Britské listy


středa 14. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Proč je krizová situace v naší zemi:
  • Nedostatek skutečných osobností (Eugen Haičman, JČ, TP) Zdraví a spravedlnost:
  • Američtí studenti požadují, aby byl drahý lék proti AIDS zpřístupněn i rozvojovým zemím Pozoruhodná fotoreportáž Jiřího Kohouta:
  • Podkarpatská Rus 2000 (1. část)
  • Podkarpatská Rus 2000 (2. část)
  • Podkarpatská Rus 2000 (3. část) Sčítání lidu:
  • Sděluje protizákonně Český statistický úřad údaje ze sčítacích formulářů třetí straně? (Tom Fuk)
  • Mluvčí ČSÚ šíří nepravdivé informace (Zdeněk Fekar) Polemika s novým šéfem Úřadu pro lidská práva:
  • O zjednodušování romského problému: Mám strach z lidí, kteří píší jako Jan Jařab (František Roček) Reakce - K článku Josefa Zielence v MFD:
  • Jak skutečně odstranit korupci (Radek Batelka) O přímé demokracii:
  • Zamrazí mě, když se řekne, že rozhoduje lid. Měli by rozhodovat odborníci (Vlastimil Obereigner) O Klausově mobilu:
  • Nedivte se, že k jalovým a bulvárním kydům BL není umistitelná žádná seriózní reklama (jb, TP)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Fotoreportáž:

    Podkarpatská Rus v roce 2000

    Jiří Kohout

    (Jiří Kohout je český student, který v současnosti pobývá na Glasgow University v rámci výměnného programu Socrates.)

    Část první

    Z technických důvodů rozdělujeme fotogalerii na tři části

    Před rokem 1989, když jsem ještě chodil na základní školu, byl pro mě tento kousek země pouhým výběžkem Sovětského svazu a Užgorod hraničním městem na našich společných hranicích. Ale mě to tam už tehdy lákalo, přece jen to byl tak známý i neznámý východ. Od té doby se hodně změnilo, Sovětský svaz se rozpadl, já jsem vyrostl a zjistil, že s tím kouskem země na východě nás spojuje 20 let společné minulosti.

    Na Podkarpatskou Rus (oficiálně Zakarpatskou Oblast Ukrajiny) jsem se poprvé vydal až v létě roku 2000. Na přelomu července a srpna jsem tam strávil osm dní. Kvůli nově zavedeným vízům bylo nejjistější využít služeb cestovní kanceláře.

    A tak 29. července zastavil autobus plný nás baťůžkářů na slovensko-ukrajinské hranici a my čekali, až nám zrentgenují baťohy. Přechod přes hranice není žádná legrace - mobil nebo větší množství potravin může být důvodem k zákazu vstupu na Ukrajinu. Naštěstí jsme ale všechny nástrahy celníků překonali a za deštivého sobotního rána jsme projeli kolem sochy Rudoarmějce v nadživotní velikosti a přijeli do Užgorodu.

    Užgorod je se svými více než sto tisíci obyvateli hlavním městem Zakarpatské Oblasti, navíc zde sídlí i univerzita. Užgorod si mě získal svojí rozporuplnou atmosférou, kontrastní byl snad každý okamžik - po ulici chodily babičky v šátcích, mladí byznysmeni v drahých oblecích, děti v teplácích žebraly o nějakou tu kopějku, i spoře oděná blonďatá modelka proběhla kolem staré žebračky klečící na nové zámkové dlažbě; vedle poloprázdných zchátralých obchodů s potravinami se vzmáhaly nově otevřené butiky a drogerie, kasína a restaurace. Budovy v centru města ještě stále dokládají svědectví o První republice, nemilosrdně se však mezi ně vtírají prvky sovětských dob a nyní i nově bujícího kapitalismu. Zánik a zrod se mísí v užgorodských ulicích.

    Za prohlídku stojí dobře udržovaný užgorodský skanzen, vedle stojící hrad, stará synagoga a určitě také i užgorodská tržnice, kde se stále před očima lidí stlouká máslo a porcuje maso.

    Výloha užgorodského kina












    Výjevy z ulic Užgorodu



    Stará synagoga na nábřeží řeky Už



    Užgorodská tržnice



    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|