Britské listy

Byl jsem teď nějaký čas mimo dosah veškerých medií, tedy i internetu, takže neznám všechna témata o kterých psaly Britské listy. Chtěl bych proto nabídnout čtenářům své vlastní téma. Je jím lidská odpovědnost. Zastávám totiž staromódní názor, že odpovědnost si každý z nás vždy nosí v sobě a nikdy se jí nemůže zbavit. Odpovědnost není možné na nikoho přenést, nelze jí zakrýt jakoukoliv vnější autoritou jako je zákon, příkaz nadřízeného, vojenský rozkaz nebo dějinná nutnost . V každé situaci jsme zodpovědni za následky svého jednání.

Tento názor, který v každé době zůstává názorem minority je ve skutečnosti jeden z pilířů evropské kultury. Začíná to, jak taky jinak, už ve starém Řecku. Konkrétně u Sokrata. Celý Sokratův život je hluboká a promyšlená vzpoura proti vnější autoritě. Jedinec se podle Sokrata má rozhodovat sám ze svého nejvnitřnějšího já. Nemá být, řečeno v řeckém duchu, poslušen vůli vně stojících bohů, má naslouchat svému daimoniu, svému "božství", svému nejniternějšímu hlasu. Sokratův život končí, jak taky jinak, smrtí z vůle vnější autority tedy popravou.

Konflikt mezi autoritou svědomí a autoritou struktur vytváří napětí, které je nutné pro samotnou existenci civilizace. Bez něj by ztratila dynamiku a tím se rozložila. To nejlepší, co v sobě nese tradice euroamerické civilizace, je motiv nepřevoditelnosti svědomí na jakoukoliv instituci nebo aparát.

Michel Foucalt rozlišuje tři typy společností. Společnost svrchovanosti, společnost discipliny a společnost kontroly. Společností svrchovanosti rozumí společnost do počátků kapitalizmu tedy zhruba do začátku osmnáctého stoletít. Úkolem vládnoucí autority je zde především vybírat dávky, nikoliv produkovat a rozhodovat o smrti, nikoliv starat se o život.

Ve společnosti discipliny se člověk mění v produkující jednotku. Celý svůj život prochází z jednoho uzavřeného prostředí do druhého. Rodina, škola, kasárna, továrna, eventuelně vězení a starobinec. Úkolem těchto prostředí je opracovat tělo, Foucalt se důsledně vyhýbá pojmům jako duše či duch, individua tak, aby bylo použitelné pro ten či onen konkrétní účel. Vládnoucí autorita dohlíží na celý tento proces. V této společnosti by Sokrates nebyl popraven, ale uvězněn jako delikvent se snahou jej "napravit".

Společnost kontroly je fenomén, který se objevuje zhruba od konce II.světové války. Gilles Deleuze, Foucaltův žák říká: (celý text najdete na http://www.filosofie.cz/texty/jarda/deleuze.htm ) "Nacházíme se ve všeobecné krizi všech uzavřených prostředí - vězení, nemocnice, továrny, rodiny. Rodina je "vnitřek", je v krizi stejně jako všechny jiné vnitřky školní, profesní, atd. Odpovědní ministři nepřestávají oznamovat reformy, které se pokládají za nezbytné. Reformovat školu, reformovat průmysl, nemocnici, armádu, vězení, každý ale ví, že tyto instituce jsou v delší nebo kratší lhůtě odbyté. Jedná se pouze o to pečovat o jejich agónii a zaměstnat lidi do ustavení nových sil, které klepou na dveře. Jsou to společnosti kontroly, které nahrazují společnosti disciplinární."Kontrola" je jméno, které Burroughs navrhuje pro označení nové nestvůry a ve kterém Foucault rozpoznal naši blízkou budoucnost."

Já se budu držet Foucaltova termínu kontrola, ale nejsem si tak zcela jist že vystihuje situaci v níž jsme se ocitli. Co však vím zcela jistě a suveréně dokáži popsat je proměna manipulace. V disciplinárních společnostech, byl člověk chápán jako stroj. Foucalt opět používá pojmu tělo a říká:"Poslušné je takové tělo, které může být podřízeno, které může být využito, které může být transformováno a zdokonaleno." Samozřemě, že pro přesně vymezenou funkci (dělník, voják, úředník). Kdo se z jakýchkoliv důvodů nenechal opracovat, stal se delikvent. To slovo delikvent je důležité. Jedná se totiž o kategorii. Delikvenci i delikventa je třeba ze všech stran zkoumat a hledat příčiny společensky závadného chování.

Pozdně totalitní neboli reálně socialistické systémy byly vyvrcholením disciplinární společnosti. Chyběl jen malý kousek k dokonalosti, jak jí vykreslil Orwell. Společnost měla rysy nejobludnější disciplinární struktury, tedy vězení. S pádem komunizmu jsme se neocitli ve svobodné společnosti, jak nám bývá tvrzeno a jak si sami sobě chceme namlouvat, ale ve společnosti zotročené zásadně zcela jinak. Rafinovaně a latentně. Západní země vstupovaly a vstupují do společnosti kontroly plynule pozvolným vývojem. My jsme tam spadli tak říkajíc po hlavě. Chceme li pochopit příčiny dnešní krize v naší zemi, musíme se zbavit povrchního dělení typu u nás špatné, na Západě dobré. V současné době se u nás objevují problémy, které trápí většinu západních demokracií a proti kterým mají jen o málo více zbraní než my. Někdy mne rozesmává, hledáme li na náš každý neduh spásu u západních expertů. Právě experti jsou nejvíce zasaženi "chorobou" zvanou kontrola.

Ale po pořádku. Píši, že dokáži popsat proměnu manipulace. Zdálo by se, že totalitní manipulace byla velmi průhledná a že jí už nikdo nebral vážně. To je pravda jen z části. Nikdo nebral vážně verbální rétoriku. Sama komunistická ideologie však poznamenala myšlení a vnímání světa každého z nás. Havel píše v Moci bezmocných: "Systém disponuje logicky strukturovanou, obecně srozumitelnou a ze své podstaty velice pružnou ideologií, která při své komplexnosti a uzavřenosti nabývá až povahy jakéhosi sekularizovaného náboženství." Tato ideologie je v nás uložena mnohem hlouběji, než si chceme či dokonce dokážeme uvědomit a přiznat Komunistická ideologie " znala" odpověď na každou otázku a tím nás odnaučila vnímat svět jako permanentní rozpor.

S touto výbavou jsme se ocitli ve společnosti, která je v jistém smyslu už postkapitalistická a postdemokratická. Postkapitalistická proto, že stávající kapitalizmus už není zaměřen na výrobu, ale na výrobek a jeho prodej. Sama výroba je vytlačována do zemí třetího světa. Deleuze říká: "Oddělení prodeje se stalo středem anebo "duší" podniku. Říkají nám, že podniky mají duši to je skutečně nejhrůzostrašnější zpráva světa." Nemohu nic, než s ním vyjádřit hluboký souhlas. Mluvím li o postdemokratické společnosti mám na mysli, že se již nejedná o demokracii občanskou, nýbrž klientskou. Stále více chápeme stát jako cosi, co slouží především k uspokojování našich nároků a potřeb. Podle toho také volíme.

Zde je jeden z nosných prvků kontroly. Již nejsme především výrobní jednotky i když samozřejmě taky, neboť továrny ještě nezanikly, ale kupující, spotřebitelé či klienti. A jako takoví jsme evidováni, zkoumáni a kontrolováni, sociální kontrola je zakotvena v nových potřebách, které byly uměle vytvořeny. A samozřejmě také ovlivňováni a manipulováni na principu zpětné vazby. Reklama je účinnější forma kontroly než kterýkoliv Bretschneider, na základě odbytu inzerovaného výrobku lze snadno zjistit jestli jsme "uposlechli výzvy". Obávám se, že posloucháme až příliš snadno. Deleuze říká:

"Marketing je nyní nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů… Člověk už není člověkem uzavřeným, ale člověkem zadluženým. Je pravda,že kapitalismus střežil jako konstantu krajní bídu tří čtvrtin lidstva, příliš chudých k zadlužení a příliš početných na uzavření: kontrola nebude muset čelit pouze stírání hranic, ale také explozi ghett a nouzových kolonií." I toto se nás přímo dotýká.

Nejhorší na celé věci je, že je to past, do které mnozí z nás lezou zcela dobrovolně. V kontaktních rozhlasových pořadech každou chvíli někdo hlásí "stav své mysli" pro všudypřítomného planetárního kontrolora. Mám před očima tragikomický příběh jedné své kamarádky, která se mi jednou přišla svěřit s problémem. Sdělila mi, že jela na zájezd na základě pozvánky, kterou nalezla ve své schránce. Ze zájezdu v hodnotě 120 Kč si přivezla soupravu nádobí v hodnotě třicet tisíc korun, které teď musí splácet. Sama rozvedená matka dvou dětí. Ptal jsem se, proč to kupovala, když si to nemůže dovolit. Měla by prý špatný pocit, kdyby odmítla jejich naléhání. Ta dívka není hloupá, pouze narazila na jí dosud neznámou strukturu a nedokázala adekvátně zareagovat.

Jestliže knihy George Orwella v sobě obsahují varování před disciplinární totalitní společností, podobné varování pro dnešek jsem nalezl ve filmu Matrix. Pro ty, kdo ho neznají řeknu spíše pointu filmu, než děj. Hrdina filmu zjistí za dramatických okolností, že život, který žije není skutečný, nýbrž generovaný počítačem. Jeho opravdové tělo se nachází v nádobě se živným roztokem a virtuální realita je zavedena přímo do jeho mozku. Svět v němž žije se skládá ze tří druhů lidí. S těch "normálních" zblbnutých virtuální realitou. Z agentů, kteří znají kód a dohlížejí na fungování matrixu tedy virtuální reality a kteří tuto mohou také ovlivňovat či změnit. Poslední druh lidí je malá menšina počítačových hackerů, jako je hlavní hrdina. Tito rozluštili kód a vidí. Nabídnu čtenářům jednu kacířskou tezi. Jsem přesvědčen, že intelektuál třetího tisíciletí musí být zároveň počítačový expert.

Podle Foucalta měl v disciplinární společnosti každý dvoupólové číslo. Na prvním pólu byla jeho osobní signatura, na druhém matriční číslo, které udává jeho pozici rámci masy. Ve společnosti kontroly má každý šifru, kód který umožňuje či neumožňuje přístup. Patří li k disciplinární společnosti nezbytně vězení, pak ve společnosti kontroly jí nahradí elektronický obojek, velký hit současných reformátorů vězeňství. Jenže takový obojek nosíme téměř všichni už dnes. Jmenuje se mobilní telefon. Díky němu jsme vystopovatelní s přesností na metry, je možné poslouchat naše telefoní hovory a dokonce lze použít jako odposlech v místnosti. To vše na dálku, aniž by se našeho telefonu někdo dotkl. Mýtus o bezpečnosti GSM systému už dávno padl.

Jestliže v dřívějších společnostech spočívalo vládnutí na vládcích dnes jsou národní vlády tím příslovečným třetím vzadu. Ale kdo tedy vládne? Obávám se, že nikdo. Moc mají ti, kteří mají kapitál a především přístup ke speciálním informacím. Ale ti sledují jen své zájmy především zisk a stěží je možné od nich čekat nějaký obecný pocit odpovědnosti. Možná že některý z politiků tento pocit má, ale nemá ve skutečnosti žádné skutečně mocenské prostředky. Někomu to zní asi nadneseně, ale položme si pár otázek. Kolik vlád a centrálních bank z kolika zemí prohrálo souboj s mezinárodními finančními spekulanty? Odpověď je všechny, včetně té naší. Anebo dokáže vláda vyspělé země zabránit, aby hacker nepoložil na dálku firmu, která se významně podílí na národním hospodářství oné země? Odpověď zní ne. Takové případy jsou zdokumentovány. Poslední otázka. Kdo má v této zemi větší moc, Miloš Zeman nebo Vladimír Železný? Odpověď ať si dá každý sám.

Začal jsem své povídání u Sokrata. Jak by asi dopadl v dnešní společnosti? Pokud by se jej nepodařilo integrovat do struktur, což je nejsilnější zbraň dnešního zla, ocitl by se na černé listině šílenců, extrémistů a teroristů. Integrovat do struktur lze ale cokoliv na čem jde dosáhnout nějakého zisku.

Nepsaným zákonem řecké polis byla obrana proti jakékoliv suverenitě jedince. Sokratés se pouští do heroického zápasu. Celý případ má politické pozadí. Sokratés se nepřidává k žádné ze znesvářených stran a místo toho raději volí smrt. Nikoliv proto, že chce být poslušen zákonům obce, jak to dezinterpretuje Platon, ale proto že chce svou smrtí tyto zákony zpochybnit. Platí toto ještě dnes? Dá se po zkušenosti Osvětimi a gulagů něčeho dosáhnout vlastní obětí?

Sokratův příběh by asi skončil zfilmován, integrován do struktur a zařazen do kategorie zábava.Velké heroické oběti u patří asi jen k muslimským a jiným fundamentalistům. I oni ale patří k naší civilizaci. Patří k jejímu Stínu, ve smyslu psychologie C. G. Junga, do světa ghet a nouzových kolonií.

Na stránkách Britských listů se nedávno probírala dvě "velká" témata. První byly demonstrace u příležitosti zasedání MMF, druhé televizní krize. Obě mají cosi společného. V obou případech šlo o vystoupení proti iracionálnímu, ve skutečnosti neexistujícímu nepříteli. Protesty proti globalizaci se podobají protestům proti zemětřesení v Mexiku, jak je před časem navrhoval Jaroslav Hašek v programu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Přesto není nutné ihned pochybovat o upřímnosti těch lidí. Není jim lhostejný osud této planety. Přesto je výsledek jejich jednání kontraproduktivní a monstrózně obludný.

Veškeré protestní a nátlakové skupiny v historii zatím vžy bojovali proti disciplinám a uzavřeným prostředím. Zde také podobné metody boje fungovaly. Nyní ale stojíme vůči zcela novému nepříteli. Deleuze píše: "Není důvod obávat se nebo doufat, je třeba hledat nové zbraně."

V televizní krizi nešlo o žádný boj za svobodu slova. Nejpozoruhodnější na něm byla zaslepenost všech zúčastněných stran. Z dálky to celé připadalo jako reklamní souboj dvou firem. Zvítězí ta s lepším marketingem. Ukázalo se, že lepší jej měli vzbouřenci. Ke každému marketingu patří nutně zaslepenost. Je nutné se abstrahovat od všech hledisek, kromě toho jak nejlépe prodat své zboží. Ještě jednou a naposledy odcituji Gillese Deleuzeho: " Mnoho mladých lidí se podivně dožaduje toho, aby byli "motivováni", znovu volají po stážích a trvalé formaci. Je na nich, aby odhalili to, čemu je nutí sloužit, tak jako jejich starší sourozenci ne bez námahy odhalili finalitu disciplíny."

Tento článek jsem začal psát v sobotu a dokončuji jej v pondělí odpoledne. V neděli jsem si trochu přispal a probudil se někdy po jedenácté. Ihned po probuzení jsem pustil rádio. Tam jsem se zaposlouchal do rozhovoru s kýmsi, jehož jméno jsem bohužel nezachytil. Vím jen jen, že mluvil na naše poměry nezvykle chytře Jeho slova měla hlavu a patu a byla o něčem. Utkvěly mi zejména dvě věty. První byla: "Nemějte nikdy přílišný respekt před autoritami. Nebojte se zpochybnit i to, co se zdá zcela jasné a nezměnitelné." A druhá zněla: "Nikdy neberte vážně lidi, kteří mnoho mluví." Nejsem si jist, jestli cituji úplně přesně, byl jsem ještě polospánku, ale vím, že smysl mi neutekl. Stalo se mi to, co Carl Gustav Jung nazývá synchronicita. Někdo za mne vyslovil věty, které patří na závěr mé úvahy.

Nikdy neberme vážně autority různých expertů, kteří vidí svět jen úzkým prizmatem oboru, v němž jsou vzděláni. Nikdy neberme vážně mnohomluvnou řeč reklamy a marketingu, která nás přesvědčuje, že zrovna mi potřebujeme ke svému štěstí to a to zboží, tu a tu službu. Tady někde vidím zárodek odpovědnosti ve třetím tisíciletí.