Václav Havel, populismus a "morálně čistý národ"

Cas Mudde

Přinášíme shrnutí, podle poznámek Jana Čulíka, včerejší přednášky Case Muddeho na Glasgow University. Cas Mudde vyučuje politologii na Edinburgh University. - Povšimněte si, jak se celé televizní vzbouření od prosince loňského roku, přesně hodí na Muddovu charakteristiku populismu. Mudde to sám v diskusi po přednášce uznal.

Populismus je politický styl, založený na rigidní dichotomii morálně čistého lidu a zkorumpovaných politických elit. Důležité je, že obě tyto společenské skupiny jsou pojímány homogenně, to jest celý lid je morálně čistý a politikové jako celek jsou zkorumpovaní.

(Nepopulistický přístup se vyhýbá této homogenizaci: uznává třeba, že někteří občané jsou morálně čistí, nebo že někteří politikové jsou zkorumpovaní, nevytváří však dichotomickou představu proti sobě postavených, zcela homogenních skupin.)

Populismus je založen více na rétorice než na ideologii.

Populismus je jen nerad politický. Považuje totiž politiku jen za "nutné zlo". Cílem populismu je "odebrat politiku zkorumpovaným vládnoucím politickým elitám a předat ji morálně čistému národu".

V zemích, které nejsou ovládány populismem, většinou například v západní Evropě, bude politik argumentovat, že existují určitá mezinárodní omezení (dohody, celní překážky, atd.), které způsobují, že jsou jejich ruce svázány. Populista takové překážky nikdy nepřijme. "Znamená pro nás Evropská unie omezení? Vystupme z Evropské unie!" - "Znamená pro nás globální ekonomika omezení? Vyčleňme se z globální ekonomiky!" - Takové rétorické výroky jsou nesmyslné.

Populista zdůrazňuje význam přímé demokracie: prostřednictvím referend je možno odebrat moc zkorumpovaným politikům a dát ji homogennímu a morálně čistému národu.

Populismus není politikou. Populismus pouze politizuje existující emoce, hněv, resentimenty.

V západní Evropě je populismus většinou extrémně pravicový, avšak ve středovýchodní Evropě může být populismus i levicový.

V Rusku (Žirinovskij) v Srbsku (Šešelj), v Litvě i jinde ve středovýchodní Evropě zaznamenali populisté dočasné politické úspěchy. Příliš se to v tomto smyslu neodlišuje od západní Evropy (Haider získal v Rakousku 27 procent, v Itálii extremisté získali 22 procent). Dosud však populisté nikdy nikde nezískali systematickou podporu: po krátkých obdobích volebních úspěchů bývají marginalizováni a mizí ze scény.

Na Západě jsou populisté považováni za politické párie, ve středovýchodní Evropě jsou občas zváni i do vládních koalicí.

Dědictví komunismu

Populismus je ve středovýchodní Evropě silný v důsledku zkušenosti s komunistickým režimem. Komunismus vyvolal ve středovýchodní Evropě vznik intelektuálského populismu. Je pozoruhodné, že populismus ve středovýchodní Evropě prosazují intelektuálové a dokonce i prezidenti (Václav Havel, Gyorgy Konrad, Lech Walesa).

Komunismus vytvořil nihilistickou, anatemizovanou společnost, založenou na vysoké míře společenské závisti. Za komunismu měly státní a stranické instituce pověst absolutní zkorumpovanosti. Právě za komunismu tedy vznikl onen koncept populistické dichotomie: morální občané - zkorumpovaní vládci.

Začalo se hovořit o morální občanské společnosti (jako celku) oproti zkorumpovaným státním strukturám (jako celku).

Konrád a Havel jako disidenti vytvořili koncept antipolitické politiky. Za komunismu to naštěstí nevadilo, protože skoro nikdo je ve virtuální realitě komunistického režimu neposlouchal a na politiku jejich zemí to nemělo vliv.

V postkomunistickém světě se toto pojetí prezentovalo jako "nový druh politiky". Není však jasné, co mohla antipolitika přinést do politiky, vzhledem k tomu, že politikou být odmítala.

Populistickým prvkem v pojmu antipolitické politiky je její nárok na absolutní morální převahu.

Gyorgy Konrad napsal: "Lidé vyvíjejí nátlak na základě kulturního a morálního tlaku, nikoliv na základě toho, že by byli zvoleni."

A tak se stala "morální antipolitika" vzorcem pro postkomunistickou politiku. Disidenti přitom využili těchto populistických rysů: