a informace o politických garancích šířilo a především zveličovalo nejbližší okolo generálního ředitele, mimo jiné jako nástroj odstrašení členů Rady a utlumení určitých rozpaků, které konfrontační kroky vzbuzovaly v některých členech managementu ČT. „Typická byla například situace kolem Statutu ČT, který měl být jako základní dokument České televize vypracován již koncem února a předložen Radě ke schválení … Na zasedání 18. října Rada konstatovala, že je připravena opravený návrh Statutu v předložené podobě schválit, ale požadovala zapracování jedné drobné úpravy týkající se jeho příloh. V podstatě šlo o práci na pět minut, ale předložení konečné verze trvalo generálnímu řediteli dalších pět týdnů. Definitivní návrh Statutu byl po dalších urgencích Radě předložen 21. 11. Ta však ke svému překvapení zjistila, že se neshoduje s verzí, kterou již předběžně připomínkovala a že obsahuje některé nové formulace. Statut proto opět neschválila a vyslovila nespokojenost s jeho přípravou. Vezmeme-li v potaz, že šlo o krátký dokument v rozsahu několika málo stran, který měl být ze strany ČT důkladně zpracován již koncem února, musí být zřejmé, jakým způsobem Dušan Chmelíček pracoval a jak komunikoval s Radou…“. (Zpráva pro Stálou komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z ledna 2001). V externích krocích D.Chmelíček a jeho nejbližší okolí souběžně vytvářeli příznivé podmínky pro svou podporu u velkých producentů a některých tvůrců. D.Chmelíček ustavil jakousi "vzdoru-Radu" (poradní sbor, sestavený z veřejně známých osobností), z níž se v době otevřeného konfliktu vytváří roznětka dramatické medializace. N.Savický zdůrazňuje význam konference „ČT - věc veřejná“, která se uskutečnila 25. listopadu 2000 v Kongresovém centru v Praze. „Rada ČT v té době už jednala takovým způsobem, že sama dokázala vyvolat velmi silnou podporu Dušanu Chmelíčkovi. Stačí příznačný detail: řada nejvýznamnějších pozvaných filmových tvůrců se z účasti na konferenci nejprve omluvila pro časové zaneprázdnění. Jak se však blížil termín této akce a zesiloval tlak Rady ČT na Chmelíčkovo odvolání, vzrůstal z jejich hlediska praktický význam konference … Konference se stala v podstatě manifestem podpory české kulturní veřejnosti Chmelíčkovu vedení ČT a není náhodné, že nakonec dala jméno iniciativě, která se zformovala po jeho odvolání proti Radě ČT.“ Pominu-li poněkud úsměvnou formulaci o „…v podstatě manifestu podpory české kulturní veřejnosti…“, která má poněkud archaizující intonaci, N. Savický, s velkou dávkou skromnosti, opomenul v textu poznamenat, že patřil k duchovním otcům zmíněné konference, organizované zcela otevřeně jako P.R. akce na podporu D.Chmelíčkovi. Tato akce pak (včetně názvu) vytvořila gravitační pole pro přenesení střetu do celospolečenské roviny. Byl konflikt nevyhnutelný?Z „interních televizních důvodů“ podle mého přesvědčení nevyhnutelný nebyl. Nikdo však nepochyboval o tom, že se klíčem k této otázce stane rozpočet na rok 2001, který podléhal schválení Rady. Připomeňme si, že 19.9.2000 se Rada jednomyslně usnesla na požadavku vyrovnaného hospodářského výsledku ČT na další rok. Navzdory vcelku pochopitelné netrpělivosti Rady byl rozpočet GŘ ČT předložen až 5.12.2000. A navzdory usnesení Rady byl koncipován a předložen jako schodkový ve výši cca 455 mil. Kč.„…vím, proč a jak vznikl v nepřijatém rozpočtu ČT schodek (mimochodem plně krytý z rezerv ČT). Nesouhlasím s jeho výší a domnívám, že z velké části nemusel v rozpočtu vůbec figurovat…“, píše ve své analýze N. Savický. O tom „proč a jak“ tento schodek vznikl, v textu už další zmínku nenajdeme. Obestřeno záhadou zůstává i to proč půl miliardový schodek, který „…z velké části nemusel v rozpočtu vůbec figurovat…“, byl do návrhu rozpočtu zapracován, přestože bylo zřejmé, že ho Rada neschválí a ČT bude nejspíše hospodařit v rozpočtovém provizóriu. Názor N.Savického zřejmě v té době částečně sdílel i FŘ ČT, jak je zřejmé ze dvou zmínek v zápisech Rady, odvolávajících se na jednání s FŘ Paluskou: „Na základě jednání s finančním ředitelem Paluskou dne 4.12. 2000 o návrhu rozpočtu na rok 2001, Rada ČT považuje dopis generálního ředitele za irelevantní, neboť neodpovídá obsahu a smyslu jednání s finančním ředitelem. Rada vzala na vědomí informace FŘ o stavu rozpočtu ČT na rok 2001. Rada žádá GŘ, aby jí do 8.1.2001 předložil návrhy FŘ, týkající se možných úspor v rámci rozpočtu…“ (Zápis ze dne 19.12.2000 - GŘ D.Chmelíček byl sice v té době již odvolán, ale až do jmenování nového ředitele byl stále ve funkci. Korekci rozpočtu následně odmítl.). „Dle názoru členů Rady byl návrh rozpočtu velmi stručný a jednotlivé položky nebyly podrobněji specifikovány. Radě nebyly dodány tyto dokumenty, potřebné k její kontrolní činnosti: (Zpráva pro Stálou komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z ledna 2001). Necituji zde tuto Zprávu, jako „zdroj pravdy“; N.Savický se však s fakty a důvody v ní uvedenými ani nepokouší vyrovnat. Místo toho se jinak pečlivý, s čísly a daty pracující analytik, v pasážích, souvisejících s touto rozhodující epizodou, uchyluje k podezřele formulačně i argumentačně pokleslým závěrům: „Připočteme-li k tomu těsné vztahy Jany Dědečkové “s přítelkyní Kateřinou Dostálovou”, začíná se rýsovat ona smrtící skupinka našeptávačů, která nevědomou a předpojatou majitelku penziónu postupně proměnila v hybatelku největší pohromy v dějinách televizního vysílání veřejné služby v ČR…“. Tyto pasáže působí dojmem, jakoby se autor pracně snažil zastřít argumentační mezery, přes jejichž spoje se logicky musíme dostat k identifikaci příčin a následků, přerůstajících z Kavčích hor do „celospolečenské krize“ - tak nazval „televizní drama“ senátor J.Zieleniec na mimořádné schůzi Senátu v prvních dnech roku 2001.
Ostří hoši netančíPředcházejícími odstavci se pokouším na faktech doložit dvě hypotézy:
„GŘ Dušan Chmelíček byl odvolán 12. 12. 2000 v tajném hlasování, které předepisuje zákon o ČT (sedm hlasů pro odvolání, jeden se zdržel, jeden proti). Důvody k jeho odvolání byly následující: Neprůhledná hospodářská politika a deficitní rozpočet na rok 2001. Neplnění úkolů vyplývajících z písemného projektu, který předložil v rámci výběrového řízení. Manažérská selhání. Špatná komunikace s Radou, znemožňující jí vykonávat její kontrolní funkci danou zákonem.“
(
Není jistě bez zajímavosti, že až do dnešních dnů postrádáme veřejně publikované, věcné a argumentačně podložené stanovisko bývalého GŘ D.Chmmelíčka nebo jeho nejbližších spolupracovníků k důvodové zprávě, jejímž prostřednictvím Rada vysvětlila motivy, které ji vedly k jeho odvolání.
Argumenty Rady byly překryty masivní přelitím „lokálního problému“ do celospolečenského rozměru.
17. prosince vzniká sdružení "Česká televize - věc veřejná" (název iniciativy byl v rámci P.R. akce připraven a ověřen o necelé 3 týdny dříve, při Konferenci o ČT). Formuluje požadavek na okamžité zastavení výběrového řízení na nového generálního ředitele; okamžité odvolání stávající Rady ČT a volbu nové Rady. Prohlášení apeluje na kandidáty na funkci generálního ředitele, aby stáhli kandidaturu. (K tomu je nutno dodat, že do doby zvolení nového ředitele zůstával podle zákona ve funkci odvolaný ředitel. Na otázku: cui bono? není možné pominout strukturu vztahů autorů prohlášení k rozpočtu ČT nebo bezprostředně ke špičkové manažerské funkci.).
Přímý účastník ustavující schůze „ČT - věc veřejná“, režisér M. Vadas, popisuje konsensus „odborné veřejnosti“ v poněkud méně slavnostním osvětlení než N.Savický:
„V rozpravách okolo zákona o ČT se pohybuji již déle než rok a dost dlouhou část této cesty jsem prožil krok za krokem s Janem Šternem a Janem Krausem, které jsem pozval do restaurace, ve které 17.12.2000 vznikla první rebelující petice. Tam se naše cesty poněkud rozešly. Snažil jsem se horkokrevné revolucionáře upozornit, že ten text, který dopředu připravili, by měl být detailně diskutován a zbaven nepravdivých tvrzení. . . Byl jsem horkokrevnými kolegy okřiknut s tím, že na slovíčkách nezáleží, není čas, musíme do vysílání, vzhůru k vítězství . . . Pro petici z 17.12. 2000 jsem nehlasoval nejen já, ale i Jan Gogola ml. a jedna blondýna z Unie překladatelů, které se rovněž nezdál text plný polopravd a lží. Teď revolucionáři jsou ve vysílání, ale o profesionalitě a vyváženosti jejich relací, neřku-li mítinků může mluvit jen slepý a hluchý. O vysílání Bobovize nemá cenu mluvit vůbec, to nejsou regulérní podmínky novinářské práce…“.
Na citované ustavující schůzi se vynořují obrysy příštích událostí. Jeden z nejvlivnějších účastníků prohlašuje: "Pojďme do ulic! Jen tak lidi přesvědčíme, že je situace vážná!". O den později mluvčí sdružení a členka vrcholového managementu ČT nevyvrací možnost krátkodobého protestního přerušení vysílání ČT: "Vysílal by se nějaký titulek o tom, že chceme, aby ČT byla nezávislá. Teď se budeme během dne ještě domlouvat dál. jak to přesně bude vypadat. Uvažovalo se i o tzv. "garážích", to znamená o shromáždění zaměstnanců ČT…".
Opakovaně bylo v různých souvislostech spekulováno o důvodech přítomnosti bývalého GŘ ČT I. Mathého na ustavující schůzi iniciativy (redaktor ČT ho vestřihl do zpravodajského šotu, jak mizí za křídlem dveří). Spekulace o nabídce come-backu byly podle mne zcela liché. I. Mathé bezpochyby přišel nikoli v minulé, nýbrž v současné funkci - kancléře. Měl za úkol tlumočit shromážděným sympatie prezidenta V. Havla, který je následně dal zřetelně najevo? Měl je podpořit…?
V logice tohoto vývoje se k protestům proti odvolání D. Chmelíčka připojila iniciativa "Děkujeme, odejděte!" a "Impuls 99".
Jestliže jeden ze členů sdružení „ČT - věc veřejná“ ve vysílání Radiofóra řekl: "Zákony jsou tady od toho, aby se respektovaly, ale taky jsou tady od toho, aby se v určité době začaly porušovat, když se překročí Rubikon. A ten Rubikon se tady překračuje v tento okamžik…", vyjádřil pouze trochu hrubozrnnějším slovníkem tezi, kterou o pár dní později formuloval V.Havel do tvaru pověstného „ducha zákonů“.
Výhybka byla nastavena na politickou konfrontaci, včetně volání po demonstracích (první byly sezvány na 19. resp. 21. prosince).
Je zřejmé, že jmenování Jiřího Hodače hrálo v základním eskalačním procesu jen malou roli. Snad trochu vyděsilo některé redaktory zpravodajství - jedni tvrdí, že důvodem zděšení byly předchozí špatné zkušenosti; jiní jsou přesvědčeni, že redakci (bez ohledu na vnitřní animozity) stmelil strach ze strukturálních a systémových změn, s nimiž se Hodač netajil.
N. Savický tvrdí, že J. Hodač měl být pouze reprezentační postavou a vlastní chod ČT měla podle představ Rady zajišťovat trojice K.Fričová, P.Sládeček a J.Bobošíková (i když se mi tento triumvirát zdá být plodem přehnané představivosti autora, pro ČT by určitě nebyl prohrou).
Hodač však nedostal sebemenší šanci - redaktoři ČT mu na uvítanou oznámili, že ho jako generálního ředitele neuznávají a nebudou ho respektovat.
N.Savický popisuje situaci realisticky: „Z iniciativy redaktorů zpravodajství ČT se 20.prosince 2000 odpoledne v reakci na neuváženou volbu Jiřího Hodače ustavil Krizový výbor zaměstnanců ČT. V Událostech bylo téhož dne vysíláno stanovisko redaktorů. Obrazovka ČT, ale nejen ČT, se od té chvíle stala v příkrém rozporu se zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání a tehdy platným zákonem o ČT bojištěm … Pokud se “vzbouřenci” dostali od 20. prosince 2000 mimo rámec zákona, pak je nové vedení hbitě dohnalo a od 23. prosince 2000 začalo s velkorysým porušováním zákonů také…“
Hodač se spolehl na to, že ho státní moc podpoří při vynucování práva. To bylo nerealistické. Zejména pak fatálně podcenil skutečnost, že se televizní drama už před jeho jmenováním stalo zdrojem daleko mocnějších tektonických sil politické scény.
Energie pracně vygenerované vlny nesměla být promarněna.
Sestavu agilně doplnil ministr kultury, Pavel Dostál. Byl prvním politikem, který již 14. prosince (!!) prohlásil, že: "…Politici chtějí ovládat média…!". Tímto výkřikem předběhl nejen progresivní spolustraníky P.Buzkovou a zpočátku desorientovaného S.Grosse a V.Špidlu, ale i všechny politiky US, a stal se tak „razícím štítem“ energie, nasměrované zcela nedvojsmyslně proti „opoziční smlouvě“ a ODS.
Výrok senátora J.Zieleniece na mimořádné schůzi Senátu v prvních dnech roku 2001, kterým naostro, bez servítku přešel od mikroklimatu ČT rovnou k „hluboké celospolečenské krizi“, velmi zřetelně obnažil, o co ve skutečnosti jde.
N.Savický se ve své analýze úzkostlivě snaží dokazovat, že konflikt byl vyvolán výhradně intelektuálně nezpůsobilou Radou a neměl (alespoň do konce roku 2000 - přesněji do 8.1.2001) bezprostřední politické motivace. Autor mohl situaci nazírat z bezprostřední blízkosti a musel bych ho podezírat z příliš velké naivity, nechápavosti a sebestřednosti, abych mu uvěřil.
Spor o generálního ředitele ČT se podle očekávání a přání zasvěcených, kteří GŘ D.Chmelíčka utvrzovali v neústupném postoji a střetové strategii, rychle transformoval do roviny politického konfliktu. Obrazovka ČT úspěšně plnila roli organizující báze, která poskytla rychlé informace, šířila autoritu a popularitu vůdců, vytvářela jednoduchá, emocionálně brisantní hesla (Ohrožení svobody slova! Ohrožení poslední nezávislé televize! Naše televize! atd.). a zprostředkovala i manipulativní politickou orientaci poukazem na představitele těch politických stran, kteří jsou s redaktory ČT solidární a tedy i hájí ohroženou svobodu slova.
Vrcholem nepolitické politiky bylo prohlášení předsedy US na Václavském náměstí, že se stydí za to, že je politikem.
Předem byl vytvořen personifikovaný „obraz nepřítele“, což je pro organizování efektivního „pouličního zákonodárství“ jednou ze základních podmínek. Na demonstracích se objevily nachystané portréty „nepřátelských politiků“ a hesla s čistě politickými požadavky (ukončení opoziční smlouvy; předčasné volby).
Dá se jen spekulovat o tom, zda původním záměrem bylo vyvolat prostřednictvím „pouličního zákonodárství“ rozpad opoziční smlouvy a menšinové vlády s příslibem podpory do řádných voleb po její restrukturalizaci (tento záměr otevřeně publikoval jeden z poslanců KDÚ-ČSL), nebo opakování modelu z prosince 1997 s následným ustavením vlády odborníků do mimořádných voleb. Z hlediska KDÚ-ČSL a US by poslední řešení mělo svou logiku s ohledem na úspěch v senátních volbách - klima v červnu 2002 už nemusí být tak příznivé.
Uvedené hypotézy nejsou zdaleka pouze spekulativní. Velmi přesvědčivě to dokazuje i poučné svědectví poslance PS I. Davida (publikované nedávno v Britských listech) o uzavřeném jednání klubu poslanců ČSSD a manipulacích, směřujících k orientaci na společné hlasování s US a KDÚ-ČSL.
Cesta k vládní krizi byla zablokována dohodou poslaneckých klubů ČSSD a ODS při hlasování o znění Zákona o ČT.
Jedinou politickou obětí se nakonec stal K. Kühnl, který se dal vlákat do pasti pódiových vystoupení při provozování pouličního zákonodárství, což byl zcela určitě jeden z důvodů jeho nepřijatelnosti jako leadera Čtyřkoalice. Volba C.Svobody byla zároveň vstřícným gestem k možné povolební vládní spolupráci s ČSSD.
Pro postindustriální společnost je příznačný rozšiřující se prostor svobodné volby a odpovědnosti jedince za vlastní život na straně jedné a příliv nezvládnutelné masy informací bez hierarchie na straně druhé. Oba tyto jevy působí jako stresová zátěž (dvojnásob v postkomunistických státech, kde byla populace dlouhodobě vystavena zcela opačným vlivům) a vytvářejí příznivý psycho-sociální terén pro manipulaci.
Nemalá část české veřejnosti je náchylná a falešným sebeprojekcím a exaltovanosti (jde o jev, který má pevné historické kořeny v transformaci reálného společenského života do prostoru divadelních kulis v době národního obrození). Snadno se identifikuje s hesly a vůdci a tuto identifikaci vydává za projev své nezcizitelné vůle.
Na počátku 90tých let se tento jev projevil velmi názorně (svědčí o tom rozsáhlé průzkumy veřejného mínění) ve schizmatu mnoha lidí mezi deklarovanou ideologickou orientací (pravicová orientace) a reálným společenským zájmem, vázaným na přerozdělovací procesy a setrvačnou sílu v zabezpečovací povinnost státu (levicová orientace).
Toto schizma je jedním ze zdrojů rozsáhlé frustrace významné části společnosti, která se cítí být podvedena sociálním vývojem posledních deseti let, personifikovaným nyní do ODS, aniž by si připouštěla, že podvedla především sama sebe falešným očekáváním. Toto selhání, vlastní vina a odpovědnost, jsou vytěsňovány z vědomí a emocionální energie vytěsnění se mění v intenzívní nepřátelství vůči nabídnutému „obrazu viníka“ - nejlépe se pak pro tento účel hodí subjekt, který byl v minulosti předmětem adorace.
Lidé se zbavují vlastní odpovědnosti za svůj život, kterou s překvapivou lehkostí přesouvají do rukou politiků. „Obdiv“ k politické straně a „nenávist“, která ho střídá, stejně jako nekritická „láska“ k politickému vůdci, proměněná ve vyhrocený odpor, jsou příznakem vážného psychosomatického onemocnění společnosti a zároveň i selhání intelektuální a politické elity, které na těchto procesech nezodpovědně parazitují.
Frustrací je ovšem postižena i sama intelektuální (umělecká, žurnalistická) elita, projevující jen malou ochotu k reflexi své role a sociálního postavení a v duchu národně-obrozenecké tradice sentimentálně zahleděná do charismatického oparu z let 1989/90. I v této skupině panuje rozpolcenost mezi tržním chováním (v krajní podobě sebeprezentace v reklamě na cokoli) a patetickou pozicí svědomí národa. Mezi klubem zanícených vyznavačů ODS a V.Klause z první poloviny 90tých let a pozicí svrchovaných soudců a moralizátorů politické scény a společenského vývoje. Zřejmé je i pokušení mocí bez mandátu a odpovědnosti.
Míra frustrace a komplementární sklon k hostilitě předurčuje vnímavost části veřejnosti k problémům virtuálního světa a jejich symbolickým řešením. Rozsah této vnímavosti, který prokázala causa ČT, je podle mne alarmující.
Někteří příslušníci intelektuální a politické elity zvěstovali občanům poselství, že zákony nejsou ani v plně pluralitní, demokratické společnosti závazné a shledá-li část veřejnosti, že se domnívá, že jsou špatné, není třeba je respektovat.
O změnu platných zákonů je možné usilovat pouličním zákonodárstvím.
K dosažení cílů, o kterých si určité skupiny občanů myslí, že jsou ušlechtilé a pro společnost prospěšné, je možné použít i prostředky, které odporují zákonům a zásadám právního státu.
Výsledky všeobecných voleb nejsou dostatečným zdrojem legitimity, pokud se část občanů domnívá, že by politická reprezentace, vzešlá z těchto voleb, měla v Poslanecké sněmovně uzavírat jiné dohody, než jaké uzavírá.
Legitimita politické reprezentace, vzešlá ze všeobecných voleb, je srovnatelná s legitimitou nepolitických odborníků, o nichž se část veřejnosti domnívá, že by mohli řídit správu státu lépe než politici.
Výčet ztrát, obsažených v těchto poučkách, by se dal ještě rozšiřovat…
V zásadě s autorem souhlasím. Jen bychom si měli do této tajenky správně dosadit její aktéry.
|
 |
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|