Britské listy

V Británii se budou za několik týdnů konat všeobecné volby. Blairův první parlament skončil svou práci.Avšak má v současné situaci, kdy je britská politika pod tlakem Bruselu a globalizace a britští poslanci rozdali většinu svých pravomocí do regionů a do Skotska, londýnský parlament vůbec ještě nějaký význam? Pochyboval o tom včera v deníku Guardian komentátor Hugo Young, jehož článek shrnujeme. Článek má závažný význam i v českém kontextu, protože je nesporné, že případný vstup ČR do Evropské unie omezí suverenitu českého parlamentu velmi obdobným způsobem a zredukuje i ten v stínohru. Bude jedno (jako je to vlastně jedno už teď) jaká strana bude v parlamentu vládnout.

Proč zažívám, poprvé v životě, záchvěvy heretické nevíry, kdykoliv jdu kolem parlamentní budovy ve Westminsteru? Vzhlížím na věž Big Benu a za posledních několik let ji spíše považuju za ikonu historického parku než za věž demokracie. Na budovu britské Dolní sněmovny je obrovský, fantastický pohled, je to symbol celého demokratického světa. Ale co se děje uvnitř? Skutečně tam spočívá britská politická moc? Kolik z oněch posvátných procesů - nyní uzavírání parlamentu a po volbách jeho znovuzrození - jsou už jen symbolem a kolik z nich je realitou?

Základní věci známe. Samotná přítomnost těchto 659 poslanců je obrovskou, neodstranitelnou překážkou, zárukou proti diktatuře. Protože tam poslanci zasedají, určité věci se nikdy nestanou. Jejich existence, stejně jako volby, které se zanedlouho budou konat, odlišuje země, jako je Británie, od rozsáhlých částí Asie a Afriky, kde se britskému parlamentu jaksi v minulém století nepodařilo zavést trvalou kulturu funkční demokracie. Potřebujeme, aby byly volby otevřené a nezkorumpované a musíme doufat, že se jich bude účastnit co největší počet občanů. Je to systém, který stojí za to bránit.

Avšak to, co kdysi býval parlament impéria, už není ani parlament jediného národa. Možná osmdesát procent vládních rozhodnutí, která se týkají Skotska, se už nedělá pod tímto starobylým krovem. Vznik skotského parlamentu znamenal, že 72 poslanců ve Westminsteru už není odpovědno za tolik veřejného života, kolik se ho dotýká jejich voličů. Decentralizace státní správy ve Walesu také přesunula moc jinam. Takže se dvě skupiny poslanců, celkem 112, vrátí do parlamentu vlastně jen jako podvodníci - budou jen částečně spojeni s mandátem legitimity. Vzniká dojem slabosti Dolní sněmovny.

Slabost se šíří i z jiných směrů. Parlament je slabý vůči firmám jako Motorola, Tesco nebo Goldman Sachs. Tribunové lidu nemohou než lomit rukama. Moc korporací a rychlosti, jíž se přesunují triliony dolarů kolem globálních trhů, velmi silně omezují veškerou mezinárodní agendu, kterou snad poslanci chtěli ovládat.

Totéž platí o šířících se pravomocích Evropské unie. Před deseti lety oznámil Jacques Delors, že se bude o 80 procentech sociálních a hospodářských zákonů, týkajících se Evropy, rozhodovat v Bruselu. K tomu nikdy nedošlo a teď vznikají opačné trendy. Avšak Evropa je mocná síla, co se týče přesunu suverenity. Evropská realita posiluje náš pocit, že dramatická vystoupení v londýnském parlamentě jsou jen prázdným divadlem. Člověk si uvědomuje, že jen s určitou mírou zahalečství se vyrovnává Westminster se svým právem dohlížet na plnění rozkazů, které určuje Brusel.

Britský parlament zůstává ovšem zdrojem suverénní moci. Má moc zrušit britskou regionální decentralizaci, zrušit Římskou smlouvu o členství Británie v EU, schvalovat předpisy, které se pokusí zvrátit zákony globální ekonomiky. Jenže ono je právě výmluvné, že Dolní sněmovna si svou nynější slabost způsobila sama. Poslanci ochotně schválili zákony o Skotsku, o Evropské unii, které zdecimovaly jejich vlastní význam.

Mnoho poslanců v Dolní sněmovně se snaží zdůrazňovat, že pořád má parlament ještě určitý vliv. Deník Guardian vyzval poslance, aby sdělili, co nejvýznamnějšího za poslední čtyři roky ve své politické kariéře dokázali. Přišly odpovědi, na které lze být hrdý, Tu a tam byl novelizován zákon, zorganizována nějaká kampaň, byla podporována nějaká kauza, občan ve volebním okrsku byl zachráněn před nespravedlivým zacházením od státního zdravotnictví.

Ale ty zdroje hrdosti byly většinou jen malé pivo. Politik jako dohližitel na sociální služby, opravář silnice, skromný státní úředník. Poslanci Dolní sněmovny z této komory pohlížejí na svět z většího ústraní, než si jejich předkové v devatenáctém století mohli kdy vůbec představit.

Jestliže znovu ve volbách drtivě zvítězí labouristé, je velmi obtížné si představit, že by Blairova vláda naslouchala názorům řadových poslanců o něco víc než v nynějším parlamentě. Čím větší je totiž volební vítězství určité strany, tím méně důležitý je poslanec. Je to jeden z paradoxů, který ochromuje britský parlament se svým volebním systémem a s umrtvující disciplinou: čím důraznější je demokratický verdikt obyvatelstva, tím menší moc má každý jednotlivý demokrat.

Částečně je důvodem, proč se tento parlament zdá špatný, to, že je tak stoprocentně pod vlivem vlády. Pokud by byl výsledek nerozhodnější, do sněmovny by se možná vrátila politika, kdyby musel mít premiér obavy, zda jeho hlasování projde.

Ale moc by se stejně nezměnilo. Pravda je, že vyšší moc odsunula národní parlamentáře na okraj politiky. Nevýznamní politikové se mohou snažit řešit malá témata, ale ne témata velká. Je výmluvné, že nejvážnějším tématem v parlamentě bylo letos, zda zakázat či nezakázat hon na lišku. O skutečně důležitých věcech rozhoduje malá kabala přes ulici, a to ve světle dohod a sil a sítí a trhů, nad nimiž má tento mnohonárodnostní stát nyní velmi malou kontrolu, i kdyby měl parlament uskutečnit své suverénní právo a vyčlenit Británii z Evropské unie.

To není důvod neúčastnit se voleb. Určité části místní agendy jsou pořád ještě důležité. To, jaká strana bude mít ruku na výkonné moci, bude určovat, jakým způsobem budou vydávány veřejné peníze a určí tón hlasu Británie. Způsob, jímž bojujeme s vnějšími silami, anebo se s nimi snažíme vyrovnat, by mohl být hodně ovlivněn.

Avšak veřejnost, která se od Westminsteru zjevně distancuje, je možná realističtější než politikové. Uvnitř imperiálních struktur britské politiky bije srdce nejslabšího parlamentu od doby, kdy bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo.