Jízda: Ani nespecifikované kulturní rozdíly neudělají z výborného filmu pornografii
Odhalení potměšilých sexistů
Před lety, bohužel už před mnoha lety, jsem se coby mladý redaktor na nějaké společensko kulturní akci vzdělanecky a důležitě zeptal jednoho provincionálního malíře něco ve smyslu, proč se v jeho obrazech tolik pere realismus s imaginismem a byl jsem na tu otázku docela hrdý. Mistr se na mne podíval a odpověděl mi, abych neblbnul, řekl jasně co se mi líbí nebo nelíbí, ale abych nemluvil o věcech, kterým moc nerozumím a kterým vlastně moc nerozumí ani on. Udělal mi tím dobrou službu, pochopil jsem co je hloupá povýšenost a co zdravá pokora v přístupu k uměleckému dílu. Škoda, že jej nemůžu seznámit s autorkou eseje, protože už jsem jej nějak ztratil z dohledu. Ale vraťme se k tomu odhalování skrytých pornografií.
Jako seminární práce je to zajímavý pokus, i když jednoznačně určený zadáním a myslím, že by jej různí vysokoškolští učitelé hodnotili různě. Něco jiného ovšem je, když se z toho vytvoří poselství upachtěné světlonošky a potažmo redakce k zabedněncům z postkomunistické Dolní Lhoty s narážkou na kulturní rozdíly. A ještě se naznačí jakési neuralgické body, které vyvolávají přecitlivělé reakce. Proč by se na to, když někdo plácne, nemělo reagovat?
Z práce slečny Birdové na mne dýchlo kouzlem myšlení byvších úředních arbitrů elegance přes myšlení a potvrdilo obvyklou přímou úměru – čím větší, řekněme jednoduchost, tím větší suverenita, tady snad omluvitelná mládím. Mladí filistři, sami netvůrčí, ale obratní a schopní, se vyskytují v každé generaci. Tahle neupřímná účetní nahých zadků a průhledů na kalhotky, by mohla být jednou ozdobou jakéhokoliv partajního sekreteriátu, ale, jak se říkávalo, za to tak docela nemůže, nemá to ze sebe. Když svěsí křídla ideologického vzmachu a použije vlastní důvtip, přezíravou suverenitu rychle ztrácí, jak ukazuje posledních deset řádek práce.
Myslím v Běsech říká stará kněžna Stavroginová, že komunisté jsou sice proti bohatým, ale mluví pořád o penězích. Zrovna tak nevycházím z údivu, jak jsou bojovnice proti sexismu z jejichž manuálu zřejmě autorka vycházela, neúnavné v jednostranném nahlížení všeho právě z tohoto úhlu, v rozpatlávání obscénních detailů daleko více, než se dělo v předmětné záležitosti samé a občas mám dojem, že by si ve svatém nadšení nejraději narazily na hlavu prezervativ jako frygickou čapku. Jak se potom divit, že lákají následnice. Za mého mládí se dívky, prý aby překonaly erotické napětí, nezadržitelně chichotávaly. Bylo to celkem půvabné a dala se o tom psát poezie.
Jako příslušník generace, která už dost pamatuje, musím s jistým studem přiznat, že mne také při prvním shlédnutí film Jana Svěráka poněkud iritoval, i když zároveň upoutal. Pak jsem zjistil, že se dá vidět docela dobře dvakrát a možná víckrát, a to se mi nestává často, zvláště v poslední době u anglosaské produkce, která začíná být do té míry stereotypní, oč asi víc vládnou ve studiích a nakladatelstvích kastrační nůžky v nerozpačitých dámských ručkách. /Ale třeba nejsem napojen na správné prameny/. Film má své poselství a přes všechna nabízející se pokušení je v erotice spíše uměřený. Cožpak ta studentka nechodí do kina a nemá srovnání? Třeba s některým odpovídajícím generačním filmem anglické kinematografie, jestli se ovšem najde nějaký na této úrovni. Co kdyby v tomto smyslu svou práci dotáhla? Nebo analyzovala kriminální stupiditu záplavy produkce typu Brutálních Nikit, jako výraz postcivilizačních projevů anglické mládeže? Samozřejmě, dělala tohle téma a udělala je takhle. Ale o tom posledním by možná věděla víc a jako téma je to bezesporu podstatně naléhavější, zvláště, když se zajímá o problémy globalizace.
Nelogická a tendenční je analýza nedostatečného prostoru pro aktivitu hlavní hrdinky. Vždyť se tam v podstatě točí většina věcí kolem ní, jednoho chlapa zabije úplně, zbylé dva hrdiny jen náhodou ne, manipuluje se všemi – to mi nepřipadá jako ušlápnutá role v pozadí. Ale hlavně – ta hrdinka taková má být. Posuzování nikoliv uměleckého ztvárnění, ale toho, jaká postava byla ke ztvárnění vybrána, co si měl autor nebo režisér myslet nebo nemyslet, je jedním ze základních přístupů totalitní kritiky, např. socialistického realizmu. Ostatně pisatelka si nerozumí a na jiném místě zase aktivitu hrdince přiznává, ale nelíbí se jí, takže ji nepočítá.
Obdobou staropanenských moralit, novelizovaných vulgárním freudismem, mi to připomíná jednu někdejší normalizační náměstkyni v televizi. Ta, protože nerozuměla ani životu, ani tvorbě, posuzovala také vše ideologicko statisticky – například jednu dobu se nesmělo v pořadech ČsT obcovat, ani v náznaku, kouřit a pít. Námitky, že alespoň pro padouchy a záporné postavy by to nemělo platit, že je nutné je nějak charakterizovat, nepřipouštěla.
Umělecké dílo by mělo být nad logikou, sdělovat víc, než je vyjádřitelné racionalisticky.To buď dělá nebo to není umělecké dílo. Ale není hlupák ten, kdo v něm ono sdělení najde – spíše naopak, zvláště, když těch prvních je tolik a nejen mladých a nejen z postkomunistického Česka. Jestliže mentálnímu fotbalovému fandovi nevysvětlíte působivost klavírního koncertu, vyhlásíte Čajkovského za dekadenta? Tenhle způsob umělecké kritiky jsme zažili a proto ta reakce v BL, i když podle mne spíše vlídná a nijak podrážděná, jak by si naopak o to sebevědomější oč nezralejší pokus zasloužil. Což kdybyste té studentce dal k analýze třeba Hamleta, aby na něj použila stejný způsob zkoumání? Anebo promítl film studentovi, který je schopen vlastního názoru a zaujal by k protagonistům bezprostřednější postoj ?
Film Jana Svěráka patří k dílům inspirovaným. Naštve leckoho a právem – nadaný mladý režisér má co sdělit. Jestli mu někdo vyčítá působivé atmosféry nabité erotickým napětím, aniž by ve filmu byly postelové scény, které by v dnešním srovnání stály za řeč, neví o čem mluví – nehledě na mistrovství, se kterým /i s ohledem na mimořádně nízké produkční náklady/ byly tyto sekvence zvládnuty. Já, ale to je jeden z možných výkladů, bych ve filmu viděl v podstatě poetický, baladický příběh o mládí, jehož představitelé, pravda, nejsou zrovna chloubami své generace, mládí, které osudově přitahuje nebezpečí a tance na kraji propastí, svoboda jednání dovedená ad absurdum, až se někdo z nich spálí a oni vystřízliví. Idylické Čtyři kroky v oblacích nebo krutější Jízda, revolta proti únavnému běhu všedních dní končí vystřízlivěním. Je možné zažít opojení můry mířící do plamene, ale nejspíš zato zaplatíte. Krása života je i v děsivosti toho co nabízí. Skutečná volba je závratná hra, v níž můžete všechno získat i ztratit. My už ten stříbrný vítr, poněkud generačně modifikovaný /ale oni vlastně Ratkinovi kamarádi byli také pěkná čísla i podle dnešních měřítek/ už neslyšíme, profesore Ramlere, což?
Pro někoho tam toho může být víc nebo míň, tohle zapůsobilo na mne. A zajímalo by mne, co by si o tom filmu a těch klucích, kteří jsou konec konců jakoby jejími vrstevníky, ta dívka, když by odhlédla od naučených klišé, doopravdy myslela. Je přece mladá, má přece vlastní city, vlastní prožitky. Přece pořád nebojuje. Přece ji sex doopravdy tak neuráží. Protože to, co předvedla, je nejspíše chytrácká verze brýlatého studenta s rudýma ušima pro pana učitele. Jestliže ovšem to všechno ta mladá dáma myslí vážně, nemám tolik zlomyslnosti, abych Vám ji, ve vaší staré dobré Anglii, přál jako budoucí ministryni kultury. Stejně už mám dojem, že se osvědčený a obdivovaný britský smysl pro nadhled a humor v poslední době, alespoň z toho, co se k nám dostává, nějak vytratil.
Poznámka JČ: Esej Christiny Birdové přirozeně naprosto nevypovídá nic o jejím vlastním vztahu k sexu. Ani by to nebylo na místě.
