Naše ztracené náboženství
Víte, proč se slaví Velikonoce?
Shrnujeme komentář Poly Toynbee z pátečního deníku Guardian - zdá se nám značně aktuální i pro Českou republiku. Původně jsme vydali v BL v sobotu 14.4. po poledni, přebíráme do úterního vydání i pro čtenáře, kteří se k internetu o svátcích nedostanou.
"Díky Bohu, že je Velký pátek," vykřikl na jedné rozhlasové stanici discjockey. Promiňte mu, pravděpodobně nevěděl, co říká. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění v Británii, který provedla organizace MORI, neví 43 procent Britů, proč se slaví Velikonoce. Nic o tom netuší velké procento mladých lidí.
Možná že smrt a vykoupení nemají v dnešní společnosti dostatečně silnou marketingovou přitažlivost. Ale tahle nevědomost a ztráta kulturního dědictví vyvolává paniku ohledně krize kultury.
Jak se mohou lidé podívat na obraz či číst knihu z minulých staletí nebo pochopit cokoliv z historie, jestliže neznají tento základní křesťanský příběh - nemluvě o rozdílu mezi katolíkem a protestantem?
Bez základních znalostí o křesťanství je minulost uzavřená kniha. Mytologie, ikonografie, společné kořeny příběhů a myšlenek, to všechno chybí. Je možné, že vykoupení je téma spojované s dobou slunovratu, které křesťané ukradli z pohanského rituálu jara, ale jak může někdo ocenit hloubku emocí a obrovskou lidskost na tváři Vykupitele, vstávajícího z mrtvých v díle Piera della Francesca, aniž by rozuměl jeho příběhu?
Z překvapivého průzkumu veřejného mínění v britském náboženském časopise The Tablet včera vyplynulo, že jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo.
Ale člověk nepotřebuje víru, aby dokázal ocenit symbolickou hodnotu mýtu. Freud využil řeckých mýtů, Shakespeare použil celou řadu klasických a historických zdrojů, kde je nedůležité, zda šlo o pravdivé informace. Základní biblické příběhy jsou jedním ze základů západní kultury, bez nichž je většina západní kultury nesrozumitelná.
Bez základního porozumění náboženství se většina zpráv stává nesmyslná. Je nemožné vysvětlit politiku na Blízkém Východě nebo v Indii nebo v Pákistánu bez určitého porozumění judaismu, islámu a hinduismu. Nelze naprosto porozumět konfliktům, které se snažíme zvládat na Balkáně, aniž bychom měli určité povědomí o rozdílech mezi náboženstvími, která tam fungují jako umělé etnické identifikátory. Každý večer přináší zpravodajství záběry dalšího krveprolévání z prokletého města Jeruzaléma, oné nechvalně známé kolébky tří světových náboženství, která vyvolávají takové neštěstí. Kmenové zabíjení nemá smysl, pokud nerozumíme alespoň trochu náboženské problematice.
Dobrý ateista-agnostik je jistě potěšen, že organizované náboženství většinou z britského národního života úplně zmizelo, ale neměli bychom být potěšeni, že projevují Britové rozsáhlou nevědomost ohledně vlastní historie.
Je pozoruhodné, jak se britská vláda drží náboženství. Britové jsou dnes nesmírně sekularizovaným národem (48 procent Britů prohlašuje, že nevyznává žádné konkrétní náboženství, jen 7 procent občanů aktivně chodí do kostela a 3 procenta jsou aktivní muslimové a hindové), avšak britská vláda neustále dychtivě využívá potrhaných náboženských pozůstatků. Honí náboženství, jako by to byla zkratka k národní duši. Když prohlašuje ministr školství David Blunkett, že by chtěl rozšířit náboženské hodnoty celým britským školským systémem, anebo Tony Blair chválí náboženské organizace, vyplývá z toho, že samotné hodnoty New Labour jsou poněkud chabé. Zakladatelé Labouristické strany měli dostatečné množství morální energie i jasné politické a filozofické cíle, než aby se museli obracet k nadpřirozenu. Znamená dnešní situace Labouristické strany, že její představitelé nemají dostatečně nosné sekularistické hodnoty, že se musejí pro morální základ obracet k náboženství?
To, že současná Británie všeobecně ignoruje náboženství, asi znamená, že na náboženství skutečně už vůbec nezáleží. Jenže tyto starobylé instituce mají v britském životě pořád silný vliv.
Britské ministerstvo vnitra uvažuje o zavedení zákona zakazujícího náboženskou diskriminaci. Důsledkem tohoto zákona by bylo potlačení svobody projevu a výsměchu, rozšířilo by to existující zákony o "rouhání", které by měly být zrušeny. Minulý týden dostala státní statut nová muslimská škola v Birminghamu. Vzhledem k tomu, že různé křesťanské sekty mají také vlastní státní školy, stejně jako sikhové a adventisté, není možno zabránit ani dalším vírám, aby požadovaly i ony vlastní státní školy. Takové školy jsou svou podstatou diskriminační a jdou proti proklamovanému multikulturalismu dnešní britské vlády - přesto však labouristé slibují více takových škol.
Avšak vyučování o náboženství není totéž jako náboženské vyučování. Lidé potřebují určité historické porozumění různým světovým vírám, tento koncept však byl v legislativním zmatku v Británii jaksi ztracen. Kontroverzní zákon někdejšího konzervativního ministra školství Kennethe Bakera stále ještě nutí školy, aby se v nich každý den konala křesťanská bohoslužba. Natolik to rozčílilo učitele, že je to kontraproduktivní. Ale odpor učitelů zdá se vedl k tomu, že se teď o náboženství neučí nic, ani ze světské perspektivy - a v důsledku toho neví téměř polovina populace, proč slavíme Velikonoce.
Fabiánská společnost požaduje, aby zavedla Británie víc státních svátků. Máme jich v Evropské unii nejméně: Italové mají 15 svátků ročně, přepracovaná Británie má 8. Slintavkou a kulhavkou vážně poškozený turistický průmysl zoufale chce víc svátků, a tak chtějí fabiáni zavádět světské oslavy. Třeba svátek Williama Shakespeara? Anebo i ten je určen pro podobnou díru zapomnění, v níž už skončila bible?
