Jak se ČR nestará o lidi, kteří bojovali za její svobodu
Hodně Tmavomodrý svět generálmajora ing. Šanovce,
aneb
(Včera přítel, dnes už nepřítel)
….snažili jsme se v našem filmu o co největší autenticitu, ale kvůli scénáři jsme použili filmovou licenci, například víme, že britští důstojníci (RAF) měli samostatný pokoj a sluhu a nespali například po dvou …. (otec a syn Svěrákovi v rozhovoru v TV)
V prosinci minulého roku mi zemřel otec ve věku 88 let.
Dostali jsme kondolence, leč málo těch, které by byly od jeho kamarádů - prostě zemřeli dřív.
Jeden, ač ještě stále na živu a stár 86 let nenapsal.
Napsal mé matce až teď a s hlubokou pokorou jí vysvětlil důvody, které mu nedovolily napsat dřív.
Dopis byl psán na starém stroji s archaickými typy, byl neobvykle kultivovaný a obsahoval filosofické smíření se vším, na pozadí blízkosti smrti blízkých i své vlastní.
Generál Šanovec - pisatel onoho dopisu, je dnes snad jeden z posledních z kruhu kamarádů vzešlých z Vojenské akademie v Hranicích (1935 - 1938), a alespoň podle dopisu mé matce soudě, je v současné době jeho svět více tmavomodrý, než si dovede kdo z nás představit.
Po okupaci odešel přes různé peripetie do SSSR a bojoval, pak k El Alameinu a Tobrúku a zase bojoval.
V protektorátu na něj čekala nevěsta.
On (i ostatní) přísahali a tak bojovali tam kde šlo o život.
Bojoval, byl raněn a zase bojoval za vlast a za svou nevěstu.
Dokud nás smrt nerozdělí.
Nevěsta čekala sedm let. Sedm let nevěděla jestli vůbec žije.
Pak se vrátil z Británie jako vítěz a oženil se.
Pak ho se všemi kamarády z VA (včetně mého otce) zavřeli na Mírov.
Předtím ovšem všichni zbaveni všech hodností a poct.
Včera přítel, dnes už nepřítel.
Paní Šanovcová zase čekala v nejistotě.
Za dva roky je všechny pustili a přidělili jim lopaty a dozor STB.
Psal se rok 1952.
Všem jim bylo tak okolo čtyřiceti a tak chtěli už jen klidně žít.
Prošli válkou horkou i studenou, z obou měli už své jizvy a tak rezignovali.
Bývalý hrdina lisoval v papírnách balíky makulatury.
Konečně se oženili a chtěli mít i děti - dřív to nešlo.
Dokud nás smrt nerozdělí.
Můj otec chtěl svého malého Jarka a (gen.) Šanovec svého malého Míru.
Stalo se.
Stalo se však něco strašného.
Malý Míra se narodil nenapravitelně duševně postižený Downovou chorobou s potřebou trvalé péče.
Paní Šanovcová zůstala doma, aby se starala o syna, nemohla pracovat, všichni pak z jednoho malého platu.
Tak spolu všichni žili skromně ve starém bytě ve čtvrtém patře starého činžáku.
Tak spolu žili skoro čtyřicet let.
Píše se rok 1990 a zase:
Včera přítel, dnes už nepřítel.
A naopak.
Tak za ním (i jeho kamarády z VA a Mírova) přišli (snad aby se - před kým? - rehabilitovali) ti, co začínali svou vojenskou kariéru na postech, které se uvolnily, když z nich nadělali nepřátele státu - dnes už také konečně v plukovnických funkcích.
S velkými (zprvu ovšem trošku ponižující nechutí a váháním) oslavami byl generál Šanovec (a spol.) rehabilitován rehabilitovanými osmašedesátníky a těmi co studovali už na VA(AZ).
Včera nepřítel dnes (už zase) přítel.
Trošku mu přidali na penzi a pozvali na Hrad.
Už se zdá, že podzim života bude klidný, ale ….
…Paní Šanovcová v té době ochrne a rehabilitovaný veterán má na starosti invalidní manželku a čtyřicetileté dítě.
Kamarádi (povýšení na plukovníky a generály) se občas sejdou (v uniformě i bez) aby zavzpomínali - generál Šanovec se musí občas omluvit - má jiné starosti než nostalgické vzpomínání.
Po bitvě (ve které mnozí jiní ani nebyli) je (skoro) každý generál, ale on se musí starat o své blízké.
Dalších pár let ve starém činžáku bez ústředního topení.
Jednoho dne se stará paní probudí a Alzheimerova choroba uhodí naplno - nepoznává už vůbec svého manžela - je pro ni jen zlý a cizí člověk.
Jakoby byl :
Včera přítel, dnes už nepřítel….
…ale za to může jen ta strašná nemoc stáří (VZP hlásí že na Alzheimera léky už nehradí).
Pár měsíců to martyrium trvá - pak už jen její hospitalizace v terminálním stadiu.
Syn Míra marně volá, že chce mámu….
Jediný den před svou smrtí stará paní manžela pozná a zavolá ho.
Snad mu ještě stačí říct : Dokud nás smrt nerozdělí můj milovaný manželi, kterého jsem kdysi čekala.
Ráno pak umírá.
Tou dobou má pan generál (o němž Vám vypravuji) na nohou už otevřené bércové vředy - všechny jizvy života nelze zhojit pár slovy na Hradě.
Cesta s kbelíkem uhlí ze sklepa do čtvrtého patra trvá starému generálovi skoro věčnost, ne nepodobná zteči na písečné kóty u Tabrízu, otevřené vředy bérců nohou jak po dávce z kulometu času…
Ještě pár schodů ke svému synovi.
Tam nahoře čeká velké dítě na teplo z rukou svého otce.
Unaven se bývalý voják bojí lehnout (jak píše mé matce), a přitom jen tak ta bolest v nohou na chvíli ustoupí.
Jakou ale zaujmout polohu těla, aby přestala bolet duše ?
Jednou svou cestu nedojde a Míra bude volat už oba rodiče marně.
Jen to jej zatím drží naživu.
Nebylo lepší padnout v dunách?
Egypťané se starají o hroby Spojenců se stejnou péčí jako o mrtvé Afrika Korpsu.
Britové dobře platí za péči o hroby a o Wehrmachtu Egypťané říkají :
Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.
GŠ AČR po deseti letech otevřel dům s pečovatelskou službou pro vojenské veterány ČR - pro nedostatek financí jen o 17ti postelích, po tom co prošustroval miliardy na zbytečné zbraně, nové plíšky na klopy a na kurzy angličtiny a zabíjení.
(Abychom rozuměli rozkazům - alespoň tak dobře jako dřív rusky).
Jakýsi Šedivý řekl, že na víc už naše armáda nemá.
Tisíce mladých mužů se zatím poflakují na civilní službě tu i onde - kde zrovna seženou protekci - aby mohli dál chodit na diskotéky, na pivo a do kina.
S kbelíkem uhlí do čtvrtého patra se nikdo z nich srát nebude - mají přece své certifikované alergie, ploché nohy, víru nenosit zbraň a jiné závažné DŮVODY.
Ale jaký důvod má GŠ AČR nepřidělit třeba JEN JEDNOHO Z NICH, aby pomohl s kbelíkem uhlí - zkrátka dát třeba veteránům toho sluhu, kterého měli když bojovali (i) za to, aby "naši hoši" mohli vykonávat tu svoji "civilní"! službu ?
Generál (a jemu podobní) tenkrát kurzem angličtiny prošli rychle, rychle prošli taky kurzem zabíjení - obojím bezplatně a přežili.
Někdy je lepší přežít než žít.
Velký malý Míra to neumí rozlišit už přes čtyřicet let, nedovede ani napsat dopis a GŠ AČR to nerozlišuje dál - musí modernizovat, ale zároveň raději být v bitvách NATO na distanc.
Ten starý generál o němž Vám vypravuji už po nikom nic nechce - prosit o něco před smrtí to nebyl styl jeho, ani jeho kamarádů.
Až zase dostane pozvánku na Hrad, aby se mohla budovat NOVÁ TRADICE nahrazující věčnost bude se muset omluvit…
Až posléze jednou starý voják umře, možná někdo uvědomí Vojenskou správu členského státu NATO, ta mu potom nechá zahrát Palestrinu a za zvuků české hymny vystřelí osm vojáků svoji salvu (zdálky ne nepodobnou salvám popravčím).
Můj otec (jeho kamarád ve zbrani i v životě) je už mrtev a mé matce nebude asi mít kdo poslat parte, takže se ani nedozví kde odpočívá (teď už snad konečně) v pokoji, neboť chudák Míra bude asi převezen do ústavu pro nesvéprávné, jeho byt pak úředně vyklizen.
Nemožnost předplatit si dlouhodobou údržbu hrobu pak zaručí jeho zpustnutí.
Jsem trošku povinen tento příběh napsat, dokud ten muž ještě žije, aby to nebyl další neznámý vojín, kterého mají všechny Generální štáby tak rády, neboť není finančně ani morálně nákladný.
I ten nejdražší scénář Tmavomodrého světa zčerná - projektován na plátno života - a toto jsou jen jeho závěrečné titulky.
Jen teď si jen nejsem jist kdo je přítel a kdo nepřítel.
