Proč nemůže být kritika vůči politikům účinná
Evropská civilizace považuje instituci kritiky za jeden z klíčových faktorů při tvorbě názoru a následném rozhodování. Z bohaté množiny relevantních názorů je za nejpravdivější považován ten, který je schopen (v určitém omezeném prostředí a čase) nejpřesvědčivěji obstát před kritikou. Platí to jak v exaktních oblastech (nedělitelný atom je shledán dělitelným), tak ve sférách méně exaktních (černoch přestává být považován za opici).
Kritiku lze v sociální rovině chápat jako obdobu evoluce biologických druhů: čin (fyzický či verbální) je následován kritikou, což poskytuje subjektu zpětnou vazbu. Její vyhodnocení a zužitkování při dalším činu mu umožňuje adaptovat se co nejoptimálněji na podmínky okolí.
Výsledkem jsou jak rozhodnutí o změnách sebe sama (změna názoru, postoje), tak podněty k přeměně okolí (snaha vyvrátit kritiku). Přitom kritika sama se stává dalším názorem a tudíž předmětem kritiky. Kritickou diskusi lze chápat jako boj idejí na život a na smrt (idejí, nikoli řečníků).
Existence nezamýšlených důsledků jednání (plynoucí z nutné neschopnosti analyticky vyhodnotit nekonečný počet vlivů) spolu se sugescí vlastního názoru způsobuje, že člověk nebývá schopen dosáhnout bez kritiky stejně širokého pohledu na problém, jako právě při vyhodnocování kritiky. Mírně zjednodušeně řečeno, kritika nám umožňuje žít ve společenství jedinců a řešit různorodost názorů.
Jsou však situace, kdy kritika selhává. Selháním kritiky rozumějme ne neprosazení kritického názoru, nýbrž jeho ignorování. Příkladů selhání kritiky známe ze svého okolí celou řadu. Cikáni kritizují gádže za jejich rasismus. Ti to ve své většině odmítají. Naopak kritizují Cikány za jejich nepřizpůsobivost. Ti to odmítají. Kritizujete v práci svého šéfa za špatné objednávky. Ten se vzteká, zároveň s přípravou vaší výpovědi. Novinář kritizuje politika, toho to nezajímá. Politik kritizuje novináře. Ten to odmítá a druhý den vychází politikův skandální životopis.
Primární příčinou ignorování kritiky je pocit sociální nadřazenosti: já jsem něco víc než ty.
Je lhostejné, zda se považuji za vzdělanějšího, inteligentnějšího, bezúhonnějšího, nebo jen početně v převaze. Důležité je, že svou pravdu považuji za nadřazenější z titulu své pozice, nikoli z titulu kritického srovnávání. Napětí vznikající v těchto situacích se obvykle vede k "nadstandardním" řešením - klacek a pěsti, stávka, vyhazov z práce.
Kam však vede selhání kritiky v politice ?
Jsme svědky stavu, kdy politici získali na veřejnosti takovou autonomii, že pro ně není existenčně nutné reagovat na kritiku. Jak dokazují například jejich četná privilegia, nepovažují se za standardní občany. Cítí jako své právo být před postihem za nedodržování občanských norem (jichž jsou sami autory) chráněni politickou imunitou.
Nejsou nuceni obhajovat své jednání před veřejností - vystačí si s "no comment", případně "to mě nezajímá". Můžou si to dovolit, neboť veřejnost to, až na výjimky, velmi stoicky toleruje. Spokojí se s politickou satirou a úpěním při četbě denního tisku.
Existenčním záměrem politické strany není veřejné blaho, nýbrž zůstat v politice a udržet si moc. Není-li možné získat neomezenou moc (jako se to např. povedlo KSČ v r. 1948), je z hlediska udržení vlivu nejefektivnější "spřátelit" si konkurenci (kartel) a omezit možnost vzniku konkurence nové. Souboje uvnitř kartelu jsou pak jen o podílech na vlivu, nikoli o prosazení kritického názoru. Z tohoto hlediska nepředstavuje pro zavedené strany a politiky krátký proces jednou za čtyři roky vážnější hrozbu. Není nezbytně nutné vyhrát (i když je to lepší), důležité je být u toho.
Za této situace neexistuje páka, která by prosadila kritický názor do zorného pole "nejvyšší instance", pokud ho ona sama ho ignoruje. Budeme tedy i nadále svědky bouraček modrých majáčků, veřejných zakázek bez výběrových řízení, dotací rodinným firmám, úplatků, bezostyšného lhaní a dalších nekritizovatelných radostí. S tím prostě musíme počítat, neboť se na tom svou pasivitou podílíme taky.
