Britské listy

Na stránkách Lidových novin z pátku 9. února si čtenář může přečíst dojímavý rozhovor s poslancem Ivanem Pilipem a jeho manželkou Lucii Pilipovou o tom, jak prožívali období, když byl Ivan Pilip, společně s bývalým studentským vůdcem a dnešním místopředsedou dozorčí rady Aera Vodochody Janem Bubeníkem, v kubánském vězení. V rozhovoru pan Pilip odhaluje i takové děsuplné atributy práce represivního aparátu totalitního státu jako například: mlátili fotkami mých dětí o stůl (tato věta je dokonce titulkem celého rozhovoru), ve vězení jste nesměli mít ani tkaničky od bot, sebrali vám pásek od kalhot (tuto větu v rozhovoru vkládá do úst novinářka Klára Chábová) a dokonce navíc po dvou hodinách zjistili, že mi nesundali snubní prstýnek, tak mi byl odebrán. Ó, jaká hrůza!

Věřím panu Pilipovi, že to co v rozhovoru popisuje, muselo být pro něj opravdu nepříjemné. S jeho uvězněním z politického hlediska nesouhlasím a pokud byl účel cesty pánů Pilipa a Bubeníka na Kubu takový, jak oni sami tvrdí, chovám pro jeho aktivitu i jisté, byť velmi střízlivé, sympatie. Nicméně, pan Pilip je reprezentantem současného politického uspořádání země, které jsem občanem a mé setkání s represivním aparátem demokratického státu vypadalo následovně:

Byl jsem zadržen ve večerních hodinách dne 15.5. 1998 nedaleko Václavského náměstí, důvodem mého zadržení byl fakt, že před několika desítkami minut byly ve Vodičkově ulicí rozbity čtyři výlohy a já měl na sobě krátké kalhoty s velkými kapsami (typický znak zfetovaného výtržníka). Pro pořádek dodávám, že jsem se samozřejmě páchání jakékoli trestného činu ani přestupku nedopustil (což potvrdilo i samotné policejní vyšetřování). Ihned po zadržení jsem byl zbit tonfami a zkopán, některým zadrženým lidem mlátili policisté obličeji o kapotu antonů tak, že plivali krev. Na služebně v Bartolomějské ulici jsem požádal o možnost zatelefonovat si a o přítomnost právního zástupce, přičemž odpovědí mi bylo jen několik ran pěstí do obličeje a břicha.

Následně mě dva policisté v černých overalech a baretech dotáhli na WC, kde mě zbili, zkopali, strkali mi hlavu do toaletní mísy: jeden z policistů mě držel za hlavu a krk, druhy se mě snažil (úspěšně) kopnout do genitálií. Pak mě zvedli, jeden mi lámal ruce za zády a na příkaz druhého jsem musel opakovat větu: Ve volbách budu volit republikány (myšleno SPR-RSČ), protože pan Sládek ví, jak s takovýma jako jsem já naložit. Parlamentní volby byly za dveřmi. Ostatně, i vidět jak šest, sedm policistů kope do ležícího člověka, který křičí hrůzou, bolestí a prosí o smilování je zážitek na zbytek života.

Druhý den Ivan Langer označí tvrzení o policejním násilí za výmysl fetovaných trosek, Ivan Filip se, za moudrého pokyvování hlavou ze strany Jana Rumla, dožaduje aby byli všichni pachatelé výtržností co možná nejpřísněji potrestáni a spolustolovník generála Pinocheta , senátor Václav Benda, rovnou žádá policii aby, po chilském vzoru (?), použila příště střelbu ostrými náboji.

Moje stížnost podaná na Inspekci Ministerstva vnitra se ukáže samozřejmě jako neopodstatněná. Svůj zážitek jsem jistý čas považoval za lidské a profesionální selhání několika desítek jedinců, avšak postupem času a s přibývajícími informacemi jsem došel k závěru, že podobné metody patří k běžnému policejnímu postupu a děje se tak za vědomí nadřízených.

V rozhovoru pan Pilip říká: Ještě je brzy. Abych hodnotil, co to se mnou udělalo uvnitř. Vím ale určitě, že si budu o to více vážit lidí, kteří prošli úplně bez viny vězeními a nemohli se bránit. Pan Pilip si evidentně odnesl podobný zážitek jako já: Nejhorší není to co se s vámi právě děje, nejstrašnější je pocit bezmoci, oni mohou všechno, vy jste NIC, když na to přijde, nemáte žádná práva, ani ta vycházející z lidství samotného ani ta která jsou vám přiznána zákony. A garantem právě takového uspořádání společnosti je i poslanec Ivan Pilip. Budu doufat, že to, co to s ním udělalo uvnitř vyhodnotí co možná nejlépe a v co možná v nejkratší době.

V souvislosti s anabází pánu Pilipa a Bubeníka opět vytanul na světlo fakt, že psí hlava diktátorů a pošlapávačů lidských prav, je představiteli západního civilizačního okruhu nasazována pouze těm představitelům režimům, kteří mají tu drzost postavit se hegemonii západního světa (rozuměj USA) a Nového světového pořádku, ale zároveň nemají natolik velký trh, aby se vyplatilo jim jejich nedostatek tolerovat (Čína), popřípadě dovolují využívat vlastní surovinové bohatství západním firmám, nebo jsou dokonce vojensko-politickými spojenci Západu (Zair, Nigérie, Saúdská Arábie, Kuvajt). Turecko, stát známý brutálním jednáním s vlastními občany, proti kterému je srbské násilí na Albáncích jen lokální šarvátkou, je díky své strategické poloze členem NATO. Dokonce i s představitelem Severní Koreje, Kim-Čong-Ilem, státu, který nechává vlastní občany umírat po tisících hladem, ale na druhou stranu nemontuje do zahraniční politiky, se schází Madeleine Albrightové ke konstruktivnímu, věcnému a otevřenému dialogu. Jakmile však některý z představitelů států projeví jakýkoli odpor vůči Novému světovému pořádku je nemilosrdně vyobcován z mezinárodního společenství nebo rovnou bombardován (Kuba, Libye, Panama za generála Noriegy, Irák, Srbsko).