Pavlu Machoninovi, rozhořčenému to vědci
Toto je reakce na tento článek.
Dcerka tomu neuvěří, ale je to tak. I já byl kdysi malý kluk a tu a tam si na to vzpomenu. To třeba, když měla máma noční, brávala mě s sebou do špitálu. Spal jsem tam na lékařském pokoji na bílé kovové posteli, všechno tam čpělo desinfekcí, a sestřičky mě drbaly ve vlasech. Také si pamatuji, že tam bylo velké akvarium, které v noci svítilo a bublalo a já tam v tom nemocničním prostředí měl strach.
V suterénu nemocničního pavilonu byl zvěřinec. Vodívali mě tam abych si ukrátil čas. V ohromné místnosti stály na sobě klece, ve kterých se tlačily bílé myšky, bílé krysy a všeljaká jiná havěť. Strašně to tam smrdělo. Vysvětlili mě, že tam ta zvířátka chovají pro vědce, kteří na nich budou zkoušet nové léky.
Netrápilo mě to, bral jsem to jako fakt.
Asi ve druhé třídě mi bylo přiděleno rodné číslo. Soudruh stát si mě označkoval.
Pak jsem povyrostl a dostal občanský průkaz, který mě umožnil v kině vidět obnažená ňadra paní Bardotové a o něco později se ta červená knížečka stala propustkou na pivo.
„Bylo vám vosumnáct?“
„Jasně šéfe!“ hrdě jsme mávali tím nevolnickým glejtem.
Těch oficielních průkazů pak přibývalo, řidičák, index a cestovní pas platný pro všechny státy světa, ale použitelný tak akorát do NDR. Nakonec pak vojenská knížka spolu s přísahou, že budu bránit socialismus do roztrhání těla.
Život bez občanského průkazu nebyl možný. Vrátní v šedavých uniformách pečlivě zapisovali číslo o.p, kdo a kdy jej vydal, opisovali si rodné číslo v kolonky specielně k tomu určené do návštěvních knih, jejichž osud mi zůstal utajen. (Třeba jsou někde archivované a nějakému sociologovi pomohou ve vědecké práci - třeba při studiu četnosti návštev vysokoškolsky vzdělaných mužů věku 20 až 30 let v dílnách ČKD Slaný v osmdesátých letech a jeho vlivu na průběh sametové revoluce ve středočeském regionu. Vím já, k čemu všemu se shromážděná data mohou hodit, dostanou-li se do rukou opravdovým kapacitám?)
A pak to přišlo. Byla to rána, když to prasklo.
O občanský průkaz jsem byl okraden v pohostinství nevalné pověsti spolu s peněženkou, ale bylo mi to fuk. V peněžence jsem měl pouze pár drobných - svoji výplatu vysokoškolského učitele. A občanka? Tu od té doby po mně nikdo nechtěl. Většinou jsem si vystačil s řidičákem nebo když šlo do tuhého, pomohl cestovní pas na který můžu cestovat i k těm „zlým“ Němcům. (Z těch „hodných“ se mezi tím stali „zlí“ aby se pak všichni dohromady proměnili v „hodné“ a k tomu věrné spojence.) Vojenská knížka se povaluje kdesi na dně skříně, je-li tam vůbec.
Ale taková idylka to zase není. Kromě rodného čísla přiděleného mi soudruhem státem z moci úřední jsem již od „pana“ státu získal identifikační číslo organizace, daňové číslo, číslo pojištěnce a kdoví kolik čísel dalších. Moje „čísla“ mne vláčejí databázemi přístupnými na internetu, kdekdo si může o mě zjistit ledacos. Bez větších problémů mi může každý třeba poslat pohled k narozeninám a to jak domů, tak do zaměstnání.
Netrápí mě to, beru to jako fakt.
A teď tohle. Úřední halamové placení z mých krvavých daní mě pod pokutou chtějí nutit, abych jim vyplnil o sobě a své rodině další lejstra. Ptají se mě na věci, které jim nechci říci protože jim, úředním halamům placených z mých daní musí být fuk, kolik mám počítačů a mobilů nebo kadím-li v kadibudku nebo japonský superhajzlík.
Nejde mi o ochranu dat, nebojím se, že by se někdo mohl dozvědět víc než už dávno ví. Jsme malá vesnice, a mé majetkové poměry mají sousedky pečlivě proklábosené.
Jde tu o princip.
Stát který si platím, aby mi pomáhal, mě šikanuje pomocí těch halamů, kteří pečlivě dbají o to, aby o svůj státem placený šolich nepřišli. Nesmyslně nákladná a zbytečná sčítací akce zjistí málo věrohodná statistická data zatížená jistou chybou. Předpoklad pravdivosti vyplnění dotazníku totiž patří rovněž do statistického oboru a lze jej pouze statistickými metodami predikovat.
Mám stoprocentní jistotu, že výsledky zatížené stejnou chybou šlo získat na mnohem menším representativním vzorku populace s mnohem menšími náklady.
Rozhořčenému „vědci“ Machoninovi bych doporučil, aby se podíval do základních učebnic statistiky a trochu si početl. Věřím, že kdyby věděl jen o trochu víc, než ví ve svém svatém nadšení teď, spokojil by se z výsledky běžného statistického průzkumu doplněného o data ze stávajících databází, které si náš stát o svých občanech vede.
Pokud jde o „diletanty“ - pane Machonine, zacházel bych s takovými slovíčky opatrně. Ti „diletanti“ Vás platí. Nadávat chlebodárcům se nevyplácí, věřte mi.
P.S.
Pane Machonine, pokud pro svoji vědu potřebujete mermomocí stoprocentně přesná data, zkuste se optat v Krčské nemocnici v tom zvěřinci. Na lidech, a zejména na lidech z jejichž daní žijete, svoje pokusy prosím neprovádějte.
