Britské listy

Ukázalo se, že je "odpor proti kapitalismu" pozoruhodně efektivní. To, co bývalo svého času jen okrajovým, menšinovým názorem - že moc podnikatelských organizací je nezvládnutelná - se postupně dostává do hlavního proudu politického spektra. V současnosti přiznávají i nejvýznamnější politikové, že jsou tváří v tvář velkým firmám bezmocní. Upřímnější politikové přiznávají, že se o osudu zaměstnanců a o osudu životního prostředí rozhoduje daleko častěji ve správních radách podniků než v parlamentech. Argument postupně vítězí: v době, kdy v Británii podnik Motorola si může dovolit ignorovat prosby britského ministerského předsedy a uzavřít svou továrnu ve Skotsku, aniž by si to dvakrát rozmyslela, je obtížné se proti tomuto argumentu stavět.

Problémem je, jako obvykle, co si proti tomu počít. Násilí nefunguje, pokojné protesty všichni ignorují. Nejzávažnější otázkou pro všechny, kdo se stavějí proti sílící moci mezinárodního kapitálu - který ničí životní prostředí a okrádá obyvatele planety - je, co se proti tomu dá dělat?

V posledních několika dnech vznikl určitý náznak řešení: nikoliv během protiglobalizačních demonstrací v londýnských ulicích na prvního máje, ale při nenápadnější, méně avizované konfrontaci o týden předtím. Ke konfrontaci nedošlo ani v nějakém zanedbaném squatu, ani na Oxford Street, ale v hlavním sále střediska v Barbicanu - konala se tam výroční valná hromada obří mezinárodní pojišťovny CGNU.

Na jevišti sedělo za předsednickým stolem, jak kdysi v politbyru vládnoucí komunistické strany, šestnáct ředitelů pojišťovny. V sále byli shromážděni akcionáři firmu CGNU, zástupci velkých finančnických institucí, ale také soukromí občané, kteří třeba vlastní jen jednu nebo dvě akcie. Předseda správní rady, Pehr Gyllenhammar, přečetl výroční zprávu a pak vyzval přítomné, jestli mají nějaké otázky.

První otázka přišla od zástupce jihoafrického Národního odborového svazu horníků, který uvedl, že 60 lidí z jeho komunity v Jihoafrické republice zemřelo na nemoci spojené s azbestem. Ptal se na dvouprocentní podíl pojišťovny ve firmě Cape, plc, která za apartheidu v Jihoafrické republice dolovala azbest a která se nachází uprostřed právní bitvy ohledně odškodného pro 3000 horníků, jejichž zdraví bylo podle aktivistů nenávratně v dolech poškozeno. Azbest způsobuje rakovinu a jeho užívání je nyní celosvětově zakázáno. "Požaduji, aby předseda dodržel minutu ticha za ty, kteří zemřeli, než se jim dostalo spravedlnosti," řekl muž z jihoafrického Národního odborového svazu horníků.

Předseda pojišťovny shlédl do hlediště ze svého místa na pódiu, řekl, že na světě existuje mnoho kauz, s nimiž sympatizuje, ale všem z nich nemůže věnovat minutu ticha. Další otázka? Ozval se druhý představitel jihoafrických horníků. Gyllenhammar se začal vrtět na židli a opakoval to, co řekl před okamžikem. Další? Předseda organizace Action for South Africa konstatoval, že už slyšel od pojišťovny CGNU dost slov a chce, aby vyvinula na firmu Cape skutečný tlak. "Budeme pokračovat v naší normální práci beze změny," řekl předseda správní rady škrobeně. Žádá o další otázky a vyvolá bělocha v černém obleku. Jenže je to činitel odborového svazu GMB a také se ptá na azbest. Tiskoví mluvčí pojišťovny CGNU se neklidně vrtí na židli - jejich výroční valná hromada byla vážně narušena.

Nevypadá to jako prvomájové antiglobalizační demonstrace, ale tato kontroverze je také útokem na globální kapitalismus. Odboroví představitelé nemají vlasy nabarvené na zeleno, nespouštějí se do diskusní síně z výšky po horolezeckých lanech, ale jejich jednání je pro mezinárodní firmy stejnou - jestli ne větší - hrozbou.

Protože hrají vlastní hru kapitalismu. Byli přítomni na valné hromadě, namísto aby demonstrovali venku na ulicích, protože si koupili akcie v pojišťovně CGNU. Organizace Greenpeace učinila minulý měsíc totéž na zasedání olejářské firmy British Petroleum (BP). Navrhla tam rezoluce proti pokračujícímu těžení ropy (což je zjevně v rozporu s nedávným příslibem firmy BP jít "dále, než co poskytuje ropa") i rezoluce proti spolupráci firmy BP s čínskou firmou, která nyní buduje ropovod přes Tibet. Předpisy podnikatelských firem umožňují majitelům akcií, aby zasahovali do strategie podniku - a tito aktivisté využívají těchto předpisů plně.

Důsledkem byl neočekávaný přechod politiky z parlamentu ve Westminsteru do oblasti big businessu. Protože debata na valné hromadě pojišťovny CGNU byla daleko živější než jakékoliv zasedání na konferenci Labouristické strany. Byla to vlastně ukázka tradičních infiltračních metod militantního křídla britských labouristů: Greenpeace infiltrovalo firmu BP a nikoliv Labouristickou stranu. V organizaci Greenpeace nejsou žádní hlupáci: vědí, kde je dnes ohnisko moci.

Že by to byla nová vlna hnutí proti kapitalismu a že by protiglobalizační aktivisté vyměnili svá železa v nose za portfolia s akciemi? Noreena Hertzová - jejíž jasně vyargumentovaná nová kniha, The Silent Takeover, Mlčenlivé převzetí moci, odhaluje puč, který big business provedl proti demokracii, uvádí, že "aktivismus akcionářů" spolu s aktivitou spotřebitelů jsou účinnými zbraněmi v nové válce, které jsou teď okamžitě k dispozici. V knize píše Hertzová například o americké jeptišce Patricii Marshallové, která zorganizovala síť církví a synagog a utvořila Ekumenické středisko pro odpovědnost vůči podnikatelským firmám (Interfaith Center for Corporate Responsibility). Celkem vlastní členové tohoto střediska akcie v hodnotě 110 miliard dolarů, které investovali rabíni a jeptišky do firem, jejichž podnikatelskou politiku chtějí ovlivňovat. Zatím se jeptišce Patricii podařilo donutit firmu Pepsi, aby přestala podnikat v Barmě, kde vládne krutá diktatura, a přimět firmu Kimberley Clark, výrobce papírových kapesníků Kleenex, aby prodala své továrny na výrobu tabákového zboží. Brent Blackwelder, předseda organizace Friends of the Earth, Přátelé Země, sdělil Hertzové: "Korporace často ignorují normální občany, ale poslouchají své akcionáře."

Samozřejmě, má to hranice. Greenpeace nemá tolik peněz, aby si mohla koupit tolik akcií, že by mohla přimět firmu BP ke změně své politiky. Musí namísto toho využívat politiku veřejného ztrapňování této korporace. Ani často nevědí občanské organizace, co mají velké podniky za lubem: mnoho firem své nejpochybnější podnikatelské činnosti skrývá.

Velmi by pomohla plná otevřenost, full disclosure, kdyby byly podniky donuceny, aby musely podnikat veřejně. Avšak to vyžaduje zákony - a k tomu jsou zapotřebí vlády, ochotné je schválit - i proti ostré podnikatelské opozici. Žádná vláda se neodváží pustit se do boje s velkými firmami sama - má prostě strach, že velké firmy ze země odejdou a přesunou si továrny do příznivějšího podnikatelského prostředí - ale kdyby vlády působily koordinovaně, byly by dostatečně silné. Světová organizace pro obchod by nemusela být nástrojem pro prosazování zájmů korporací, mohla by být nástrojem proti korporacím.

Ať už je tomu jakkoliv, všichni musíme čelit tvrdé pravdě. Házet kamením na ulicích, to nepostačí: opakovaná vzbouření akcionářů velkých firem mohou být dobrým začátkem. Hrozba je to globální a vážná - a promyšlená a vážná musí být i naše reakce.