Přistěhovalectví:
Dobrovolné sexuální otrokyně
V Británii byl tento týden zahájen proces s Perry Wackerem (32), holandským řidičem mezinárodního kamionu, který se loni pokusil propašovat do Británie ve svém voze 60 čínských ilegálních přistěhovalců a 58 z nich udusil, když na lodi do Doveru v kamionu uzavřel ventilaci, protože se obával, že by pašované Číňany mohlo být slyšet. Souzen je také čínský tlumočník Ying Guo (29). Wacker se hájí, že o pašovaných Číňanech ve svém voze nevěděl; obžaloba tvrdí, že věděl. Obecněji se problémem "Pevnosti Evropa" a pašováním chudých lidí z jiných částí světa do EU (proč se to zakazuje?) zabýval včera v deníku Guardian Roy Carroll.
Hledal jsem oběť a našel jsem Táňu. Seděla na svodidle na Via Salaria, na rušné dálnici severně od Říma, a četla při světle pouliční lucerny detektivku. Zastavil jsem na kraji dálnice a ona zavřela knihu. Přiklopýtala na vysokých podpatcích, naklonila se do okna a s východoevropským přízvukem řekla, že to bude 20 dolarů za orální sex. Odjeli jsme na opuštěné odpočivadlo, které znala dobře.
Kolem projela dvě auta plná albánských pasáků, kteří si na Via Salaria kontrolovali majetek. Zmizet na déle než 15 minut by znamenalo nebezpečí. Vypnul jsem motor a vysvětlil jsem, že jsem lhal, že jsem novinář, který sbírá materiál pro článek o pašování lidí do Evropské unie a chci od ní jen její osobní svědectví. O otrockém obchodu, v jehož důsledku se nic zlého netušící mladé ženy stávají obětí brutality na běžícím pásu a znásilňování. Pasáci se nic nedovědí. "Klidně jim řekněte, co chcete," pokrčila Táňa rameny. "Já pro ně nepracuju. Co chcete vědět?"
Věřil jsem tomu, co mi řekla - věřil jsem neochotně, protože to nebyl příběh, jaký jsem hledal. Bylo jí 28 let, byla z Kursku, byla rozvedená, měla inženýrský titul a dvouletého syna. Zhodnotila své vyhlídky a rozhodla, že v její současné situaci může získat jediný realistický příjem pouze prostitucí. Za poslední dva roky přijela do Itálie čtyřikrát, po každé na tři měsíce. Pronajala si garzoniéru a dovolila si jeden večer týdně volno. I během týdne, kdy nemá mnoho zákazníků, vydělá cca 800 dolarů, což ji stačí na výdaje i na úspory.
Práce je odporná a někdy nebezpečná. Doma existuje hospodářství v katastrofálním stavu a nejsou žádné jiné možnosti. Ale nikdo jí nevlastní a nikdo ji k prostituci nenutí. Opakovaně to zdůrazňovala. Platí gangu pašeráků lidí asi 1800 dolarů za to, že ji propašují z Moskvy do Říma, a tutéž částku za propašování nazpět. Cestování v mezinárodních kamionech je nepříjemné, někdy je nebezpečné, ale Táňa zvážila výhody i rizika.
Táňa zosobňuje tu stránku pašování lidí do Evropské unie, kterou vlády a tisk víceméně ignorují. Je spokojenou zákaznicí. Existují statisíce lidí, jako je ona, ale z rétoriky o "žadatelích o azyl" a o "ilegálních přistěhovalcích" byste to nepoznali. Jsou označováni za oběti zlovolných spiknutí, jejichž odpornost je prý téměř na úrovni zločinů pedofilů. Tony Blair a italský premiér Giuliano Amato nedávno vydali společné prohlášení: "Každý den se dovídáme o hrůzách, jimž musí čelit ilegální přistěhovalci od pašeráků, jichž se stávají obětmi ... pašeráci mnohokrát hodili ženy a děti, které často neumějí plavat, do Jaderského moře, aby je nechytily policejní hlídkové čluny."
A tak to jde pořád dál. Pašeráci lidí podvádějí, unášejí, vykořisťují, znásilňují, zotročují. Nutí oběti, aby pracovaly v nevěstincích, házejí je přes palubu, dusí je v kontejnerech. Je to zlo na běžícím pásu. Se vší touto rétorikou přichází množství iniciativ: tvrdší tresty, standardizace zákonů po celé Evropské unii, užší spolupráce policie v jednotlivých zemích, společné tajné zásahy.
Politikové mají pravdu. Pašeráci lidí jsou skutečně zločineckými gangy, které mučí, vraždí a zrazují lidi, kdykoliv se jim to hodí. Investují obrovské zisky do korumpování státních úředníků a do otvírání nových cest. Někteří klienti, zejména mladé ženy, začínají jako zákazníci a končí jako majetek, a jsou běžně brutalizovány. Avšak než začneme jásat nad tvrdým postupem Evropské unie proti těmto gangům, zamysleme se nad případy lidí, jako je Táňa. Pro ně nabízejí pašeráci lidí jedinou cestu, jak uniknout chudobě. Poskytli jí spolehlivou, i když drahou, službu. Objednala si je a udělali pro ni dobrou práci.
Do Evropské unie loni proniklo ilegálně asi 400 000 - 500 000 přistěhovalců. I když Evropská unie potřebuje pracovní síly, aby mohla nahradit svou šedivějící populaci, většinou legální přistěhovalectví neumožňuje. Jediným možným způsobem, jak se dostat do EU, je najmout si pašeráky lidí. Kolik ilegálních přistěhovalců je zotročeno? Několik, mnoho, všichni? Takovéto statistiky nejsou k dispozici, ale je pravděpodobné, že Tánina zkušenost je daleko běžnější než zotročování, o němž hovoří politici. Většina lidí, kteří žádají v Británii o azyl, přicestovali za poslední rok z Iráku, ze Srí Lanky, z Afghánistánu a z Íránu. Bezpochyby mají všichni z nich svůj vlastní děsivý příběh o tom, jak se do Británie dostali - nejistota, vyčerpání, strach, nebezpečí - ale tyto národnosti málokdy končí v nevěstincích či v ilegálních manufakturách, kde lidé pracují za pár halířů.
Ve skutečnosti je to s pašováním lidí tak, že pro zoufalé lidi je to většinou riziko, které se velmi dobře vyplatí. Pašovaní lidé jsou sice plně napospas pašerákům, ale ke zvěrstvům dochází málokdy, protože to by poškozovalo obchod. Státní správa, která tvrdí, že proti pašování lidí bojuje jménem pašovaných, žije ve virtuálním světě. Restriktivní imigrační politika způsobuje, že je státní správa přece plně na straně pašeráků, umožňuje jim v tomto oboru podnikat. Když politikové předstírají, že jsou obránci pašovaných lidí, je to neuvěřitelné pokrytectví.
Tvrdé zásahy proti pašování lidí budou mít bezpochyby určité výsledky. Přesvědčí-li Evropská unie například Bosnu, aby zavedla imigrační kontrolu na sarajevském letišti, to možná donutí více lidí, aby cestovali po zemi, z Istambulu, a nepoužívali letadel. Bude to delší a namáhavější cesta, za niž si budou pašeráci účtovat víc.
Blair a Amato se vyjádřili: "Ve všem, co děláme, ctíme svou povinnost poskytnout ochranu těm, kteří prchají před útlakem." Tomu se imigrační úředníci smáli nahlas. Žadatelé o asyl spoléhají na pašeráky lidí stejně jak silně jako ostatní přistěhovalci a razantní opatření proti pašerákům lidí budou bránit v příchodu do Evropské unie lidem, prchajícím před útlakem, stejně tak efektivně jako lidem, kteří prchají před chudobou. Blair a jeho společníci to skrývají pod fíkovým listem předstírání, že bojují proti zotročování lidí.
Málokdo to zpochybňuje, protože ti, kdo o tomto tématu většinou píší, nemohou přece hájit existenci zotročování lidí. Zlo z minulosti, které se znovu zrodilo v moderní Evropě. Zločinečtí pašeráci a bezbranné oběti, sex a násilí. Proto to taky pořád čteme.
Tyto příběhy jsou (obyčejně) autentické a je třeba, aby byly zveřejňovány, ale nikoliv takovým způsobem, že to zkresluje složitý jev. Po Táně jsem onoho večera interviewoval ještě čtyři prostitutky. Tři z nich vyprávěly obdobné příběhy: šlo jim na třicítku nebo byly starší, byly to Rusky nebo Ukrajinky. Přišly do Itálie z vlastního rozhodnutí, pracovaly pouze pro sebe, na nikom nebyly závislé. Byly to oběti rozkladu ruské a ukrajinské ekonomiky, nikoliv oběti pašeráků lidí.
Čtvrtá prostitutka byla jiná. Angele bylo 19, byla to Albánka a zcela zjevně se strašně bála. Koktala ve staccatu a pomalu jsem z ní dostal celý příběh: podvodný milenec ji prodal spolu s dalšími dívkami na aukci pro pasáky v Tiraně, znásilnil ji, nechal ji odvézt do Itálie, kde musí stát každý večer od šesti hodin na Via Salaria, zatímco její pasák projíždí kolem a kontroluje ji.
Angela má příliš velký strach na to, aby vyhledala pomoc, anebo aby zamávala na míjející policejní automobily. Jen doufá, že do dvou let bude moci zaplatit svůj "dluh". Třásla se, protože té noci vydělala o hodně méně než 100 dolarů. Táňa a Angela. Hádejte, čí příběh mě zajímal víc.
