Britské listy

John Schlesinger ml. byl v roce 1961 poradcem presidenta Kennedyho. Letos koncem března se na Kubě zúčastnil konference o nezdařené invazi kubánských contras, vycvičených a vyzbrojených americkou CIA, v Zátoce sviní na Playa Larga a Playa Giron v dubnu 1961. O své vzpomínky, ale také dojmy z konference i ze současné Kuby se podělil v pařížském le Mondu.

Význam letošní konference je pro Schlesingera mnohem širší, než jen vzpomínání a rozbor nedávno zpřístupněných dobových dokumentů. Umožnila totiž zároveň nahlas uvažovat “o současnosti a budoucnosti Fidela Castra, o stavu vztahů mezi Kubou a Spojenými státy a o možnosti národního usmíření po krvavé občanské válce”.

Fidel veřejný se mu tentokrát (na rozdíl od předchozí Schlesingerovy zkušenosti z roku 1992) zdál ztrácet sebekontrolu, když vedl nekonečné monology. Ale Fidel soukromý zůstává mnohem přijatelnější a přitažlivý se svým geniálním smyslem pro ironii, když naslouchá argumentům a odpovídá na ně. Jen jednou mu selhala paměť, když jsem se ho optal, kteří světoví státníci na něho kdy zapůsobili silným dojmem; neshledal žádného. Ve svých pětasedmdesáti je nejdéle působícím státníkem současnosti, zdá se být ve formě a plný sil. Kolem něho je spousta kývalů, ale jejich podlézavost - zdá se - na něho nemá vliv. Každý projev Kubánců na konferenci sice začínal holdem odvaze a moudrosti soudruha Fidela, ale Castro si nepěstuje kult osobnosti. Na Kubě ztěží najdete jeho portréty na plakátech nebo pohlednicích. Ikonou revoluce, vystavenou všude, je Che Guevara, zjišťuje Schlesinger.

Havana se mu po devíti letech jevila jako lépe prosperující. Dřív tu bylo plno cyklistů, dnes četné automobily tvoří málem dopravní zácpy. Schlesinger je opatrný v soudech o podvojném hospodářství, ale vnímal internacionální vůni dolarizovaného sektoru s jeho hotely, restauracemi a výletními místy. Castro mu říká “socialismus joint-ventures”, podniků se zahraniční účastí. Ale pokud jde o většinu, která žije mimo tento sektor, situace se v mnohém zhoršila.

Kubánci neakceptují embargo, vnucené Spojenými státy. Podle Schlesingera dokonce prospívá režimu, usnadňuje vysvětlovat probíhající privatizace a umožňuje Castrovi rozehrávat národní kartu, tak působivou pro jeho hrdý lid. Odvolání embarga by castrovskou revoluci vystavilo přílivu amerických turistů a investorů, americkým spotřebním statkům a masové kultuře. Proto místní disidenti, na rozdíl od anticastrovských fanatiků v Miami, jsou proti němu. Podle Schlesingera však Kuba pro Spojené státy není záležitostí mezinárodní politiky, ale ryze domácí. Florida je čtvrtý největší stát Unie a - jako ukázaly poslední presidentské volby - je lépe tam vyhrát. Obecně se soudí, že radikálové z Miami mají v rukách klíče k vítězství. Ale jejich jediným přáním, pokud jde o embargo, je jeho utužení. A bratr nového amerického presidenta je guvernérem Floridy.

Podobně, jak čínská lobby v letech 50. a 60., když po celou generaci paralyzovala americkou politiku vůči kontinentální Číně, kubánská lobby paralyzuje americkou politiku vůči Kubě dnes. Když Kissinger a Nixon navštívili Čínu, vyšlo najevo, že veřejné mínění vítá obnovení normálních vztahů mezi oběma zeměmi. Volební urny dnes naznačují, že většina Američanů je pro obnovení styků s Havanou, konstatuje Schlesinger. Letos jich tam poletí nejméně dvěstě tisíc. Zemědělsky orientované státy vidí v karibském ostrovu trh pro své přebytky. Obchodníci závistivě koukají na své kanadské, španělské, venezuelské a německé konkurenty, investující na Kubě. Dokonce Wall Street Journal je skeptický, pokud jde o embargo.

Ale stoupenci tvrdé linie nadále tvrdí, že jen další utužení embarga musí vést k nějakému svržení režimu, přestože tato politika byla čtyřicet let neúspěšná. Jako alibi mají lidská práva. Castro jistě není nějakým vzorem. Ale Čína nebo Saúdská Arábie, s nimiž Washington udržuje normální diplomatické styky v plném rozsahu, mají mnohem víc problémů v tomto směru, než Castrova Kuba.

Zatím to nevypadá, že by Bushova administrativa obnovila oficiální diplomatické styky s Kubou. Ale frekvence cest i ona zmiňovaná konference potvrzují, že neformální styky obou zemí každý měsíc zesilují, uzavírá Schlesinger.

Řadu jeho poznatků mohu potvrdit, ale i doplnit z jiných oblastí Kuby: Byl jsem tam letos v lednu a únoru třicet dnů jako turista a za své, procestoval jsem ostrov od západu na východ a pohyboval jsem se většinou mezi místními lidmi, i když v turisticky atraktivních místech. Poznamenávám předem, že jsem celou cestu od Viňales v západní provincii Pinar del Rio po Baracoa na východním cípu ostrova absolvoval autostopem.

V každé obci, nejčastěji před školou, je busta hrdiny národně osvobozeneckého boje před sto lety José Martího, jeho portrét je na nejběžnější kubánské minci v hodnotě jednoho pesa (necelé dvě koruny české). Na veřejných místech - v obchodech, barech - i v soukromých domech často visí portréty Che. To jsou dvě polohy, dvě ztělesnění idejí hrdé nezávislosti lidu, schopného v zájmu této nejvyšší hodnoty obětí, strádání a odříkání.

Málo jsem potkával kubánské bělochy, i když jich má být mezi obyvatelstvem nejméně dvacet procent. Ptal jsem se svých přátel v Santiagu de Cuba, kde jsem trávil nejvíc času, zda to není tím, že běloši mají v rukou politickou a ekonomickou moc na ostrově, ale nestaví ji naodiv, jen žijí jinde; mí přátelé s tím byli ochotni souhlasit. Kubánská společnost je asi v tomto smyslu segregovaná. Je však jistě segregovaná taky v jiném smyslu: turisté se pohybují na svých okruzích nebo plážích či korálových útesech, obyčejní Kubánci jsou pro ně jen jednou z pozoruhodností, ale takřka s nimi nepřijdou do bližšího styku.

Na přelomu ledna a února jsem byl ve vesnici Viňales, která dala jméno údolí, zapsanému pro své přírodní krásy mezi krajinné oblasti chráněné UNESCO: Z plochého dna údolí najednou trčí k nebi stametrové vápencové skály - mogoty, ve kterých jsou krasové jeskyně… Sledoval jsem s rodinou, v jejímž domě jsem byl hostem, večerní televizní zprávy, když se v nich objevil se souvislým vystoupením účastník mezinárodního setkání ekonomů o globalizaci a problémech rozvoje v Havaně, laureát Nobelovy ceny za ekonomii (1987) Robert Solow, který se s obdivem vyjadřoval o současné životní situaci po dlouhá desítiletí chudou zemí. Díky protibatistovské revoluci mají Kubánci obecně dostupné vzdělání a všeobecnou zdravotní péči, dětskou úmrtnost jednu z nejnižších. Moje země, která je nesrovnatelně bohatší, než Kuba, se tím chlubit nemůže. Kuba ale nepřestala být chudou zemí.

V Santiagu de Cuba jsem postupně bydlel ve dvou domech, patřících sedmdesátníkovi Josému, geologovi světového jména. Jeden večer vzpomínal na své zážitky z Prahy, kde byl na geologickém kongresu. Bylo to koncem srpna roku 1968… Já sám jsem v té době, v očekávání, jejíž příchod jsem odhadoval na začátek září, byl na dálnici mezi Benátkami a Milánem na cestě do Provence za malířem Otakarem Kubínem, neboť začátkem srpna se ještě zdálo, že ke spojenecké invazi dojde až na přelomu srpna a září. Autentické vzpomínky člověka, neovlivněného internacionalisty vzedmutým nacionalismem, byly i po tolika letech působivé. José však má ještě jednu zkušenost z Prahy. Bydlel v hotelu nedaleko terminálu Vltava. Měl u sebe sedmnáct tisíc dolarů v hotovosti na koupi laptopu. Bankovky vložil ráno mezi prádlo do skříně. Večer už tam nebyly, i když s ničím nebylo hnuto…

V Praze se spřátelil s tehdy mladým českým geologem Jiřím. Později na Kubě procestovali celou západní provincii, kde José působil. Ale s léty ztratili kontakt. José mi řekl jméno, pražský obvod. Našel jsem ho, pánové mají své e-mailové adresy a zřejmě již čile korespondují. José má totiž doma počítač, je připojen na síť a stále intenzivně žije - prací, návštěvami kolegů ze zahraničí, rodinou.

Mimochodem, jeho žena je “Číňanka” - Kubánci se totiž běžně identifikují podle výrazných genetických rysů, takže člověk s nějakým, byť malým dílem východoasijských rysů je pro ně “Číňan”, a tak podobně. Ona sama o Josém mluví jako o příteli, což může být dáno jazykovými problémy, ale spíš je to tak, že v kubánských rodinách má mnoho dětí jednu matku, ale více otců.

O autostopu, turistické infrastruktuře nepočítající s nízkorozpočtovými baťůžkáři, tanečnici salsy Irmě a jiných Kubánkách, bude-li zájem, ještě napíšu.

Teď ještě krátce zpátky na začátek: Šestnáctého dubna 1961 se na dvou plážích ve střední Kubě pokusili vytvořit předmostí kubánští contras. Neúspěšně. Především díky opoře, kterou měl nový režim mezi lidem. Taky díky hrdinnému odporu kubánských vojáků a milicionářů. Malým dílem k tomu přispěla také informace o vojenských plánech organizátorů invaze, kterou podle tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka získala československá rozvědka a poskytla ji včas kubánské straně. Možná, že se to odehrálo právě tak, jak popisuje kubánský deník Juventud Rebelde a shrnuje zpravodajství ČTK dne 20. dubna 1998: Kubánská vláda byla do nejmenších podrobností informována o výsadku žoldnéřů… Hector Gallo (75), tehdejší druhý tajemník kubánského velvyslanectví v kostarickém San José, nyní tvrdí, že obdržel od neznámé osoby zašifrovaný dokument o podrobnostech připravované operace, a odděleně šifrovací klíč. Tolik z obsahu zprávy ČTK. Nu, jsou i u nás pamětníci, třeba se vyjádří. Pokud někoho najdu a něco zjistím sám, dám čtenářům Britských listů vědět.