Ještě k počtům i matematice
Pozitivní diskriminace je česky nadržování
Nedostal jsem sice lidi do ulic jako pan Čulík, ale nechtěně jsem rozpoutal diskusi o matematických a technických schopnostech chlapců a dívek, což opravdu nebylo mým úmyslem, protože, jak jsem uvedl, sám jsem nebyl obzvláště průkazný exemplář nějaké nadřazenosti v tomto smyslu.
Ozval jsem se proto, že jsme byli v podstatě obviněni z nedostatečné politické korektnosti, vzhledem k tomu, že podle mezinárodních testů dost nehlídáme to, aby chlapci i dívky měli v matematice stejné výsledky, jako je tomu ve vyspělých zemích, zatímco u nás jsou chlapci o něco lepší a dívky zhruba stejné jako v USA a Británii. Myslím, že k tomu stejně zakrátko dojde tím, že se chlapci zhorší a všichni budou spokojeni.
Zajímalo mne spíše, proč je třeba na základě výsledků nepříliš průkazného průzkumu a v rámci rozdílů, které se mohou pohybovat v poli statistické chyby /necelá tři procenta/ manipulací se souvislostmi z naší krásné české vlasti dělat zase nějaký Vidlákov /když je toho tolik, kde si to zasloužíme plným právem/. A teď k mým diskriminacím, kterých jsem se nedopustil.
Jestli jsou lepší muži nebo ženy nebo naopak a v jakých oblastech? Pane Čulíku, já vám řeknu svůj názor, vy mně svůj, a nestrkejte mne do Vašich ideologických škatulek. Stačí se podívat objektivně na výsledky nejprůkaznějšího testu, který běží několik tisíc let zmapované historie. A nevymlouvat se na to, že někdo někomu v něčem zamezoval přístup. Ten byl zamezován všem novým myšlenkám obecně a jejich nositelé na ně většinou doplatili. Katolická církev svého času měla ideologický, mocenský a hospodářský monopol a nezabránila novověkému racionalismu - ne že by se o to nesnažila.
Tam, kde je skutečný životný potenciál, tam se prosadí a čím větší tlak, tím větší protitlak /pokud nedošlo k fyzické likvidaci společnosti jako v případě severoamerických Indiánů/. Jde o to, udržet rovná, co nejjednodušší a nejprůhlednější pravidla ve všem, aby všichni měli příležitost /i když mohou mít jiné výchozí podmínky, s tím se ale asi nic neudělá/.
Skutečně nebezpečné /a my, vlastně i vy nějaký čas, s tím máme své zkušenosti/ je deformovat toto rovné a přehledné prostředí sebelépe motivovaným společenským inženýrstvím /s tím nemají nic společného sociální aktivity na ochranu objektivně handicapovaných jedinců či skupin/, které dezorientuje občana v už tak složitých vztazích dnešního světa a zhoršuje možnosti aby se rozhodoval co nejoptimálněji. K těmto experimentům patří podle mého i tzv. pozitivní diskriminace, ať jsou motivovány sebeušlechtileji. Toto nadržování, jak zní plnohodnotný český výraz, za prvé skutečně diskriminuje skupinu, které se nenadržuje, za druhé, a to je horší, deformuje jasné a přehledné vztahy, už proto, že mění nejen to, co měnit má, ale postupně i úhel nazírání. Dává příležitost těm, kdo by se jinak neuživili, hlídačům správnosti ideje, a nadšeného provádění směrnic, komisařům a v tomto případě i komisařkám a domovnicím různého typu dostat se k moci nad lidmi, na které by jinak neměli. Můžete být pak v situaci rodiny v Haškově povídce, která chtěla dostat křečka z divanu pomocí lasičky. No jo, ale kdo dostane ven tu lasičku? Myslím, že v USA už se tento problém diskutuje.
Druhým prohřeškem, za který se mi dostalo obvinění z urážení žen bylo, že jsem vyslovil mínění, že výchova dítěte je nejnáročnější, multidisciplinární, společensky snad nejvýznamnější úkol. A že nerozumím těm, kdo ji považují za něco podřadného ve srovnání s tzv. mužskými povoláními. Neřekl jsem, nic o tom, že ženy mají zůstat v kuchyni a ani si to nemyslím /žiji v myslím zdařilém dvoukariérovém manželství s ve svém oboru úspěšnou ženou a kdybyste chtěl se mnou soutěžit v hospodyňských dovednostech, zejména ve vaření, musel byste být docela dobrý. Nakonec egocentrického hlupáka, který se nechává obsluhovat také pracující ženou takto vychovala zase jen jiná žena/. Jsem jen přesvědčen, že by měla být situace otevřená a ty ženy, které se chtějí věnovat svému ženskému poslání a klasickým, tisíciletími vyzkoušeným vztahům, by se za to nemusely stydět, což se u nás už pomalu děje, a ve společnosti se žena stydí přiznat, že má funkční manželství a baví ji domácí práce.
Jestliže jsem urazil ženy tím, že jsem ocenil jejich význam při výchově zdravého dítěte, rád se omluvím, ale opravdu nevím za co. Já jsem přece neříkal, že by ženy neměly počítat hvězdné dráhy nebo kopat pařezy, já jsem jen vyslovil přání, že by to měly dělat jen tehdy, když je k tomu opravdu srdce nebo spíše mozek táhne a ne v prostoru vytvořeném ideologickými prověrkami a následnými opatřeními, pod diktátem hlasatelek jednostranné rovnosti.
Škoda, že už nemůžeme naší při poslat k posouzení přednímu pediatrovi světového jména prof. Švejcarovi. Ten také v padesátých letech podlehl tehdejší módě, že je žena ve výchově plně zastupitelná, mateřské mléko nahradí Sunar a mateřskou lásku péče a společná výchova v jesličkách, aby ženy mohl bez problémů odcházet do výroby. Už tehdy existovala politická pozitivní diskriminace - v řeči stranických traktátů - pozdvihovat soudružky na vyšší odborné a politické funkce. Vznikaly z toho tzv. klíčové děti, /děti s klíči od bytu na krku, poflakující se po sídlištích/. Většinou ještě nekradly a nezabíjely, protože ještě tak nebyly rozšířeny vzory z vyspělých zemí jako dnes.
Možná by něco řekl i k ceně, jaká se za tato pozdvihování soudružek anebo pozitivní diskriminaci žen platí. Právě nedávno jsem četl cosi o tom, že se kriminalita dětí ve Spojených státech zvýšila o třetinu a že ve Velké Británii se učitelé /spíše asi učitelky/ základních škol bojí chodit do tříd kvůli kriminálnímu chování žáků. Říká se, že rozhodující pro utváření zdravé osobnosti je prvních několik let dítěte. A nevím, zda stoupající míra anetičnosti generací /co asi budou moci předat svým dětem dnešní odchovanci peněz a chladných kalkulací/ není vůbec největším problémem vyspělých zemí? A nemluvte prosím o diskriminaci, ale jestliže máte důkazy, že spolu nesouvisí zvlčilé děti a matky, které se jim nevěnují, tak sem s nimi. Doposud to spolu souviselo.
Jestliže někdo opravdu dává přednost modelové situaci, kdy při havárii ve studené zimní noci a blátě /to není odtržené od života/ bude jeho žena vyprošťovat auto a měnit pneumatiku, zatímco on bude uvnitř vyděšeným dětem vyprávět pohádky, aby je ztišil, měla by to být věc jeho a možná, podle mne, zanedbatelné části populace. /Neměli bychom ještě zapomenout na americký typ bojovnic za osvobození ženy, které by nechaly na krku muži děti i auto a vědomy si svých práv se odebraly do nejbližšího baru./
Ale neměl by to prosazovat jako pravidlo pro ostatní. Myslím, také, že nikdo se zdravým rozumem netouží, aby se mužský personál z nedalekého autoservisu přesunul do jeslí a nažehlené sestřičky do šmíru pod auťáky. Třeba by svět mohl být tak, jak je: když chce ten nebo ta dělat dřevorubce, prosím, když na to má. Ale jen to proboha nepředělávat podle nějakých ideologických vzorů. Ony ty fyziologické rozdíly mezi mužem a ženou opravdu existují. Ukáže se to vždycky, když jde o život nebo o chleba, pak tyto diskuse velmi rychle odpadnou. Navíc popření fyziologické výbavy ženy pro výchovu dítěte a základních rozdílů ženského a mužského mozku a jejich funkcí je při všem, co je známo a co se budou výzkumníci ještě dlouho dovídat, trochu jako ty výroky francouzských akademiků před dvěma sty lety, že žádné kameny z nebe prostě nepadají.
Ale abych nebyl jen protivný. Na Britských listech je ohromné to, že pan Čulík může mít nerad některé názory, může je odmítnout, může zepsout i jejich nositele, i když to už není úplně čisté, ale jsme jen lidi. Důležité je, že je připustí a zveřejní. Tohle je myslím pro nás to nejpotřebnější v čem bychom se v té naší kotlince nechat poučit měli.
