K článku Josefa Zielence v MFD:
Jak skutečně odstranit korupci
Úterní MFD jsem si koupil poté, co jsem v autobusu komusi přes rameno zahlédl článek Josefa Zielence „Lze zbavit politiku korupce ?“. Zieleniec je jeden z mála mediálně známých politiků, který dává najevo schopnost uvažovat o běžných věcech v širším, řekněme filosofickém pohledu a to nastiňoval i titulek, slibující možné přiznání určitých zákonitostí, se kterými prostě nic nenaděláme.
Po rezignaci však nebylo ani stopy, pan Zieleniec navrhl dokonce několik kroků, majících k minimalizaci korupce směřovat.: zprůhlednění pravidel rozhodování, majetková přiznání vysokých úředníků, institut policejní provokace. Velice bych chtěl věřit, že toto je byť jen první stupínek k potření korupce. Bohužel nemohu.
Pravidla chování nějaké společnosti vycházejí z obecného konsensu jejich členů. Pokud jsou tato pravidla stanovena zvnějšku a jsou proti tomuto konsensu, jsou v tichosti soustavně porušována. Nemohu se zbavit dojmu, že pokud jde o korupci, panuje mezi úředníky všeobecná shoda. A nejen mezi nimi, ke korupci jsou potřeba aspoň dva. Nechci házet všechny do jednoho pytle, jistě jsou i neúplatní jedinci. Jenže v tomto případě platí, že když do deseti litrů vína nalijeme deci splašků, máme deset litrů a jedno deci splašků.
Majetková přiznání se na efekt zdají být něčím, co poskytuje občanům (ne-mocným) jakousi „kontrolu“ nad mírou nezištnosti politiků (mocných). Je to však zcela pošetilé. Když budu chtít přijímat úplatky (a to ani nemusí být peníze či majetek), budu vše vesele dělat přes své manželky, milenky, právníky. A pokud bude mít veřejnost na základě mých majetkových přiznání pocit, že jsem bezúhonný, tím lépe.
Účinný nástroj by bylo možno vidět v represi. Tu by mohla podle pana Zielence zajišťovat policie za pomoci svých provokatérů. Policejní provokatéři, to není věc nová, a není to u nás ani věc nepoužívaná. Vzpomeňme například loňský slet finančníků v Praze. Filmové důkazy jsou natočené, policejní popírání je však nekonečné. Politici vyjádřili policii při této příležitosti velikou loajalitu. Vše je samozřejmě v zájmu stability a dobrého image naší země. Není možné očekávat nějaký ten revanš? Co takhle, jako výraz vděčnosti za tolerování kolosálních policejních přehmatů, vyjít vstříc při korupčních aférách ?
A když už by se něco náhodou před soud dostalo, ještě pořád má obviněný šanci na záchranné lano - nebo spíš telefonát. Žijeme v zemi, kde sice Ústava dělí moc na tři nezávislé sféry (zákonodárná, výkonná, soudní), ale vrcholný představitel parlamentu v podobě Václava Klause to respektuje jen potud, pokud se mu to hodí. Ani se nezačervená, když nás všechny veřejně varuje před možností, že by se Ústavní soud stal třetí komorou parlamentu. Čirou náhodou mu tento soud krátce před tím, na stížnost jeho rivala z Hradu, zrušil část volebního zákona a je možný další potenciální střet. Že by se mohlo v jeho postavení jednat o nepřípustný nátlak na nezávislý soud ? To jistě jen hraji falešnou kartu.
Policie korupci neodstraní a neodstranila ji ani jinde ve světě, jen míra se může lišit.
Vždyť ani ona sama jí není ušetřena. Kdekoli ve světě není problém narazit na úředníka s nataženou rukou. Proč ? Protože je to lidské ! Jakkoli se nám to může nelíbit (hlavně u druhých), pramení to jen a pouze z naší podstaty. Odmala jsme učeni využívat všech příležitostí a kdo je nevyužívá, je považován za troubu a nekňubu. A těžko si pro korupci (tedy přilepšení své rodině, zvýšení společenského uznání měřeného majetkem) představit lepší příležitost, než je občan, který po mě něco žádá u přepážky (stejně tak jako v luxusní kanceláři) a já mu „můžu, ale nemusím“ vyhovět. Dokud se budou politici úspěšně bránit jakémukoli odlivu moci z jejich rukou, budeme se (kromě jiných nešvarů) potýkat se stále vyšší korupcí. Dokud je moc centrální a univerzální, je schopna to v pohodě ustát.
Jistě budu mnohým politikem označen za permanentního revolucionáře (tak on by chtěl změnu ?), závistivce (nemá na to napodobit náš úspěch, ale tak by chtěl !) a člověka s blbou náladou (ten Havel je všechny zblbnul, a teď se jim nedá rozumně vládnout !).
Jenže skutečně nevidím jiné řešení, než začít uvažovat o rozsáhlejších změnách, než je přidání či vypuštění jednoho paragrafu zákona. Neustále si volíme své zástupce, aby hájili naše zájmy. Ale zapomínáme na to, že oni mají, stejně jako my, také své zájmy. A proč by se jich měli vzdát ? Jsme pošetile překvapeni, když někdo pověřený prosazováním našich zájmů, sleduje i ty svoje, a tu a tam se to efektně zkříží.
Politici a úředníci mají často přístup k informacím, které by jim na liberálním trhu mohly dopomoci ke značnému prospěchu. A čekáme, že je nepoužijí. Rozhodují o věcech, za které je efektivní „zaplatit provizi“. A čekáme od nich, že si ji nevezmou. Stavíme je vlastně do role buddhistických světců oproštěných od potřeb a žádostivostí, a před pochybením je varujeme imperativem obskurního zákona o střetu zájmů. Kolik lidí se dovede takto sebeovládat ? Osobně neznám nikoho (počítám v to i sebe) ale připouštím, že na planetě bychom pár jedinců našli.
Nestavíme tedy naše zřízení na představě svatého člověka - občana ? Neklameme sami sebe ? Při sebemenší zmínce o změnách v principu demokracie lze narazit na velký odpor, a to nejen mezi politiky. Většinou se však argumentace odehrává formou „nikdo nic lepšího nevymyslel“. Při pokusu o zavedení jednoho z prvků přímé demokracie - referenda - do našeho života, to však byli právě politici, kdo ho odmítli. Není paradoxní, že o zákonu, který by poskytoval občanům možnost v některých otázkách rozhodnout jinak než jejich politici, zamítavě rozhodli právě tito politici ?
Ano, je to zcela podle platných zákonů. A pokud jsme spokojeni s tím, jak naše společné věci řídí, je vše v pořádku. Pokud si s veřejnými věcmi nechceme lámat hlavu a nemáme na to čas, je vše v relativním pořádku. Pokud upadáme do letargie, protože máme pocit, že při rozhodování už o nás moc nejde, měli bychom začít, každý sám za sebe, přemýšlet nad tím, zdali pouhé střídání dvou až tří politických polosoupeřů, na nichž je nové jen to, že jsme jejich průšvihy zapomněli, skutečně řeší problémy v naší době. A abychom se vyhnuli idealizmům, zkusme si při tom přemýšlení za ONI dosadit MY.
