Svoboda projevu na vysokých školách - ztratily univerzity důvod své existence?
Tato recenze nové knihy Martina Goldinga Free Speech on Campus vyšla v časopise Reason. Její anglický originál je zde.
Hledáme-li energický, svobodný projev, kam se obrátíme? V žádném případě k politikům: i když je proud slov, které vylévají v předvolebních kampaních a při tvorbě zákonů tlustý, celkově nekomunikuje o nic moc víc než jen apel: "Opravdu bych chtěl, abyste pro mě hlasovali." Hierarchické organizace, jako jsou církve a korporace, se nestavějí přátelsky k diskusi, která přímo nepodporuje jejich kauzu. Jako v armádě, i jejich provozní procedura je: "Neptej se a nikomu nic neříkej." Diskusní rozhlas, tzv. "talk radio", by mohl k něčemu být, kdyby nebyl jeho obsah tak jednotně nekvalitní a bez myšlenek. Pak zbývá ještě několik hospod, kde se spolu s pivní pěnou distribuuje i nerozmělněná, mnohostranná debata, ale příliš mnoho barů se nyní specializuje místo na diskusi na módní martini a mlhavou "atmosféru". Prostřednictvím vylučovacího procesu bychom se tedy měli spoléhat na naše vysoké školy. Tam by se měla odehrávat skutečná diskuse, o niž jde, diskuse, která je autenticky svobodná.
Kromě vynikajícího vyučování a špičkového výzkumu je hlavním důvodem pro existenci univerzit právě naprosto otevřená debata. Všechny tři výše uvedené funkce vysokých škol nelze brát odděleně, ale právě jako tři nedílné součásti vytváření a rozšiřování vědomostí. Ve snaze získat nové informace musejí vědci mít svobodu vyzkoušet si odvážné hypotézy, které jejich kolegové budou neúplatně kritizovat. Jakékoliv zábrany ohrožují volný proud myšlenek.
Obdobně, podstatou vzdělávání - pokud za ho považujeme za něco víc než jen za mechanické memorování informací - je zpochybňování přijatých názorů a postojů studentů ve snaze zjistit, které z nich vydrží pod tlakem a které názory bude zapotřebí si znovu rozmyslet, precizovat či odhodit. Největší vzdělavatel v historii lidstva, Socrates, konstatoval, že život, který není podroben kritickému zkoumání, nemá cenu žít. Trval na zpochybňování toho, co čelní představitelé jeho společnosti považovali za posvátné, až vytvořili lynčovací dav za účelem ho umlčet. Toto sokratovské chápání svobodného, ničím neomezovaného projevu jako základního předpokladu vzdělávání a výzkumu opakoval ve středověku Abelard a velmi výmluvně ho znovu zdůraznili v devatenáctém století John Stuart Mill a kardinál Newman. Dnes jsou přirozeným domovem tohoto ideálu univerzity.
Tento domov je však neustále ohrožován invazí. Mnoho vysokých škol a univerzit zavádí předpisy, určující, jaké myšlenky a jaká slova se veřejně nesmějí říkat. Na jedné škole zakázali nadávku "vodní bizon", že prý je "hrubě rasistická". Jiná univerzita zakázala "nevhodný smích" a snažila se při tom tvářit se vážně. Jinde zlikvidovali přehnaně horliví univerzitní byrokraté studentské časopisy a oficiálně potrestali autory a editory za to, že údajně zveřejnili urážlivý materiál. Vynikající členové fakult se stávají terčem studentských protestů za poznámky během hodiny, které jsou odmítány jako rasistické, sexistické, homofóbní anebo jinak protiřečící duchu doby.
Je pozoruhodné, že lekaví děkani fakult nechávají takovéto univerzitní učitele často napospas větru, než aby se postavili na jejich obranu. Univerzitní učitelé nyní musejí chodit na povinné semináře, kde jsou vyučováni, jak se vyjadřovat "citlivě" - na tytéž semináře musejí chodit i studenti začátečníci. Už předtím, než zjistí, kde je vlastně univerzitní knihovna, je dáno novým univerzitním studentům najevo, že pokud řeknou otevřeně, co si myslí, může to poškodit jejich akademickou kariéru.
Na rozdíl od předchozích období represe, jakým byla například mccarthyovská inkvizice v padesátých letech, tento tlak téměř ve všech případech vychází od lidí uvnitř univerzity a nikoliv zvenčí. Přesto však povědomí o této široce rozšířené nesnášenlivosti nyní dosáhlo i ucha veřejnosti, která je většinou pobavena těmito bouřemi ve sklenici vody a nechápe, proč jaksi uniklo známé rčení o "sticks and stones", s nímž se většina z nás seznámila v hlubokém dětství učeným doktorům filozofie. (Pozn. JČ: "Sticks and stones may break my bones, but words will never hurt me" - "Klacky a kamení mi mohou polámat kosti, ale nadávky mi nic neudělají" - je v angličtině známé dětské pořekadlo.)
Velmi záslužné na nové knize Martina P. Goldinga Free Speech on Campus je, že se nespokojuje s lehkými útoky na cíle, které se útokům přímo nabízejí. Je jasné, že ti, kdo chtějí omezovat svobodu projevu, jsou sami sobě těmi nejhoršími PR agenty. Málokdo dokáže umlčet oponenta jen tím, že prostě prohlásí, že "Já mám větší autoritu" a tato taktika není o nic hezčí, ani když ji oblečete to módního postmoderního diskursu. Golding mohl lehce a levně zvítězit tím, že si mohl dělat zeširoka legraci z bombastičnosti cenzorů. Před ním to už udělalo několik autorů a nechci brát v pochybnost jejich úsilí, když tvrdím, že to, co se podařilo Goldingovi, je obtížnější a v konečném důsledku významnější. Tato kniha - skutečný klenot - totiž dokazuje, že dementi mají daleko významnější dopad, pokud jsou založeny na základě, který bere oponentovu argumentaci vážně.
Golding, profesor filozofie a práva, ví, že intelektuální pokrok vyžaduje svobodu, ale také je si vědom, že je zapotřebí i slušnosti. Pokud se lidé nechovají s respektem vůči těm, s nimiž diskutují, studnice, z níž diskuse vyvěrá, je otrávená. Z toho vyplývá, že pokud nejsme naprostí fanatikové, musíme odmítnout takové pojetí debaty, při níž je dovoleno naprosto všechno. Pokud pozvete hosty na večeři, budete pravděpodobně trvat na tom, aby se žádný host nechoval vůči jiným hostům jako hulvát. Pokud se tak někdo bude chovat, už ho nepozvete. Snažíme se vychovávat své děti tak, aby nebyly slovně agresivní vůči svým společníkům. Kluby nejenže jednají zcela oprávněně, když odmítají přístup těm lidem, u nichž je pravděpodobné, že se budou chovat vůči členům agresivně - chovají se také moudře.
Téměř všechny sociální vztahy závisejí na explicitním a implicitním omezení chování - je pod kontrolou, co se dá řádně říct komu a kdy. Vysoké školy nejsou tak otužilými organismy, aby se dokázaly obejít bez principů slušného chování. Bezpochyby trpělo mnoho veřejně kritizovaných pokusů diktovat takové principy neobratností a pochybným ideologickým nadšenectvím. Pokud však tyto pokusy selhaly, neměly by být celkově odmítnuty: měly by být nahrazeny rozmyslnějším pokusem odstranit nevraživost.
Pro Američany je první automatickou reakcí pomyslet na první dodatek k americké ústavě. Ten zaručuje svobodu veškerého projevu, nikoliv jen svobodu neurážlivého přátelského povídání. Když se univerzity snaží zakazovat lidem mluvit, ocitají se na ústavou zakázané půdě. Golding zná ústavu velmi dobře a cituje relevantní právní případy, které se zabývají přijatelností určitého řečového kódu. Dovídáme se, že téměř bez výjimky se soudy nepostavily na stranu lidí, kteří chtějí cenzurovat debaty na univerzitě. To je bezpochyby klíčovou součástí obrany svobody projevu v akademické oblasti, ale ze dvou důvodů Golding nedovoluje, aby jeho analýze dominovala.
Zaprvé, ústavní ustanovení se týkají jenom státu: soukromé instituce si v podstatě mohou samy určit, jak omezovat činnost fakult a studentů. Zadruhé, ústavní argument sice dokazuje, že státní instituce podle zákona nesmějí zakazovat urážlivý slovní projev, ale už se nezabývá tím, zda je to správné či špatné. Možná, že svoboda vyučovat, provádět výzkum a debatovat způsobem, který je pro různé lidi na univerzitách urážlivý, je nutnou cenou, kterou musíme zaplatit za všeobecně útěšné útočiště prvního amerického ústavního dodatku. Z toho vyplývá nový argument, proč by bylo dobré zprivatizovat univerzity: Soukromé univerzity jsou více žádoucí než státní instituce, protože mají větší svobodu chovat se jako cenzoři. Liberálům tady neunikne ironie této věci.
Argument, o nutnosti omezit svobodu projevu je z ústavních důvodů pochybný, ale, argumentuje Golding, je pošetilý i tam, kde je to z právního hlediska přijatelné. Golding netrivializuje škody, které působí hluční zastánci rasové nadřazenosti, lidé, kteří popírají, že došlo k holocaustu, osoby, kteří tvrdí, že homosexualita je hřích, a tak dále. Velmi cenným příspěvkem knihy Free Speech on Campus je to, jak je citlivá vůči znepokojení těch, kdo se stávají obětí přestřelek této těžko zvládnutelné rétoriky.
Někteří lidé, kteří by chtěli omezovat svobodu projevu, jsou skutečně ideologové s odpuzující agendou, dychtící po moci, ale Golding je takto většinou neoznačuje. Jako správný obhájce svobodného projevu naslouchá Golding pečlivě a s respektem argumentům svých oponentů. Mají pravdu, připouští Golding, ale hlavním závěrem jeho knihy je, že nestačí překonat přesvědčivé argumenty proti cenzurování či trestání svobodného projevu na univerzitách. Cenzoři svobodného projevu si jsou vědomi, že slova mohou zraňovat, ale nejsou schopni řádně ocenit zvláštní roli univerzity. Je to instituce, jejíž jedinečným úkolem je podrobovat údajné pravdy podrobnému zkoumání, zpochybňovat všeobecně přijímané konvence, energicky vyhledávat námitky, hovořit o tom, o čem se normálně nehovoří, vydávat se cestami, jimiž málokdo normálně chodí, a proto umenšovat vládu nevědomosti. Tento proces některé lidi znepokojuje. Neprojevujeme svou podstatou tendenci vítat zpochybňování toho, čemu jsme navyklí věřit. Naše intelektuální rovnováha je tím vyvedena z míry, naše sebeúcta je narušena. Z těchto důvodů je lákavé požadovat ve válce idejí příměří, ale tomu pokušení je nutno odolat, má-li si univerzita zachovat svou speciální funkci.
To neznamená, že neplatí i na univerzitě zákony slušnosti. Během let se vyvinuly formální i neformální zvyklosti, při jejichž dodržování zůstává projev stále svobodný, ale je umístěn do takového rámce, že je jasné, že se v debatě útočí na myšlenky, nikoliv na lidi, kteří je zastávají. Důležitou součástí, jak se chovat na univerzitě, je naučit se, jak lidi zbytečně neurážet.
Avšak ještě důležitější je naučit se, jak se neurážet. Úspěšné zkoumání konvenčních pravd vyžaduje nikoliv jen tvrdohlavost, ale také hroší kůži. Stejně jako jiné schopnosti, schopnost udržovat si intelektuální rovnováhu pod tlakem je talent, který člověk získává pouze v důsledku zkušeností. Pro studenty začátečníky je možná něco takového bolestné, ale naučí-li se to student, výborně se mu vyplatilo školné. Bohužel, když se chovají profesoři s univerzitní definitivou, kteří by měli být vzorem objektivního zkoumání padni komu padni, jako cenzoři s definitivou, kteří útočí na kacířské projevy, podvracejí základní účel vysoké školy. Není pak divu, že ostatní občané univerzity sklapnou pak podpatky a dodržují disciplínu.
Mělo by nyní už být zjevné, proč pravidla pro pronášení obřadných projevů na recepcích nepatří na vysoké školy. Na recepcích se lidé těší z přítomnosti lidí takových, jací jsou. Vysoké školy existují proto, aby přiměly lidi chovat se jinak, než jací jsou. Při společenských setkáních dodržujeme určité dekorum, ale cílem vysokých škol musí být jít mimo toto dekorum. Zdvořilá konverzace poskytuje informace, ale univerzitní debata způsobuje proměnu. V žádném případě tu nechceme nekriticky chválit čistotu akademického života. Na univerzitách, stejně jako mnohde jinde, plyne obrovské množství slov, která jsou k ničemu. Avšak každé úsilí tento proud nějak omezovat potlačuje tvůrčí schopnosti, které právě vyplývají ze svobodné diskuse. Úsilí omezovat debatu na univerzitách vede k tomu, že univerzity ztrácejí svůj účel.
Nevím o žádné jiné knize, která by tak jasně jako Free Speech on Campus dokázala vyložit charakteristický étos vysoké školy. Tato kniha není jen esejem o svobodném projevu, ale je také ukázkou, jak se má takový svobodný projev vzorně provozovat. Například, i když Goldingovým protivníkem je "politická korektnost", Golding sám tohoto termínu ve své knize nikdy nepoužije. Namísto aby stereotypně škatulkoval, usilovně a inteligentně používá jen argumentů.
Avšak právě vzhledem k tomu, že Golding prezentuje tak silnou argumentaci ve prospěch svobody projevu, vzniká další hádanka: proč si tolik lidí na dnešních vysokých školách, kteří tam svobodu projevu omezují, neuvědomují, že tím ničí svou vlastní instituci? Tohle Golding moc jasně nevysvětluje.
Někteří lidé mohou argumentovat, že ti, kdo chtějí potlačovat svobodu projevu, jsou prostě špatní lidé, prosazující špatnou agendu. Je jistě pravda, že někteří cenzoři patří do této kategorie, avšak mnoho lidí, kteří omezují svobodu projevu na vysokých školách, jsou naprosto slušní lidé, kteří se náhodou postavili na špatnou stranu. A kromě toho, na univerzitách spolu vždycky koexistovali dobří, špatní a morálně indiferentní jedinci. Čím to je, že zrovna v současnosti propadají univerzity záchvatům potlačování svobody projevu?
Myslím si, že to je asi v důsledku změněné podstaty univerzit. Ano, vysoké školy stále ještě fungují jako citadely pro svobodný projev mysli. Převzaly ale také další role. Jsou dnes odbornými školami, doučují ty studenty, kteří absolvovali střední školu, aniž by se naučili dobře číst či počítat, jsou to instituce, kde si mohou vlády a soukromé firmy platit aplikovaný výzkum, jsou to organizace, které provozují sportovní a kulturní akce pro okolní komunity.
Jak bylo vysoké školství zdemokratizováno a rozšířeno, takže má dnes novou klientelu, tyto dodatečné funkce univerzit nyní soupeří s tradičním pojmem vysoké školy jako místa pro neomezené zkoumání myšlenek, a někdy ho i zastiňují. Povšimněte si, že pro mnohé tyto nové činnosti je akademická svoboda nejen zbytečná, ale vlastně škodlivá: brání učení nazpaměť. Není tedy divu, že dnešní populistické univerzity daleko méně brání tradiční akademické hodnoty než jejich předchůdkyně.
To ale asi celou věc nevysvětluje, protože svoboda projevu je nyní v nebezpečí nejen na těchto rychlokvašených nových vysokých školách, ale i na takových vzorech vynikající akademické práce, jako jsou unverzity v Harvardu, v Berkeley a Duke. Proč podléhají tyto univerzity cenzorské praxi dokonce víc?
Má to podle mého názoru mnoho společného se skutečností, že vysoké školy přijímají politické a sociální úkoly, které kompromitují jejich akademickou neutralitu. Elitní školy stojí v popředí tohoto trendu. Nejsou už spokojeny s tím, že by zlepšovaly společnost prostřednictvím pomalého procesu kultivace jednotlivých myslí v učebně a v laboratoři, daly se namísto toho na politické inženýrství v obrovském měřítku. Jsou rasismus a sexismus přežívajícími zlořády ve společnosti navzdory dlouhodobému úsilí oslabit tyto předsudky prostřednictvím vzdělání? Pak možná naléhavost situace vyžaduje zavádění protirasistických a protisexistických seminářů a oficiální tresty proti těm, kteří se vyjadřují jinak, než jak to doporučují "sociální osvícenci".
Není zřejmě náhodné, že čím více existuje pozitivní diskriminace, totiž větší množství míst na univerzitách pro ženy a nebělochy, tím více je na ústupu obrana akademických svobod. V minulosti nebyly univerzity dostatečně otevřené vůči ženám a nebělochům. Teď se z toho snaží kát tím, že aktivně vyhledávají studenty z tradičně pomíjených sociálních skupin. Vznikají centra a katedry věnované černošským, ženským, homosexuálním a lesbickým studiím a tam je "správný politický postoj" stejně důležitý jako vynikající vědecká práce. I když se o tom málokdy hovoří, existence dvojího metru a protekčních názorů není na univerzitách tajemstvím. Toto vědomí vyvolává cynismus a antipatie u některých lidí a nejistotu a defenzivnost u jiných.
Budeme muset zřejmě ještě určitou dobu čekat, než se univerzity přestanou samy ničit a znovu se věnují duchu svobodného zkoumání myšlenek. Nejvyšší kompliment, jaký mohu učinit knize Free Speech on Campus je to, že snad tato kniha toto čekání trochu zkrátí.
