Data o občanech:
Špatným zákonem o přístupu k dokumentaci pacientů parlament porušuje lidská práva občanů
Vážený pane Čulíku,
původně jsem nehodlala na demagogická tvrzení pana poslance M. Cabrnocha
reagovat, avšak ta demagogie a arogance jsou natolik výrazné, že nakonec
přece jen posílám odpověď, resp. zmapování situace v ČR ohledně manipulace s
daty o nemocných občanech v závěru května.
Jen na okraj: p. poslanec se například zaštiťuje tím, že profesní pracovníci
budou nahlížet do zdravotní dokumentace jen v rozsahu svých kompetencí,
jenže tyto kompetence nejsou v ČR upřesněny žádným předpisem. Členové komor
budou podle p. poslance nahlížet do dokumentace "při šetření případů", avšak
na čí podnět bude probíhat šetření, to už zákon neříká.
V.B.
Senátoři dílo poslanců dokonali. Při projednávání novely komunistického zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966 totiž senát rozšířil okruh osob, které budou mít přístup ke zdravotní dokumentaci pacientů, ještě více, než jak se povedlo sněmovně. Vedle nejrůznějších institucí a profesních pracovníků tak přibudou například studenti lékařských fakult a zdravotnických škol. Aby to až tak nebilo do očí veřejnosti, zakuklili senátoři paragrafy do krkolomných vět, z nichž ovšem i průměrný právník pochopí, že práva občanů - pacientů byla totálně anulována.
Co je platné, že členové senátního zdravotního výboru připojili proklamaci o tom, že v případě studentů má pacient k přístupu k dokumentaci (v rámci výuky) udělit souhlas. Hned nato následuje věta, která pacientův souhlas neutralizuje. Stačí, když se zaměstnanci nemocnice budou domnívat, že pacient s "ohledem na svůj zdravotní stav" není schopen se vyjádřit - a dokumentace bude přístupna všem bez problémů. (Podle mých poznatků má nemocný v západních státech právo na vyslovení souhlasu či nesouhlasu ohledně přítomnosti studentů při jeho léčbě. V ČR senátoři do zákona vtělili absurdní formulaci, z níž vyplývá, že pacient bude k výuce "přidělen" rozhodnutím zdravotnického pracovníka.)
Dalším počinem senátu se stala úprava práva pacienta na "poskytnutí veškerých informací" o jeho zdraví. Na první pohled by sice laik mohl propadnout iluzi o dobré vůli zákonodárců, jenže ti se ve skutečnosti použitou formulací pokusili oslabit účinnost Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Zatímco úmluva zmiňuje právo občanů na veškeré informace o jejich zdraví, senátoři připojili do výše uvedeného zákona dovětek, z něhož vyplývá, že tyto informace občanovi "sdělí lékař". Pokud tedy občan nezískal právo na kopii dokumentace, zůstává na libovůli profesních pracovníků, co mu vlastně (ústně) sdělí či nikoliv.
Česká vláda by rovnou mohla rozhodnout o tom, že vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci si z náplně své pracovní činnosti vyškrtnou šetření podezření na chybnou léčbu. Novela zákona o péči o zdraví lidu, posvěcená senátem, totiž otevřela možnost, aby funkcionáři lékařské komory mohli manipulovat se zdravotní dokumentací bez vědomí a souhlasu občanů. I když se pacient bude dovolávat šetření na zcela jiných místech, než je profesní komora, může mu to být houby platné, protože záznamy o léčbě se snadno stanou nedohledatelnými.
Pozoruhodné na českých senátorech je i to, že si nejprve od autorky tohoto příspěvku vyžádali informace o zahraniční právní úpravě ochrany osobních údajů, ale vzápětí schválili pravý opak věcných řešení, která volí civilizované země (autorka senátorům dodala německé, švýcarské a americké předpisy). Nejen tedy sněmovnou, ale i senátem bez problémů mj. prošel návrh zákonodárců Čevely a Cabrnocha, podle něhož státní správa (a blíže neurčení další "zpracovatelé" - zavání to soukromými firmami) bude sbírat a užívat nelimitované množství osobních údajů o nemocných. ČR tak bude jedinou zemí na světě, pokud nepočítám diktátorské režimy či několik tápajících postkomunistických států, v níž zaniká - v oblasti zdravotnictví - ústavní právo občanů na soukromí.
Absurdní na tom je skutečnost, že pro statistiku je zcela lhostejné, zda nemocnice X. řezala slepé střevo panu Voříškovi nebo paní Žežulkové, pro statistiku (resp. vládu a veřejnost - veřejnost však k datům přístup nemá) je důležité znát, v jaké četnosti se za rok vyskytly určité druhy závažných chorob, a to se obejde bez rodných čísel pacientů. Měli bychom o tom všichni moc přemýšlet, proč, jaký je pravý důvod záměru soustředit v Praze ta nejcitlivější osobní data občanů, která jsou pro statistické účely či výzkum ve značné míře bezcenná.
Vzhledem k několika senátorským pozměňovacím návrhům se zmíněný zákon vrací zpět do sněmovny. Ať poslanci schválí senátní nebo vlastní verzi, je to jedno - obě jsou stejně špatné.
