Jak vzniká občanská společnost ve středovýchodní Evropě prostřednictvím vytváření mýtů
Simon Smith, Centre for Contemporary European Studies, University of Paisley
Toto je zkrácený český překlad příspěvku, který dr. Simon Smith přednesl o minulém víkendu na konferenci BASEES v Cambridgi.
Shrnutí
Předpokladem společenské proměny v dané společnosti je, že tuto proměnu musejí členové této společnosti osobně zažít a musí ji přijmout za svou, prostřednictvím osobního, srozumitelného příběhu. Termín narativizace společenské proměny je zkratkou pro celou řadu komunikativních a symbolických procesů: zejména vytváření mýtů a konfrontace mýtů s antimýty. Bez tohoto procesu je přeměna společenského pořádku nemožná.
I když se může stát, že mýty popularizují elity ve snaze zajistit si nadvládu a vyloučit jiné lidi z účasti na životě společnosti, narativizační procesy jsou svou podstatou demokratické, protože všichni účastníci společenských procesů na základě své životní zkušenosti pořád vytvářejí příběhy. Lze argumentovat, že právě vytvářením příběhů se podílelo široké obyvatelstvo postkomunistických zemí střední a východní Evropy na restrukturalizaci svých společností. Společenský pořádek je přijat jako legitimní teprve tehdy, pokud se v něm jeho členové dokáží vyznat, a v prvním období po převratu je nezbytný aktivní poznávací (semiotický) proces, protože už neexistují skoro žádná "tradiční" měřítka, jimiž mohou být události poměřovány.
Narativizace, vytváření mýtů a antimýtů, je nejintenzivnější na mikroúrovni, kde vzniká rekonstrukce kolektivní totožnosti.
Úspěch či neúspěch postkomunistické transformace bude důsledkem vztahů mezi "aktuálně existujícím" společenským a kulturním diskursem a praxí na jedné straně a modernizujícími příběhy, mýty nového společenského uspořádání, které nabízejí navzájem soutěžící politická a společenská hnutí a elity. Dosud zůstávají oba tato světy odděleny a souvislost mezi nimi je spíše intuitivní než racionální. Důležitým úkolem pro společenské vědce je dnes přispět k vzájemnému porozumění mezi oběma těmito světy.
Dosud k žádným změnám nedošlo
Společenskou proměnu nelze společnosti vnutit seshora. Společenskou transformaci musejí občané na vlastní kůži zažít - a jde o demobilizovanou většinu, která se nijak nepodílí na postkomunistické transformaci. Společenskou proměnu musejí přijmout neformální skupiny a společenství, která jsou hlavním nástrojem pro přijetí a šíření demokratických a humanistických hodnot. Revoluční mýty o "budování státu" či o "návratu do Evropy" už dnes obyčejným lidem nic moc neříkají. V důsledku svého úsilí vyrovnat se se změnami se lidé vrátili k cyklickému příběhu každodenního života, založeného na kontinuitě tradičních společenských vztahů a kulturní praxe.
Deset let po pádu komunismu je zjevné, že údajně radikální reformy sektorů a institucí byly jen napodobeninou, pod níž přežívá stará praxe. To vyžaduje nový přístup ke společenské transformaci i nový způsob, jak změny hodnotit. Reformy institucí ve většině případů selhaly a nevedly k modernizaci společenské a kulturní praxe, zejména pokud jde o organizační principy této praxe. Je to zejména zjevné ve státních podnicích nebo v bankovnictví. Podobně i všichni účastníci nedávných konfliktů ohledně České televize by si měli uvědomit, že snaha najít právně-instituční formuli, jejímž prostřednictvím by bylo možno zavést princip vysílání veřejné služby jako ústřední princip této organizace je marná: korupce, protekcionářství a další "staré zlozvyky" nelze lehce odstranit, jestliže je určitá organizační kultura dobře zavedená a její členové nemají ani zájem, ani schopnosti stát se aktivními účastníky změn této kultury
Nový model nelze vnutit zvnějšku
Taková motivace nevznikne, vnutíme-li společnosti zvnějšku nový model. Český sociolog Jiří Kabele to vysvětluje na příkladu východního Německa:
"Celá transformace východního Německa byla založena na přijetí západního modelu. To lidem nedalo prostor, aby se tomu přizpůsobili. Neúčastnili se rozhodování o transformaci, a tak ji nepřijali pro svůj život a pro svou osobní historii. "
Kabele argumentuje, že součástí společenské transformace musí být, kromě transformace institucí i transformace příběhů. Narativizující procesy jsou při tom podle něho v době chaosu, tedy v době přechodu od jednoho společenského pořádku k druhému, zcela prvořadé.
Jednotlivci i celé společnosti mají potřebu orientovat se ve společenských změnách, jichž jsou součástí, a vytvořit si určitou vizi budoucnosti, vizi cíle. V situaci, kdy přestaly platit staré názory a stará měřítka, si potřebují znovu stabilizovat svět, jehož jsou "vypravěči i hrdinové". Jak zdůrazňuje Kabele, obnova společenských formací tedy nutně vyžaduje období intenzivní narativizace. Jde o experimentování s příběhy. Lidé hledají příběh, který jim dokáže vysvětlit proces změn a pomůže jim rekonstruovat určitý sociální pořádek. Během tohoto procesu spolu soutěží v boji o přijetí různé mýty, které spojují nově interpretovanou minulost s předpokládanou budoucností.
Během prvotního období euforie se s velkou silou navrátil všeobecný mýtus o pokroku prostřednictvím polidšťování, je to v období od osvícenství často se navracející téma. Specifičtěji hrály velkou roli mýty o návratu do Evropy, o osvobozující energii tržních sil, o kouzelné moci demokratických procedur (zejména voleb) a o uvolnění nahromaděné energie občanské společnosti. Tyto mýty zajistily občanskou podporu pro reformu institucí na celostátní úrovni, i když většina místních institučních systémů dál fungovala víceméně starým způsobem.
Archetypální mýtus znovuzrození
Struktura těchto mýtů odpovídá archetypálnímu mýtu znovuzrození, který je společný mnoha kulturám, v nichž se rozložil přirozený pořádek a nový pořádek posléze vytvořil hrdina, který byl nucen projít sérií zkoušek. Hlavními motivy těchto mýtů jsou hrdinství, oběť a konfrontace.
Avšak přeměny moderních společností probíhají prostřednictvím složitějšího narativizujícího procesu. První etapa se skládá z přechodu od utopického scénáře osvobození k programové vizi změn, kterou přijme podstatná část obyvatelstva jako uvěřitelnou a pravděpodobnou. Druhou, revoluční fází narativizačního procesu je drama, kdy všichni předstírají, že se na něm podílejí, i když je jejich účast často jen imaginární. Třetí fází je pak retrospektivní reinterpretace, kdy se často chaotický průběh událostí seřadí v souvislou a logickou historickou linii, která spojí minulost s budoucností.
Na makroúrovni úmyslně konstruuje tuto umělou historii vznikající nová elita. Funkcí mýtu je získat podporu pro určitou transformační strategii této elity. V postkomunistických zemích středovýchodní Evropy se často užívalo metafor cesty a zdůrazňovala se potřeba osvíceného či dobře informovaného vůdce. Tím se legitimizovala role pro politickou elitu. Tento typ mýtu také požadoval trpělivost občanů (v českém kontextu se do omrzení opakovala nutnost utáhnout si opasky) během "výjimečného" přechodového období a apelovalo se na národní jednotu. Veřejné protesty a prosazování "partikulárních" zájmů se považovaly za hrozbu reformnímu úsilí.
Antimýty
Zároveň však začaly být tyto transformační mýty zpochybňovány "antimýty", které šířili lidé, mající zájem podporovat jinou transformační cestu. Typickými postkomunistickými "antimýty" jsou "Revoluce byla zrazena" - v rámci tohoto mýtu se dává do protikladu chování nových elit s jejich sliby a s nadějemi na samém počátku, a "Vládní, finanční a manažerské kruhy spolu uzavřely spiknutí", kdy se líčí proces, v jehož rámci ovládly tyto sítě stát ve prospěch vlastního zisku a "normální lidi" přišli zkrátka.
Koexistence mýtů a antimýtů je spojena se vznikem politického boje uvnitř elit a mezi různými sociálními zájmy, je to ale také signál vzniku normálnější situace, protože si lidé mohou volit, prostřednictvím jaké interpretace ovlivní (především ve volbách) konsolidaci toho či onoho sociálního pořádku. Otevřená konkurence mezi mýty a antimýty je důležitou složkou plurality společnosti a může vést k ustavení principu několika alternativ (neboli otevřené budoucnosti) jako základního principu nového pořádku.
Příběhy každodenního života
Vedle těchto velkých transformačních mýtů je zapotřebí také malých příběhů, které umožní lidem, aby překonali instinktivní konzervatismus místního prostředí a přesto měli pocit, že jednají logicky a v rámci přijatelného rizika. Těmito příběhy jsou životopisy jednotlivců a základních společenských skupin, jejichž koexistence ve společnosti závisí na jejich schopnosti přijmout nové a neznámé do "příběhu" své existence.
Tento proces je nejpřijatelnější, jestliže je včlenitelný do rámce známého diskursu - je-li možno začlenit "nové" řešení do už existujícího repertoáru zavedených mechanismů "jak si poradit", kterých tradičně užívá daná osoba. Tak v nedávné studii o "životě mladých žen z Prahy", absolventek střední zdravotnické školy, se jich většina dost dobře přizpůsobila nové situaci volného trhu, přestože tyto dívky nezaznamenaly listopad 1989 jako významný životní mezník a vyjádřovaly se v nejlepším případě rezervovaně ohledně toho, jaký vliv měl pád komunismu na jejich životní úroveň. Avšak hlavní součástí jejich světonázoru byl individualistický postoj a ten jim pomohl vysvětlit si a schválit rozklad institucí z komunistické éry, jakou byly například existenční jistoty v zaměstnání či školky a jesle pro děti (Heitlingerová a Trnková, 1999).
Jaký je vztah mezi příběhy na úrovni jednotlivců k velkým transformačním mýtům, které vytvářejí politické a intelektuální elity?
Krize identity a její náprava
Krize byla asi nejhlubší u kolektivních činitelů, jejichž institucionalizace v rámci rozkládajícího se sociálního pořádku přestala náhle poskytovat ospravedlnění jejich existenci. Kolektivní činitelé, jako například oficiální společenské organizace komunistického režimu byli tak náhle nuceni přímo konfrontovat problém své společenské legitimity. Dokázali přežít jen potud, pokud se stali instituční součástí nového pořádku, anebo pokud je legitimizovala nějaká kolektivní akce.
V podstatě existují dvě možnosti, jak lze příběhem legitimizovat kolektivní akci: buď jako obranu ohroženého a dosud vysoce ceněného sociálního pořádku, anebo jako aktivní účast při realizaci společenských změn.
Identita a společenský význam téměř všech společenských aktérů byly pádem komunismu do určité míry zpochybněny, včetně těch organizací, které zjevně dosud fungují "postaru" a jsou často identifikovány jako důkaz neměnnosti starých struktur. Pokud tyto struktury fungují dál nezměněny, je to proto, že je to pro jejich členy realistický způsob přežívání: je to příběh, který jim dokazuje, že tradiční praxe zvítězila nad "novými" příběhy. Reakcí na změny je tu konzervatismus.
Většina lokalizovaných společenských formací má tendenci být konzervativní, protože tyto struktury nemají přístup k sociálnímu a kulturnímu kapitálu, aby mohly riskovat vysoké náklady spojené s destabilizujícími společenskými změnami.
Lidé na místní úrovni mohou také dál jednat podle tradičních vzorů, i když schvalují "velké" transformační mýty šířené ústředními politickými činiteli, a mohou se tedy projevovat schizofrenně ve vztahu k hierarchii společenských formací, do níž patří.
Je jasné, že odpor vůči rozkladu komunisty vytvořeného sociálního systému a vůči jeho nahrazování "moderními", "demokratickými", "kapitalistickými" strukturami a odpovídající podpora pro "antimýty" transformace pochází především od institucí a kolektivů na společenské mikroúrovni.
Příklady
Slovenská asociace místní správy - mýtus "odstátnění"
Původní reformy místní správy na Slovensku, kdy byla nahrazena nejnižší součást státní správy, městské a obecní národní výbory, volenými místními radami (s přímo volenými starosty) se konaly pod heslem "odstátnění". I samotná zpráva o vzniku místní samosprávy na internetových stránkách slovenského Zvazu mest a obcí (ZMOS) líčí celou reformu jako reakci na "požadavek odstátnění ve všech sférách života společnosti". Lze to interpretovat jako ústřední transformační mýtus, kterého bylo využito pro mobilizaci hnutí za decentralizaci vlády v letech 1989 - 90. Ústřední součástí tohoto mýtu byla představa nevolené státní správy jako "nepřítele", který - kdyby nebyl zlikvidován - by jistě bojoval proti pravomocím místní správy a tedy, podle tohoto mýtu, proti demokracii a občanské společnosti.
Mělo-li hnutí porazit tak silného protivníka, potřebovalo organizační formu. Ta byla založena 21. března 1990 na zakládající konferenci ZMOS v Žilině. Popud k tomu daly dvě hlavní skupiny činitelů, jejichž aliance je na první pohled paradoxní: na jedné straně to byli zaměstnanci a pracovníci dosavadních národních výborů a na druhé straně společenští vědci. První skupina se zorganizovala pro to, protože šlo o v podstatě defenzivní mobilizaci starého státního aparátu, kdežto druhá skupina, která byla seznámena s modelem místní správy v západoevropských zemích, chtěla zavést na Slovensku západní reformy.
Navzdory svému odlišnému zaměření vytvořilo spojení obou skupin určitou synergii. Společenští vědci poskytli hnutí intelektuální směr, pracovníci státní správy zkušenosti z praxe vedení veřejné správy na Slovensku. I když byla tato aliance interpretována jako střet mezi starými a novými strukturami, vyvinula se ve většinou velmi konstruktivní konfrontaci "utopických univerzálních představ" s "praktickými, místními znalostmi". Byla také nadřazena politickým stranám.
Vnitřní legitimita této Asociace silně vzrostla v devadesátých letech.
Organizační vývoj ZMOS je ilustrací mobilizace dvou existujících zdrojů lidského potenciálu, spojeného s dvěma rozdílnými diskursy, které v podstatě odpovídají Kabeleho "mýtu" a "antimýtu" transformace. Hnutí bylo nejprve inspirováno zahraniční utopickou vizí státní decentralizace, proti níž se postavil diskurs, založený na zkušenostech ze Slovenska, a ten postupně korigoval původní vizi. Většinou konstruktivní kombinace těchto potenciálů vedla ke vzniku organizace se silnou kolektivní totožností, vysokou mírou reprezentativnosti a k schopnosti mobilizovat hlasy členů za účelem vytvoření jasného programového "příběhu", aniž by byly nutně umlčovány minoritní hlasy.
Na celostátní úrovni však ZMOS dosud nebyl schopen stát se katalyzátorem restrukturalizace institucí, protože je hnutí blokováno větší mocí dominantních politických a hospodářských zájmových skupin na Slovensku.
Nicméně je zkušenost ZMOS ukázkou, jak enklávy občanské společnosti mohou být aktivovány formou samostatné organizace, pokud místní činitelé "vyprávějí" vlastní verzi svého osudu v rámci sociální organizace, k níž jsou vázáni silným pocitem příslušnosti.
Postkomunistické odborové hnutí v České republice a na Slovensku - mýtus občanského aktivismu
"Nové" odbory v ČR a na Slovensku zdědily majetek, členy i strukturu v podnicích od bývalé odborové organizace, "převodové páky" komunistického režimu, ROH. Vedoucí činitelé odborů se tedy pohybovali v prostředí silně omezeném existujícími institucemi, očekáváním, tradicemi a zejména konkrétní kulturou na pracovištích. Zatímco tedy ZMOS představuje dosti úspěšnou občanskou iniciativu, jejíž akceschopnost je však omezována na makroúrovni, relativně úspěšná přeměna komunistického odborového hnutí v autentické odbory musela čelit překážkám na mikroúrovni, které se projevovaly tradiční sociální praxí. Ta se střetla s modernizujícím "příběhem" nového vedení odborového hnutí.
Odborové hnutí v ČR a na Slovensku zformulovalo během času po pádu komunismu diskurs o roli odborů ve společnosti, který lze nazvat "občanským pojetím". Na jedné straně chtějí odbory kromě svých členů - zaměstnanců podniků - také hájit společensky okrajové skupiny, jako jsou penzisté, nezaměstnaní a chudí lidé, na druhé straně se chtějí podílet na občanské společnosti a užívají občanského, nikoliv "třídního" jazyka (hlavně proto, že "třídní" jazyk byl zdiskreditován za komunismu). Na Slovensku proto odbory vedou dialog s celou řadou dalších občanských organizací. V ČR je takový dialog méně intenzivní, avšak Richard Falbr, předseda ČMKOS a Jan Uhlíř, předseda odborového svazu kovodělníků, podepsali Impuls 99, občanskou iniciativu intelektuálů a dalších veřejných osobností. Impuls 99 je pokusem rozbít monopolní vliv politických stran na veřejný život v ČR a nástroj pro vznik aktivního občanského postoje, jaký přijal Falbr pro své pojetí odborářské práce.
Mýtus občanského aktivismu, který stojí v opozici vůči "anti-občanské společnosti", což je mýtus, připisovaný politickým elitám, pomohl odborům omezit svou závislost na politickém systému a na korporatistické tripartitě. Zintenzivňující se pokusy o mobilizaci členů odborů během rostoucích společenských problémů v devadesátých letech jsou charakterizovány právě představou občanské aktivity.
Případ odborů je také zajímavou ukázkou retrospektivní mytologizace zkušenosti. Původně bylo prioritou odborů v ČR i na Slovensku vytvoření pevného institučního i právního rámce. Teprve později začaly odbory formulovat nezávislou agendu, soustředěnou na mobilizaci a využívání vlastního sociálního kapitálu. Tento strategický posun byl legitimizován vytvořením "mýtu původu" českého a slovenského odborového hnutí, podle něhož nevznikly nynější odbory z komunistického ROH, ale ze stávkových výborů v listopadu 1989, tedy jako spontánní občanské hnutí. Přitom rezoluce a dokumenty z prvního mimořádného sjezdu odborů v březnu 1990 se zabývají především praktickými otázkami struktury hnutí a přesunu majetku ROH do nových odborových organizací. Pozdější odborové sjezdy schválily programy, které hovoří o revolučním dědictví i demokratizujícím poslání.
Zpětná mytologizace toho, co se odehrálo (v níž se nyní často odkazuje na univerzální či evropský diskurs o demokracii a lidských právech) je důsledkem jednak omezení, týkajících se "instituční" strategie (silný korporatismus nutně neznamenal dostatečné hájení zájmů dělníků) a jednak je reakcí na neodstranitelnost představ o odborovém hnutí ve společnosti i v hnutí samotném, které považují odbory za "společenskou součást socialistického podniku". Místní odborové organizace proto dál fungovaly jako za komunismu, protože to lidem pomáhalo vyrovnat se s radikálními změnami tím, že se mohli spolehnout na zavedené sítě sociální podpory, jimž důvěřovali. Ale tuto tradiční roli začali odboroví předáci považovat za překážku aktivizace odborového hnutí, a tak začali využívat mýtu občanské aktivity.
Otázky - pro další výzkum?
Zajímavým tématem je to, co se stalo po pádu komunismu se společenskými organizacemi, které bývaly součástí komunistické Národní fronty. Mnoho z nich, včetně odborů, sportovních asociací, mládežnických organizací a množství organizací zabývajících se sebevzděláváním či činností ve volném čase nezmizelo, ale prošly více či méně radikálními vnitřními reformami, iniciovanými zdola - většinou šlo o decentralizaci. Je zjevné, že existuje silná kontinuita v oblasti dobrovolné činnosti a členství v organizacích, které tradičně existovaly v ČR a na Slovensku, ale určitá diskontinuita v institucionalizaci těchto organizací. Byl tento přechod také spojen s Kabeleho úspěšnou "narativizací", která umožnila rekonstrukci těchto institucí? Byli lidé schopni lépe se sami organizovat, a znovu ve svém sociálním prostředí vytvořit pro sebe instituce, protože při tom využili zavedených, známých a ceněných postupů?
