Zajímavá reklama: vzhledem k tomu, že se ve světě dost intenzivně diskutuje o tom, že je užívání mobilních telefonů možná rakovinotvorné, nezdá se mi, že by se jakákoliv západní firma třeba v Británii nebo ve Francii vůbec odvážila vydat na podporu mobilních telefonů reklamu, která by mohla jen naznačovat, že užívání mobilního telefonu vyvolává u uživatele třeba jen krátkodobé fyziologické změny. Krátce a jasně řečeno: reklama, na níž je fotografie muže s rudým uchem od nadměrného užívání mobilního telefonu, by zřejmě vedla britskou veřejnost ke zděšení a k úprku od užívání mobilních telefonů - vzhledem k tomu, že v Británii proběhly tiskem informace například o případu pracovníka britských telekomunikací, který užíval pár měsíců mobilního telefonu na montážích nepřetržitě po celou pracovní dobu. Zemřel posléze na obrovský nádor, který se mu utvořil v hlavě právě tam, kde telefon pořád držel. Byla to náhodná shoda okolností? Nikdo neví, ale nikdo by se v Británii neodvážil vydat reklamu, napovídající jakkoliv triviální zdravotní poškození lidského těla v důsledku užívání mobilního telefonu, ani jako vtip. V Praze mi bylo vysvětleno, že tato reklama podnikání s mobilními telefony neohrožuje, protože lidé nepřemýšlejí metaforicky, nečtou mezi řádky a souvislost s rudým uchem náruživého uživatele mobilního telefonu a možnou rakovinou způsobenou telefonováním mobilními telefony je nenapadne. Je to možné?

Záležitost vyvolává docela závažné otázky: skutečnost, že tento neseriózní, hrubě manipulativní materiál může být prezentován jako vysoké umění v "prestižní" (?) (oblíbené pražské slovo) výstavní síni jako je Dům umělců, je docela výmluvným svědectvím o rozkolísanosti kulturních hodnot v nynější České republice. Lidi jsou ovšem v ČR dnes manipulováni ze všech stran, aniž by si to uvědomovali, tak proč ne pseudouměním?

Aby nebylo mýlky: nechci se zařazovat mezi urputné konzervativce, kteří snad odmítají v umění všechno nové. Umění má právo šokovat a přinášet neotřelé, i razantně drastické pohledy, přístupy a myšlenky. Jenže podstatou umění musí být, že je poctivé, nemanipulativní, že je čestnou, nadanou, otevřenou výpovědí o skutečnosti. Potíž je, že na sotfpornovém voajerismu, spojeném (aby to bylo dostatečně "šokující", tj. lechtivé) s biblickými tématy nic objevného není. Podstatou těchto fotografických záběrů je fyziologicky podložený zájem, a tedy manipulace lidí, nic víc.

Nezakazoval bych pornografii, pokud se označí jasně jako pornografie (potíž je, že pornografie - většinou pro peníze - odlidšťuje a ponižuje ženy, protože je proměňuje v balík masa), avšak zdá se mi krajně neseriózní, pokud se prezentuje manipulace soft pornem jako umění.

Umění má už svou definicí přinášet něco nového: nové, objevné, neotřelé pohledy na svět. Na fyziologické reakci, totiž pocitu příjemnosti při pohledu na pornografické scény, není nic ani objevného, ani uměleckého - není to autentické svědectví o lidské existenci.

Je to, jak tomu bývá v českém kontextu dnes docela často: lidé dostávají levnou, druhořadou náhražku a protože nemají informace o skutečné kvalitě, jásají nad blátem, jako by to bylo zlato.

Každý skutečně poctivý umělec se asi vyvaruje manipulativnímu užití erotických témat ve svém díle: protože takové užívání těchto témat jeho dílo degraduje, pokud je nedokáže přetavit silou svého talentu v něco nového a neotřelého.

Je to zajímavá otázka, jak daleko lze jít. Myslím, že základním principem je, že dílo musí přinášet něco objevného o lidské existenci. Přirozeně si umění nemůže zakazovat analýzu žádných oblastí lidské zkušenosti, tedy ani analýzu v oblasti sexu. Využívání sexuálních témat v umění je ale zvlášť obtížné: vyžaduje to skutečně vynikajícího tvůrce, který by téma dokázal zobecnit v autentickou, novou výpověď. Při využívání erotických témat v umění hrozí totiž umělecké dílo ovládnout právě ona automatická, fyziologická reakce. Jen velký umělec to dokáže zvládnout. Jinak vzniká kýč.

Kýč je neupřímná výpověď o lidské zkušenosti, která diváka manipuluje, aby u něho - často z komerčních důvodů - mechanicky vyvolala určité žádoucí reakce. To přesně dělají eroticko-religiozní obrazy, nyní vystavené až do května v pražském Domě umělců. Je to ponižující.

Naivnějším pracovníkům České televize, zejména zaměstnancům pod pětadvacet let, se dnes jaksi stýská, chybí jim ona euforická atmosféra, kdy všichni v televizi bojovali (propagandou) za "svobodu slova", přiznávají se. (Někteří mladší, nepříliš přemýšliví zaměstnanci ČT, kteří nevědí, jak vypadá normální, profesionální televizní zpravodajství a nikdy zdá se neslyšeli o principu politické či myšlenkové plurality a kritického, profesionálního odstupu, anebo ho alespoň nikdy ve své práci neužívali, se stali obětí svých starších manipulativních kolegů a skutečně do dneška věří, že šlo v ČT od prosince o "boj o svobodu slova".) Téměř komunistická monolitičnost názorů v dnešní České televizi je znepokojující: je to skoro jak za anticharty: ti, kteří v  ČT měli odvahu projevit vůči televizním vzbouřencům odstup, jsou ostrakizováni - sotva se jim odpovídá na pozdrav. Ve flóru jsou vítězové bitvy "o svobodu slova" (ve skutečnosti o chleba podřadných zaměstnanců). Ti si ovšem neuvědomují, že i bitvu o "svobodu slova" by kritickým přístupem k věci nezávislý, profesionální novinář zpochybňoval. Podivné, že?

Znovu se nám o víkendu z několika míst od několika čelných svědků potvrdilo, že naše analýza vzbouření v České televizi byla přesná.

Ukazuje se, že hlavní chybou Rady ČT i lidí, kteří přišli s Jiřím Hodačem v dobré víře do České televize ve věci reformy, byl nedostatek promyšlenější strategie. V této souvislosti je směšné obvinění, že šlo o pokus o puč ODS - celá věc byla, zdá se, ze strany reformátorů zvnějšku, zorganizována špatně.

Bylo přece zjevné, že se komunistický moloch České televize vzbouří proti jakémukoliv vnějšímu pokusu o profesionalizaci a bude chtít zdiskreditovat kohokoliv, kdo se tomu pokusu postaví do čela. S postupem času je stále jasnější, že ani Rada ČT, ani lidé kolem Hodače neměli předem promyšlenou absolutně žádnou strategii, jak televizním spiklencům a manipulátorům čelit.

Odpůrci změn v České televizi ovšem strategii měli, měli celou věc připravenu a svou strategii uplatnili vůči neinformovanému národu s katastroficky ničivou silou. Když bylo zjevné, že jde od konce léta do tuhého a Rada České televize odvolá neefektivního ředitele Chmelíčka, zahájil Chmelíček protiofenzívu.

Jak nám bylo potvrzeno z televizních zdrojů, v posledních letech byly systematicky snižovány rozpočty jednotlivých pravidelných pořadů. Jakmile se ukázalo koncem léta 2000, že se pod Chmelíčkem houpe křeslo, Chmelíček se rozhodl zajistit si podporu od výrobců pořadů pro Českou televizi a uměleckých svazů tím, že je zkorumpuje penězi. V září - říjnu bylo náhle vedením ČT rozhodnuto, klesající rozpočty některých pořadů znovu výrazně zvýšit. Proč asi ? Také byla uzavřena celá řada smluv na budoucí pořady, aby si Chmelíček získat televizní pracovníky i tvůrčí svazy proti Radě ČT na svou stranu.

Pak si Chmelíček vytvořil bez opory v zákoně vlastní "vzdororadu" z "kulturních osobností". Další zbraní byla koncem listopadu konference ČT: Věc veřejná, kterou na pomoc Chmelíčkovi zorganizoval Nikolaj Savický a aby otupil ostří kritiky, že se ČT uzavírá nekonvečním názorům, publikoval ve sborníku pro konferenci ve zkrácené verzi i text Jana Čulíka. Konferenci komicky charakterizuje v nedávném vydání dvouměsíčníku Listy Václav Žák jako "úspěšnou" - i když sám na ni nebyl přítomen. Osobně jsem přítomen byl a mohu svědčit, že to, co bylo na této konferenci vysloveno v mé přítomnosti, bylo nezávazné, nestrukturované žvanění. Cílem konference nebylo komunikovat myšlenky, ale demonstrativním gestem dokázat, že "kulturní veřejnost podporuje televizní establishment". A pak pokračovaly interní přípravy na rebelii, v případě, že by byl Chmelíček skutečně odvolán.

Z informací, které se dostaly do našich rukou v Praze v minulých dnech, je znovu potvrzováno, že šlo o boj vysoce zkušené pražské mediální mafie, chlapců a dívek, co spolu mluví a mají navzájem dobře provázané, vzájemně výhodné finanční styky, proti vnějšímu, bohužel značně neumělému pokusu vyčistit Augiášovy chlévy.

Citujeme jednoho vedoucího pracovníka v České televizi: "Mám zkušenosti ze zahraničí, kde se pro natáčení pořadů na určité téma najímají odborníci z tohoto oboru. V České televizi natáčejí pořady polovzdělanci, kteří si najímají spolupracovníky pro tuto práci mezi svými kamarády. Jde o skupinu nepříliš vzdělaných, mladých či mladších lidí, shromažďujících se v několika pražských kavárnách, kteří nevědí o světě nic, nemají vůbec žádné širší zkušenosti a svůj nehotový, polocivilizovaný názor na svět považují arogantně a pragocentricky za  univerzálně nejlepší, vynikající, jedinou možnou, nezpochybnitelnou interpretaci skutečnosti." Virtuální realita vládne plnou měrou.

V České televizi je dnes hlavním měřítkem, jak má kdo být zaplacen a kdo má být najat pro výrobu toho či onoho pořadu nikoliv kvalita či schopnosti, ale kamarádšoft.