Britské listy

Poslanec Petr Matějů je troškař. Přesněji řečeno nabubřelý troškař. Ve svém článku pro BL se mohl zachovat jako vědec a pokusit se srozumitelnou formou poučit čtenáře BL o tom, jak je sociologický výzkum využíván ve prospěch společnosti. Mohl na konkrétním příkladu ukázat, jaký je nakonec osud určité informace, kdo o ni má zájem a jak ji použije. Mě, laika, by například velmi zajímalo, co udělá vědec s informací, že v mém bytě visí obraz akademického malíře Josefa Hrádka. Ve své přízemnosti bych se mohl ptát i po zárukách ohledně uniknutí informace, že v pokoji mé maminky jsou starožitné hodiny. Tedy byly, než je kdosi ukradl, možná na základě tipu nějakého průzkumníka.

Petr Matějů se místo toho pustil do Štěpána Kotrby za to, že se pokusil - z hlediska vysoké vědy jistě velmi amatérsky - upozornit na problémy, které se shromažďováním dat souvisejí. Výsledkem je sociologa nedůstojný paskvil, který rádoby vtipná nabídka ohledně pár doučovacích lekcí sociologie posouvá do roviny ještě trapnější. Je ovšem třeba připustit, že Petr Matějů použil ve své odpovědi to, co se naučil v politice - ztrapnění protivníka a odvedení pozornosti jinam.

Věnujme se chvíli onomu průzkumu sociální stratifikace zemí východní Evropy po roce 1989.

Každý, kdo kdy žádal o podporu (grant) pro nějaký projekt, ví, že vedle známostí je rozhodující vytvořit dojem, že výsledek projektu bude nesmírně cenný. Pomiňme teoretickou možnost, že se pár sociologů z východní Evropy někde u piva dohodlo zkusit vymáčknout něco z blbých Američanů v National Science Foundation a že se jim to s pomocí přátel z University of California at Los Angeles (UCLA) nakonec podařilo, a ptejme se na výsledky projektu a jejich použití.

Závěry studie nemohou jít o moc dál než za obecnou povědomost o tom, k čemu samet vedl. Už jen proto, že nová vrchnost neměla jiné ambice než vyměnit fangle a poraděnky. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby se vývoj v ČR, včetně sociální stratifikace, jakkoli lišil od toho, co se děje. Politická moc obhrábnutá vůdci několika stran, pár (ne)skutečných boháčů, střední vrstva zatížená daněmi, 10% nezaměstnaných, nejistota z budoucnosti, problémy se zdravotnictvím a vzdělávací soustavou a politicky znechucené občanstvo, které může najít útěchu v drogách, pornografii a nějakém tom národním sportu. Takový je například obraz Kanady, který si čtenář může porovnat se zemí v níž zrovna žije.

Co na takovém obrazu může změnit pár statistických údajů? Na to zůstal Petr Matějů odpověď dlužen. Možná proto, že to je spíš otázka pro politologa.

Štěpán Kotrba se ve svém článku zmiňuje, že dotazník, který měli respondenti vyplnit, shromažďoval velmi citlivé a specifické údaje - například o politické příslušnosti před a po roce 1989, náboženském vyznání, finančních a hmotných poměrech atd. Takové údaje mají nesporně svoji cenu pro každého, kdo vstoupil do středoevropského lebensraumu a potřebuje k udržení své politické a ekonomické přítomnosti vědět, s kým je dobré se kamarádit a s kým ne.

Lze například spekulovat o tom, že až neprincipiálně smířlivý postoj Západu k české neokomunistické moci, může být založen právě na znalosti sociální stratifikace po roce 1989.

Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo a za jakých okolností používá databázi v UCLA a jak rychle se její kopie dostala třeba do ruky CIA a State Department (byli by to pěkní břídilové, kdyby ji neměli). Argumentovat tím, že vše je v pořádků, protože databáze není ve výhradním držení UCLA, ale je přísně obhospodařovaná Sociologickým ústavem AVČR, hraničí se slabomyslností připomínající dobu, kdy komunisté dávali ze setrvačnosti razítko "tajné" na družicové fotografie území ČSSR, přestože je NASA prodávala komukoli, kdo poslal šek na příslušnou sumu.

Petr Matějů ovšem selhal i jako politik, protože v rámci podobné stupidity zatajuje, že v mnoha západních státech panují obavy z toho, že získávání a propojování statistických údajů vede k narušení soukromí jednotlivce. Nebo to neví, což je ještě horší.

Není tomu tak dávno, kdy kanadští opoziční poslanci, kteří jsou možná ještě pravější než Petr Matějů, upozorňovali na zhůvěřilost kanadské federální vlády, která shromažďovala nejrůznější údaje, v nichž se sice jedinec stával jednotkou statistické analýzy (ale ne tak úplně, jak se ti sociologicky nevdělaní opozičníci snažili dokázat). Vláda to nakonec připustila a údajně databázi rozkulačila.

Petr Matějů se ani nepokusil vyvrátit argument Štěpána Kotrby, že z kombinace různých údajů lze anonymní šetření pěkně zkonkrétnět.

Kanadská televize CBC se před časem zabývala problémem prodeje statistických údajů, které obhospodařuje Kanadský statistický úřad, soukromému sektoru. Už si nevzpomínám, zda jsem o tom do BL napsal (nejspíš jsem jen chtěl). Pořad to byl vyvážený. Statistikové tvrdili, že data jsou zcela anonymní, kdežto překupníci dat předvedli, jak lehce se dají informace zkompletovat.

Škoda, že Petr Matějů nedopřál čtenářům důkaz, jak byla data z oné studie použita k údajně primárnímu účelu, jímž mělo být formování sociální politiky. Dané téma mohl rozvést a zmínit se o tom, co jako politik udělá, když se věda a politika nesetkají. Zde mohu opět posloužit příkladem z Ontaria. Místní sociologové jistě měli přehršel informací o tom, že vzdělání bude čím dál tím důležitější a že tedy university budou potřebovat nejen obnovit, ale i rozšířit stavy profesorů na kanadských universitách. Díky tlaku soukromého sektoru na politiky (zisky, zisky, zisky) došlo k omezování rozpočtu universit a velmi pěknému narušení věkové stratifikace. Výsledkem je, že v Ontariu bude v příštích deseti letech chybět 10000 držitelů Ph.D. potřebných k výměně zestárlých profesorů.

Petr Matějů píše o "fascinaci" (Štěpána Kotrby) dokumenty, které získal v souvislosti s výše uvedeným výzkumem. ŠK prý naprosto netuší, k čemu sociologické výzkumy slouží. Tento postřeh je ale dobrý jen velmi částečně. Nejde o fascinaci, ale o strach z toho, kam shromažďování informací vede. Jde o strach tím větší, čím více si uvědomujeme, jaké možnosti moderní technika přináší.

Patrně největší obavy vzbuzuje přístup ke zdravotním údajům občana. Takové informace mají potenciálně cenu zlata pro zaměstnavatele, banky a zejména pro pojišťovny, nejen nemocenské. Nejde jen o informace o momentálním stavu jednotlivce, ale i rostoucí schopnost vědy předpovědět, jak ten který gen ve zdánlivě zdravém člověku zapracuje.

Druhou velkou oblastí je elektronické špehování, které existuje na osobní, podnikové i vládní úrovni. Možnosti jsou neomezené. Sleduje se elektronická pošta, kdejaký otevřený file, nastražují se miniaturní kamery na kupující v obchodech i na potenciálně nevěrné partnery doma. Jakási firma na Floridě prodává za šest pětek program, který zachycuje každý jednotlivý úder do klávesnice a shromážděnou informaci pošle nenápadně na zadanou adresu.

Pod záminkou ochrany informací v počítačích se lidem snímají otisky prstů (pro západního občana to je potupa číslo jedna. Lze vystopovat kdo odkud, komu a jak dlouho telefonuje, kde, kdy a co nakupuje. Málokdo si uvědomuje, že populární "air miles", které zákazník dostane "zadarmo" když utratí x dolarů, nemají nic společného s dobročinností leteckých společností. Jde o trik, který umožňuje přijít velmi lacino k podrobnému profilu zákazníka i s jeho jménem a adresou.*)

Technický vývoj, zdá se, už předběhl Orwellovu představitost.

Reakcí na tento stav je v obecné rovině apriorní nedůvěra občanů k jakémukoli shromažďování informací a ujišťování o bezpečnosti údajů, ať již držených vládou nebo nějakou institucí. Jednotlivec se snaží nebrat tyhle věci na vědomí, ledaže jej vnější okolnosti (například problémy v zaměstnání) přinutí stav letargie změnit. Dlouhodobý dopad špiclování na společnost bude třeba jednou zkoumat nějaký sociolog s grantem z UCLA..

Chtěl bych se ještě zmínit o smyslu sčítání lidí a jejich hmotných statků. Domnívám se, že to jde o pozůstatek z doby císaře pána, který čas od času potřeboval spočítat poddané, aby věděl kolik může vybrat na daních a kolik jonáků zrovna dorůstá pro vojenský stejnokroj, a tak vyslal pár drábů po vesnicích..

Ale zcela vážně. Byl bych rád, kdyby někdo zasvěcený čtenářům BL vysvětlil, který z údajů v dotazníku již kdesi neexistuje. Stát ví, kdo se kdy, kde a komu narodil, kdo je svobodný, ženatý čí rozvedený a kolikrát, bezdětek a kdy umřel, má statistiky o vzdělání, ví kdo kde legálně pracuje a za kolik, kdo kde bydlí a s kým, kolik s prodá aut, jaké jsou úspory a dluhy - no prostě nač si člověk vzpomene. Byl bych odborníkovi vděčen za vysvětlení, proč jsou ty "chybějící" údaje tak důležité, že je na jejich získání zapotřebí vynaložit miliardu korun nebo tak nějak. Miliardu, která se prodraží úroky, protože si ji vláda stejně bude muset někde vypůjčit.

Článek Štěpána Kotrby nebyl útokem na sociologii, stejně jako jím není ani článek můj. Odráží, jak jsem již zmínil obavy z toho, kam lidská společnost směřuje, přičemž nekontrolovatelné hromadění dat a špiclování, kterého jsme ve stále rostoucí míře svědky je samozřejmě jen malou částí toho, co nás obklopuje. Pro sociologii to otvírá zajímavý problém ke zkoumání - bohužel spojený se střetem zájmů, protože se na něm zároveň podílí.

*) Poznámka JČ:. A letecké společnosti stejně mají podrobné informace o svých cestujících a jejich cestovních zvycích, pokud za letenky pravidelně platíte úvěrovou kartou. (Totéž platí třeba o nákupech v supermarketu.)